Barvy, barvy, barvičky

Barvy hodně studentů cizích jazyků spojuje s takovou tou „základní slovní zásobou“. Bez přemýšlení je řadíme mezi slova, která tvoří základ jazyka, stejně jako třeba

  • členové rodiny
  • slovesa být, mít
  • dobrý/ špatný, velký/malý

Slovům, jejichž výskyt předpokládáme ve všech jazycích, říkáme jazykové univerzálie. Jazykové univerzálie nemusí být jen tyto elementární sémantické jednotky, ale patří sem i gramatické kategorie nebo prostě jevy vlastní všem jazykům. Nicméně barvy mezi jazykové univerzálie překvapivě nepatří.

Kolik je barev?

Existují jazyky, které mají jen velmi omezený repertoár barev a logicky pak barevnou příslušnost přiřazují podle zcela jiného klíče, než jak jsme zvyklí. Známé schéma (Brent Berlin, Paul Kay) objasňuje vztahy mezi barvami, které se mohou v jazyce vyskytovat:

Černá/ bílá – červená – zelená/žlutá – modrá – hnědá – fialová/růžová/oranžová/šedá

Každý jazyk rozlišuje alespoň černou a bílou, respektive světlou a tmavou. Pokud rozlišuje tři barvy, třetí je vždy červená. Pokud čtyři, bude to jedna z těchto dvou: zelená nebo žlutá. A tak dále. Pokud má daný jazyk pojem například pro šedou, můžete si být jisti, že má pojmy i pro všechny další uvedené barvy.

Jazyky s menší škálou pojmů jsou vesměs jazyky domorodé a tak měli jazykovědci dříve tendenci spojovat pestrost pojmů pro barvy v jazyce s rozvinutostí jazyka a rozvinutostí kultury. Dnes spíš říkáme, že pestrý pojmový aparát barev souvisí s industrializací. Čím industriálnější společnost, tím více barev.

Dalším kritériem, které také samozřejmě ovlivňuje volbu a dejme tomu nějakou preferenci pojmů, je samozřejmě naše okolí. Tzv. jazykový obraz světa je ovlivňován prostředím, ve kterém se pohybujeme. Je obecně známo, že severské jazyky (například finština) mají různé pojmy pro různé druhy sněhu. Každý řečtinář zase dříve nebo později narazí na množství výrazů pro „vítr“. Jeden je vlahý, druhý spíš chladný, jeden fouká od moře, druhý spíš z pevniny a tak dále. A jak to souvisí s barvami? Ve střední Evropě se střídají čtyři roční období a bohatá barevná škála přírodních jevů klade vysoké nároky na pojmový aparát. I toto tedy může být důvodem, proč jsou indoevropské jazyky „barevnější“ než jazyky domorodé.

Prokletí žlutozeleného škorpiona

Asi nejčastější „splývání“, se kterým se v jazycích setkáváme, je vnímání modré a zelené jako jedné barvy (některé asijské jazyky) a také žlutá a zelená jsou často označovány jedním pojmem, případně jsou zaměňovány některé ve spektru hraniční odstíny. A je také možné, že právě tato skutečnost stojí za známou etymologickou záměnou těchto dvou barev v albánštině. Albánské i gjelbër „zelený“ totiž pochází z latinského galbinus „žlutý“. A albánské verdhë „žlutý“ pro změnu pochází z latinského viridis „zelený“.

Ostatně i v češtině stojí žlutá spíše na periferii a podle korpusu je její frekvence v jazyce daleko za černou, bílou, červenou, zelenou a modrou. (Ono je tedy vůbec překvapivé, jak nízká je frekvence barev v jazyce obecně na to, že se je většinou učíme a chceme učit v jedné z prvních lekcí). Navíc, aniž bychom si to uvědomovali, „žlutá“ je především barvou negativních konotací. Jak píše Irena Vaňková ve své stati o žluté barvě (Co na srdci, to na jazyku), žlutá je do jisté míry barva proměny k horšímu. Žluté je většinou to, co bylo dříve zelené (příroda) nebo naopak bílé (věci).

Jo a… Prokletí žlutozeleného škorpiona je film Woodyho Allena. Ale to asi víte 🙂 Jen pro zajímavost: V originálu se film jmenuje The Curse of the Jade Scorpion. Slovo jade znamená jadeit nebo nefrit (obrázek zde).  Docela by mě zajímalo, co vedlo překladatele k téhle inovaci. Ovšem české překlady názvů filmu a jejich míra kreativity jistě vydají v dohledné době na vlastní článek v Jazykovém koutku.

Nosí vaše žena raději lososovou nebo meruňkovou?

Skutečnost, že řada jazyků nerozlišuje oranžovou, vínovou, fialovou, růžovou atd. již asi překvapí méně. Ostatně, i v jazycích, které tyto pojmy znají, je řada lidí nerozlišuje. Spor o odstín nebo pojmenování barvy se také často vede mezi muži a ženami, ačkoliv tam jde většinou již o skutečné oříšky jako meruňková nebo tyrkysová.

Tyto a další „doplňkové barvy“ jsou v řadě evropských jazyků tvořeny opisem podle určitého typického předmětu. Například v albánštině je „šedá“ vlastně barva popela: bojëhiri, a „hnědá“ je zase barvou kávy: bojëkafe. Španělština zase používá slovo naranja jak pro „pomeranč“, tak pro „oranžový“.

Modrá je dobrá?

Řada evropských jazyků také rozlišuje dva druhy modré. Italština zná azzurro pro „světle modrou“ nebo „blankytnou“ a výpůjčku blu pro „tmavší modrou“, podobně albánština i kaltër „světlejší modrá“  a opět blu „tmavší modrá“. Zvláštní výraz pro „světle modrou“ má také ruština: голубой, oproti tomu „tmavě modrý“ se řekne синий.

Liší se také „vidění“ barev.  Ve španělštině, která má jinak inventář barev velmi podobný češtině, se například můžeme běžně setkat se spojením el perro rojo „červený pes“. A samozřejmě také frazeologie může vnímat barvy velmi odlišně. Vzteky zelený či rudý Španěl „zčerná“ (například me pongo negro cuando leo la prensa), jen pro zajímavost: V korpusu češtiny výrazně převažuje spojení „vzteky rudý“. Náš „princ na bílém koni“ je pak v italštině principe azzurro „modrý princ“.

A jak jste na tom s penězi?

Výraz „být švorc“ je odvozen z německého  schwarz „černý“. Změna a-o je dána zadním německým /a/ a že v dialektech, se kterými čeština byla v kontaktu, je tohle /a/ hodně zadní! Kuriózní však je, že slovo plonk, plonkový, které se dnes používá spíše ve významu „lichý, přebývající“, ale známe ho i jako „bez peněz“, pochází také z němčiny, a to pro změnu ze slova blank „bílý“. Výraz schwarz sein pochází z argotu, tedy z mluvy podsvětí, kde je obecně tendence k mlžení, a často právě prostřednictvím protimluvů.

Ať už jsme tedy my Češi a Němci bez peněz černí nebo bílí, jisté je, že Italové jsou zelení, či spíše „na zeleném“. České „jsem švorc“ je totiž v italštině sono al verde. Španělština také pracuje s opozicí bílý – černý, ale docela jinak: „být na mizině“ se řekne estar sin blanca nebo no tener blanca.