Watching the English…

K angličtině jsem měla několik posledních let mírně přezíravý postoj – typický pro jazykáře, kteří pasou spíš po kuriozitách. Časy se mění a já a angličtina začínáme být znovu kamarádi. Vrátila jsem se ke čtení v angličtině, koukám pravidelně na Marie Forleo a sleduju zase HelpForEnglish.  A tenhle znovuobjevený zájem mě přivedl i k následující knížce:

Podtitul knihy je The Hidden Rules of English Behaviour a já bych doplnila „vše, co jste kdy chtěli vědět o Britech“. Protože hned zkraje vás autorka úplně odbourá dokonalým rozborem anglického weather-speaku. Proč Angličané stále hovoří o počasí? Když navíc na anglickém počasí nic zvláštního není? Ve srovnání s českým, například. Typické fráze jako Nice day, isn´t it? Ooh, isn´t it cold? Still raining, eh? slouží totiž uzavřeným Britům spíše k navázání kontaktu a překonání bariér. Autorka dokonce naznačuje, že tyto fráze nastupují na místo stále méně používaného How do you do? a hodnotí je prakticky jako pozdravy. Doslova říká: 

„Everyone knows, for example, that Nice day, isn´t it? Ooh, isn´t it cold? Still raining, eh? and other variations on the theme are not requests for meteorological data, they are ritual greetings, conversation-starters or default fillers.“

Navíc má tenhle weather-speak svá přísná pravidla. Například nikdy nesmíte odporovat, musíte vždy souhlasit – jedinou výjimku tvoří pub-talk mezi muži. Tam pro změnu vzájemné odporování utužuje společenské vztahy. 

Taky mi při čtení téhle knihy opakovaně přišlo na mysl, že jsme si s Brity v mnohém podobní. Tak například pozdrav a zda si dát pusu nebo podat ruku a celé to hesitation okolo. Podání ruky je příliš formální, setkáte se s ním hlavně v byznysu. Na druhou stranu, cheek-kissing custom taky není úplně britská záležitost, spíš takový import. Navíc není jisté, kolik těch pus má být, že? Jedna? Dvě? Letmá a jen „jako“? Nebo opravdovská i s mlasknutím? 

Tohle je jedna z mnoha situací, kterou podle mě zažíváme také. Například ženy mezi sebou to mají celkem jednoduché, tedy pokud jsou si blízké, stejně tak v pracovních vztazích je také hned jasno – podáváme si ruku. Ale mezitím je spousta situací tak napůl a vlastně moc nevíme.

A taky nemůžete v Británii jen tak přijít a říct „Hello, I´m John.“.

Nebo se pěkně na rovinu zeptat „So, what do you do?“.

To první je příliš americké a jméno si často ověříte až v závěru konverzace (Sorry,            I didn´t catch your name…), tím druhým zase ochudíte společnost nebo svého konverzačního partnera o obvyklou guessing game, kdy se pomocí jednoduchých dotazů, které se točí kolem dopravy nebo nějakého neutrálního tématu snažíte dopátrat, co by tak asi ten druhý mohl dělat.

No raději už toho nechám, abych vám hned neprozradila ty největší špeky. Každopádně se můžete těšit, že autorka podobným způsobem projde britský humor, dopravu, oblékání, jídlo i sex. Strana 451 – pro nedočkavé. 

Knížku jsem koupila v berounském EnglishBooks.