Proč se jazyk mění

Lingvistika vážně nevážně

Už jsme si v Jazykovém koutku řekli, jak pravděpodobně jazyk vznikl, také jsem tu psala o celé řadě etymologií – třeba příjmení nebo exotických zvířat. Ale ještě nikdy jsme tu neřešili otázku, proč se jazyk mění. Proč se slova mění foneticky? Proč jsou celá slova nahrazována jinými, výpůjčkami nebo neologismy? Proč se mění gramatika jazyka?

Kolegové lingvisti teď přimhouří oči anebo ještě lépe, půjdou si číst třeba tento naprosto výborný článek od Joachima Grzegy Borrowing as a Word-Finding Process in Coginitive Historical Linguistics. Můj článek totiž není určen jim. Je určen jazykovým nadšencům a amatérům se zájmem o kuriozity všeho druhu.

Neologismy

Zkuste si teď chvíli představit následující situaci. Postavím před Vás zcela nový vynález a je jedno, jestli štěpí jádro na zmáčknutí čudlíku nebo dokonale louská ořechy. Prostě něco, co tu ještě nebylo. Jak to pojmenujeme? Jaké máme vůbec možnosti takovou věc pojmenovat? Nauka o pojmenování tvoří v lingvistice celou jednu disciplínu – jmenuje se onomasiologie.

1. Můžeme pro tu věc použít slovo již existující, většinou se to děje na základě nějaké vnější podobnosti (barva, tvar).

2. Za pomoci přípon a předpon utvoříme nové slovo ze základu vlastního jazyka, prostě derivát. Většinou se zase inspirujeme nějakou vnější podobností, ale také funkcí a často dokonce i vzdálenější asociací.

3. Mrkneme do jiného jazyka, většinou toho prestižního (angličtina, dříve spíš francouzština, ruština) a inspirujeme se tam. Někdy celý proces pokračuje opět derivací za pomoci domácích přípon (například sekáč), abreviací (zkrácením) nebo morfologickou adaptací (musíme to slovo přece nějak zlidštit, aby se v češtině dalo skloňovat a časovat).

Uvedená situace není zdaleka tak nereálná, jak by se mohlo zdát. Ať už se nad různými novinkami schází týmy marketingových specialistů anebo vědci právě nad novým vynálezem. A často se také stane, že si sice mohou slavnostně vymyslet nový název, ale hlas lidu je silnější a převládne označení lidové. (Ostatně otázka, jak moc se dá jazyk ovlivňovat uměle, je sama o sobě zajímavá. Akademie chtějí lidem často něco vnutit a málokdy to vyjde. Obecně lze konstatovat, že společenské instituce (škola, jazykový ústav) nemají na proměny jazyka zásadní vliv. Jejich role spočívá spíš v tom, že změny buď brzdí nebo jim naopak napomáhají. Nejsou však jejich původci.)

Přestože však uvedená situace není nereálná, je ryze modelová, protože je jasné, že většina jazykových změn (včetně uvedených neologismů) probíhala jinak…

Výpůjčky

Patrně nejlépe se proces jazykových změn chápe prostřednictvím výpůjček (potažmo neologismů). Výpůjčka je nejrozšířenějším a nejběžnějším projevem kontaktu jazyků. Lingvistika zná až dvacet důvodů pro přejímaná výpůjček. Podívejme se na nyní na ty nejčastější a nejzajímavější:

1. kulturní nebo politická dominance

2. bilingvní společnost

3. použití slova z prestižního jazyka jako projev vyššího stylu

4. potřeba pojmenovat předměty zcela nové (mohou být importované silnější kulturou, ale není to podmínkou)

5. kreativita a potřeba mluvčích hrát si se slovy

6. snaha o expresivitu a ozvláštnění svého projevu

7. potřeba větší diferenciace v rámci jednoho pojmu, jednoho denotátu

8. potřeba dodat pojmu nějakou negativní nebo pozitivní konotaci (například mnohé turecké výpůjčky mají negativní konotaci, těch pár romských výpůjček v češtině také rozhodně nemá pozitivní konotaci)

Jazyk se nemění pouze pod vlivem dalších jazyků

Kdyby bylo možné vysvětlit všechny jazykové změny působením nějakého jazykového kontaktu, bylo by to příliš jednoduché. Jazyk se často proměňuje i tlakem „zevnitř“. Jazykové změny tedy vycházejí i ze systému samotného, z vlastního fungování jazyka. Jazykovými změnami tohoto typu se zabývá historicko-srovnávací jazykověda.

Bohatým zdrojem změn v jazyce je analogie, tedy podvědomá tendence mluvčích vyrovnávat nepravidelné tvary. Takové nepravidelnosti jsou většinou dány fonetickým vývojem. Například v dnešní mluvené češtině se právě pod vlivem analogie prosadil tvar jseš/ seš místo spisovného jsi. Asi všichni uznáme, že jseš/ seš je tvarům píšeš, šiješ, myješ apod. rozhodně podobnější.

Významný vliv hraje také psychologie uživatelů jazyka. Částečně sem patří i zmíněná analogie. Úplně typickým příkladem je však potřeba expresivity. Všichni zaujímáme ke sdělované skutečnosti nějaký emocionální postoj a zároveň podvědomě usilujeme o novost a zajímavost toho, co říkáme. No ano, chceme být zajímavý.

Vedle analogie hraje poměrně zásadní roli ekonomičnost. Mluvčí i posluchač mají snahu vynakládat minimální úsilí. Nejefektivnější by samozřejmě bylo zhustit větu, výrok na úplné minimum, nicméně z hlediska ekonomie posluchače je nutné, aby byla v projevu obsažena i slova nadbytečná, vycpávková apod. Prostě bychom nezvládali neustále vnímat dokonale vybroušený, zbytečnostmi nezatížený, text. Jako kdyby v jazyce neustále soupeřila úspornost a redundantnost/ nadbytečnost.

Každý jazyk má svoji artikulační bázi. Tu bychom mohli popsat jako soubor artikulačních návyků. Některé jazyky například hojně měkčí hlásky jiné naopak ne, některé jazyky mají rády shluky souhlásek (to je třeba čeština se svou zmrzlinou), jiné se takovým kombinacím snaží vyhnout (například italština dává přednost pravidelnému střídání souhláska, samohláska).

Častým zdrojem jazykových změn (zejména fonetických, ale i dalších) je potřeba mluvčích usnadnit si výslovnost. Takže svým způsobem zase jazyková ekonomie. Například protetické v- ve slovech vokno, vona, votevřít souvisí s naší (českou) neochotou vyslovovat na začátku slova ráz, které sebou začáteční o- nese. Je to však změna, která se zatím do spisovného jazyka neprosadila, každopádně v hovorovém jazyce hojně rozšířená.

A závěrem? Závěrem dodejme, že:

Aby se změna prosadila, pravděpodobně musí být přítomno faktorů víc. Velmi pěkný příklad popisuje například profesor Zavadil ve svém Vývoji španělského jazyka. Latinské OLEUM „olej“ a OCULUS „oko“ by do současné španělštiny dalo ojo. Takový byl prostě vývoj obou hláskových skupin na Pyrenejském poloostrově (například v italštině nebo francouzštině se obě latinská slova dochovala a každé má svoji podobu). Podobná homonymie u dvou tak frekventovaný slov by však byla ve španělštině nežádoucí. Tak se otevřel prostor pro přijetí výpůjčky z arabštiny a arabské az-zajt dalo španělské aceite. Sešlo se prostě víc okolností navzájem příznivých.

Pokud Vás baví téma jazyků a jazykovědy, ráda se s Vámi uvidím na svém kurzu Baví Vás jazyky? .