Příjmení v evropských jazycích

evropa2

Přivandrovalci

V Čechách je nejvíc Nováků. Novák je nejčastějším příjmením také v Polsku (Nowak) a ve Slovinsku (Novak). Tohle příjmení najdeme téměř ve všech jazycích – anglický Newman nebo německý Neumann, nicméně v těchto jazycích není ani v první desítce. A považte, že u nás je hned třetí Novotný, který má stejný základ.  Copak z toho asi plyne pro češtinu?

Etnonyma

Neboli názvy/ označení různých kmenů a národů. U nás má krásné desáté místo příjmení Němec, v Itálii na témže místě zase Greco (řecký)a v Maďarsku najdeme zase Tóth (tedy Slovák) nebo Németh (Němec). V Chorvatsku je příjmení  Horvat dokonce na prvním místě. Ostatně náš Charvát je taky celkem vytížený, podobně jako Čech nebo Polák.

Příjmení-etnonyma nemusí nutně vždy vypovídat o původu. Někdy může být souvislost s příjmením i vzdálenější. Například českým vojákům, kteří za Rakousko-Uherska padli do osmanského zajetí, se po návratu říkalo Turek nebo Tureček. Podobný původ mají příjmení Jančařík a Jančárek (podle janičářů).

Příjmení po otci

Neboli patronymická příjmení (takové příjmení obsahuje informaci, že dotyčný je něčí syn) jsou populární například ve Skandinávii nebo v Řecku. Ve všech skandinávských jazycích máme v první desítce pouze jména zakončená na –sen: Jensen, Nielsen, Hansen, Pedersen, Andersen, Christensen, Larsen, Sørensen, Rasmussen, Jørgensen (Dánsko od prvního nejběžnějšího příjmení až po desáté nejčastější). V bledě modrém pak v norštině a švédštině.

V Řecku je nejběžnějším příjmením Παπαδόπουλος (tedy syn kněze, duchovního – řečtí kněží se mohou ženit a mít rodiny), následuje Βλάχος, které označuje buď pastevce nebo menšinu Vlachů/ Arumunů, dále Αγγελόπουλος (syn Angelův), Νικολαΐδης (syn Nikolaův), Γεωργίου (syn Jorgův) a tak dále.Takže v celé řadě patronymických příjmení máme pouze jedinou výjimku – Βλάχος.

Tato příjmení jsou také oblíbená v celém slovanském světě: třeba chorvatské Jurić od Juraj nebo Tomić od Tomo/ Tomislav, ale také Bulhaři Grigorov, Konstantinov nebo Ivanov.

Máme i příjmení matronymická, tedy odkazují na ženskou linii rodiny, například třetí nejčastější chorvatské příjmení Babić, tedy něco jako babiččin.

Povolání

Ve všech evropských jazycích jsou zastoupena příjmení typu povolání.  Evropskou jedničkou je Kovář: Kovačević a Kovačić v Chorvatsku, Kowalski a Kolwalczyk v Polsku, Kovačič ve Slovinsku, anglický Smith nebo německý Schmidt, italský Ferrari, španělský Herrera, portugalský Ferreira nebo maďarský Kovács.

Naprostý prim hraje němčina, kde je první desítka nejběžnějších příjmení složena jen a pouze z názvů povolání: Müller (mlynář), Schmidt (kovář), Schneider (krejčí), Fischer (rybář), Meyer (správce, major), Weber (tkadlec), Schulz (správce, kdo dohlíží), Wagner (dělá kola a vozy), Becker (pekař), Hoffman (náš Dvořák).

Všimněte si, že podobně jako v němčině, jsou i v češtině hojně zastoupena archaická označení povolání: Kadlec, Šindelář, Kolář apod.

V Rakousku je situace podobná jako v Německu. Jen se nám na první příčky probojovali Gruber, Hüber a Bauer, tedy horník, farmář a statkář. Což celkem trefně odráží určité společenské rozdíly mezi oběma zeměmi. Naproti tomu běžná nizozemská příjmení jsou pestřejší. Najdeme tu sice také Bakker (pekař), Visser (rybář) nebo Smit (kovář), ale tabulku vede De Jong (mladý), Jansen (Janův) a De Vries (Frís).

Příjmení-povolání je také velmi běžné v maďarštině. Najdeme tu Szabó (krejčí), Varga (kdo zpracovává kůži), Takács (tkadlec) nebo Juhász (pastevec) a Lakatos (zámečník). Nejčastější maďarské příjmení je však Nagy (velký).

Ze slovanských jazyků je v první desítce nejčastějších příjmení zastoupeno příjmení-povolání zejména v ukrajinštině. Mezi nejfrekventovanějšími ukrajinskými příjmeními je Ševčenko (švec), Kovalenko (kovář), Bondarenko, Tkačenko (tkadlec), Kovalčuk (kovář), Kravčenko (krejčí).

Příroda, krajina

Divili byste se, kolik příjmení v Evropě je v podstatě dub, buk, kopec apod. Nejčastěji se s tímto jevem setkáme v estonštině, finštině a baltských jazycích. V první desítce estonských příjmení najdeme osm takových, například: Tamm (dub), Mägi (kopec), Rebane (liška), Ilves (rys). Podobně ve finštině: Mäkinen (základ příjmení je slovo mäki „hora“), Virtanen (virta „potok“) nebo Järvinen (järvi „jezero“).

V litevštině máme na prvním místě příjmení Berzinš (břízka), Kalninš (kopeček) a Ozolinš (doubek).

Nicméně nějaký ten orientační krajinný prvek najdeme i v mnoha jiných příjmeních. Například náš Horák je nizozemský Van den Berg nebo španělský Montes. Francouzský Dubois (od lesa) je prostě odjinud než Duchamp (z pole, z roviny).

Celkem zaskočí polský Wiśniewski (od višně) – polské třetí nejběžnější příjmení. Copak to ti Poláci mají s višněmi?

Fyzické kvality, vzhled

Last but not least – vždyť jen v první desítce českých příjmení máme Kučeru a Černého, jeden byl kudrnatý a druhý zřejmě jen tmavovlasý nebo tmavooký.

A tak máme francouzské příjmení Petit (malý), nizozemské De Groot (velký) nebo německé Klein (malý). Předpokládáme, že spíš než o fyzickou kvalitu tu však jde o patronymii – respektive o určení příbuzenského vztahu. Termíny malý/ velký se tedy myslí spíš mladší/ starší, otec/ syn, starší bratr/ mladší bratr.

Příjmení odvozená z přídavných jmen popisujících vzhled nebo jiný fyzický aspekt (například levák) najdeme ve zvýšené míře v románských jazycích (zejména italština, španělština). Například v italštině máme Rossi a Russo (rusovlasý), Ricci a Rizzo (kudrnatý), Mancini (levák), Moretti (tmavovlasý), Bruno (hnědovlasý) – všechna tato příjmení patří do první dvacítky.

Ve španělštině zase najdeme Rubio (svtělovlasý), Moreno (tmavovlasý), Delgado (štíhlý), Blanco (bílý).

Zpátky k češtině

V češtině tvoří první desítku příjmení (od nejčastějšího): Novák, Svoboda, Novotný, Dvořák, Černý, Procházka, Kučera, Veselý, Horák, Němec. Přestože Novák bývá považován za velmi časté příjmení, Nováků a Novákových je pouhých 70 tisíc. Rozšíření a frekvenci některých jiných evropských příjmení, která jsou na prvním místě, se nemůže vyrovnat. Například nejběžnější portugalské příjmení Silva má v Portugalsku 9, 5 % obyvatel, čili z deseti tisíc lidí téměř tisícovka.

Jak jsem pátrala po svém příjmení

Baví mě představovat si, jak asi příjmení vznikala, vymýšlet ty situace a kontexty, kdy se jednomu Pepovi začalo říkat „od lesa“ a druhému „od pole“. A baví mě samozřejmě hledat etymologii příjmení, která se vyskytují u nás v rodině. Jenže zrovna se jménem Gramel jsem neměla úplně štěstí. V rodině mého muže se traduje, že je to německé příjmení, nicméně v němčině to slovo nic neznamená. Jediná možná souvislost je se slovem Gramelknödel (špekový knedlík v dialektech), na což můj muž reaguje celkem podrážděně. Pátrala jsem tedy dál. Zjistila jsem, že to příjmení zřejmě pochází z románského světa – v Itálii kolem Torina je poměrně rozšířené příjmení Gramellini, ve Francii zase Grameille. Ale té skutečné etymologie (tedy původního významu toho slova) jsem se zatím nedopátrala.

Pátrali jste po původu svého příjmení a zjistili jste něco zajímavého? Budu ráda, když mi napíšete na luciegramelova@gmail.com.