Ona místnost, vecko, toaleta…no prostě záchod

Když jsem dělala rešerše pro poslední článek o dialektech, narazila jsem na různé termíny používané pro onu místnost v italštině. Zejména mě zaujal termín beccaus, který se používal dříve v jihoitalských dialektech a rozšířil se přes navrátivší italské imigranty z Ameriky z anglického backhouse – zatímco do té doby se používalo slovo retré z francouzského retrait. Ostatně i nadále se budeme setkávat s tím, že přejímání této kulturní vymoženosti často znamenalo také přejímání původního označení. Dodnes se tak v evropských jazycích většinou setkáme s nějakým výrazem přejatým z angličtiny (water closet) nebo z francouzštiny (toilette). Tím by článek mohl skončit a byla by to trochu nuda. 

Nejčastějším řešením v jazycích tedy bude zřejmě výpůjčka. Další možností je ale vznik nového slova při využití upraveného domácího termínu, který většinou odkazuje k tomu, že je to samostatná místnost někde stranou, dříve prakticky výhradně za domem – proto také český záchod, zmíněný backhouse nebo další italské termíny camerino, stanziolino „pokojík“ nebo gabinetto „kabinka“.  Na středověkých hradech byl záchod taková dřevěná přístavba, která trčela do prostoru v několikametrové výšce a vše padalo dolů. Tomuto zařízení se říkalo prevet a staročesky prý také výsernice

Ale pojďme se vrátit k něčemu praktičtějšímu, než jsou italské dialektální výrazy a staročeština. Pojďme si říct, jak je to v angličtině. Většina z nás totiž používá zcela automaticky slovo toilet: May I ask you where I can find a toilet? Jen opravdu pokročilí angličtináři vědí, že slovo toilet v Británii přísluší spíš nižším a středním nižším vrstvám. Vyšší třída používá lavatory, případně restroom. Existuje ještě jedno podobné slovo, o kterém si vesměs všichni myslíme, že je mimořádně zdvořilé a přitom nás jeho používání v očích rodilých mluvčích zařadí spíš níž než výš: Je to slovo pardon. Takže až se jednou ocitnete ve společnosti britské královny, dejte si pozor na dvě slova: pardon a toilet. A že britský tisk si sakra hlídá, jaké slovo použijí například noví členové královské rodiny (podobných článků najdete na internetu mnoho). Dokonce se mluví o „aféře“ Toiletgate, která v podstatě dokazuje, jak moc stojí britská společnost na sociálních třídách. Až se tedy příště ocitnete na rautu na britské ambasádě nebo na nějaké obchodní schůzce, slovům pardon a toilet se raději vyhněte.

Jen pro zajímavost, Kate Fox v knize Watching the English dokonce píše, že je možné zařadit Angličana do sociální třídy po pouhé návštěvě jeho koupelny (aniž byste slyšeli, který z uvedených výrazů používá). Toalety a koupelny se totiž liší vybavením a stylem a samozřejmě také podle typu bogside reading – tedy záchodového čtiva. Tzv. lowermiddle a workingclass mívá často vše barevně sladěné – od mísy, přes umyvadlo a předložku až po toaletní papír. Čím vyšší třída, tím spíš se kombinuje nové a staré, IKEA styl a starožitnosti, jednobarevné a se vzorem atd. A pokud jde o to čtivo, working-class a upper-class mají na toaletě hlavně něco pro zasmání nebo sport (i když ti první spíš fotbal, zatímco ti druzí jezdectví a golf), zatímco střední třída tam nemá buď nic (možná se za to trochu stydí) nebo naopak něco, čím chce trochu ohromit.

Ale zpátky tam, kde jsme začali! I čeština má v tomhle směru relativně pestrou škálu termínů od vulgárního a sociálně poměrně vyhraněného hajzlu (slovo pochází z německého Häusl „domeček“, takže skutečně místo dalo vzniknout nadávce a ne obráceně – s tímto názorem jsem se totiž nejednou setkala), přes mírně dětinské vecko a relativně neutrální záchod po stylisticky hezčí toalety. Často se také používají různé eufemismy – ostatně už v úvodu jsem použila termín „ona místnost“. Eufemismy jsou slovní náhražky, které vycházejí z potřeby mluvčích nepoužít přímý výraz, pokud jde o něco citlivého či dokonce tabuizovaného.  (Ve slově „zesnulý“ je například spánek asi tak to poslední, o co jde.)  V případě záchodu je těch eufemismů víc než dost – na dámy, na pány, odskočit si.

Svým druhem eufemismus nebo opis je také běžné užití slova pro „koupelnu“ i v situaci, kdy je evidentní, že hledáme právě toalety. Přestože máme ve španělštině také pestrou škálu výrazů (inodoro, retrete, váter, servicios, aseo atd.), ta vyřčená otázka v pravou chvíli bude nakonec: ¿Dónde está el baño? „Kde je koupelna?“ a každému je jasné, že se nejdete koupat. Je to běžné i v dalších románských jazycích, v italštině se ptáme na il bagno. Čím menší slovník, tím spíš v něm najdete slovo gabinetto. Italové ho znají, ale většinou se považuje za nevhodné.