Dialekty? Dialekty!

Marně pátrám po další zemi, kde má dialekt takovou váhu jako v Itálii. Některé jazyky silně centralizovaly a dialekty tak téměř vymizely (to je případ češtiny, ale do značné míry třeba také francouzštiny), jinde v Evropě najdeme třeba pestrý repertoár dialektů – jako má třeba němčina – ale ty nemají ten emotivní náboj a nehrají významnou roli v identitě jednotlivce. 

Přestože role dialektů se proměňuje, ještě dnes se v Itálii běžně rozlišuje parlare italiano a parlare in dialetto a ještě dnes má v Itálii snad každý svoji lingvistickou anamnézu ve stylu:

„A casa si parlava italiano, ma tra loro i miei genitori parlavano in dialetto napoletano.“ (Doma se mluvilo italsky, ale rodiče mezi sebou mluvili neapolským dialektem.)

„Nella mia famiglia usavamo un misto di italiano e siciliano.“ (V mojí rodině jsme používali takovou směs italštiny a sicilštiny.)

„Non usavamo dialetto attivamente, ma era impossibile non impararne il necessario per riferirci ad alcune cose e per capire il prossimo.“ (Aktivně jsme dialekt nepoužívali, ale bylo nemožné nenaučit se z něj alespoň to nejnutnější, abys mohl o určitých věcech vůbec mluvit a abys chápal, co ti ten druhý říká.)

U stolu (například u rodinné večeře) se běžně začíná v italštině, ale jak večer postupuje a debata nabírá na dynamice, často se přechází k dialektu – zejména když se řeší politika a jiné záležitosti, které s sebou nesou emoce. A můj subjektivní názor je, že k dialektu mají mnohem blíže muži. Touha po expresivitě jazyka například během fotbalového zápasu vede mluvčího jednoznačně k okamžitému přepnutí do dialektu. Když se dostanou do varu ženy, děje se to o něco  méně (ale statistiky po mně nechtějte).

Tohle tzv. code-switching (tedy přepínání kódů podle situace apod.) má téměř každý Ital v sobě. Dlouho byste hledali v Itálii někoho, kdo mluví pouze standardní italštinou a neovládá žádný dialekt (alespoň pasivně nebo v kontaktu s nejbližší rodinou, zejména otcem a matkou) a stejně těžké by již dnes bylo najít někoho, kdo mluví pouze dialektem a neovládá ani pro úřední styk například základy standardní italštiny.

Malým dialektologickým paradoxem jsou tak například někteří američtí či australští Italové v druhé, třetí či čtvrté generaci. Tito lidé mnohdy dosáhli vysokého vzdělání, jsou třeba univerzitními profesory v Sydney, Seattlu, Austinu a jinde, ale když mají mluvit italsky, naskočí jim dialekt toho nejhrubšího zrna. Nejhrubšího v tom smyslu, že jim prostě není rozumět, protože jejich dialekt navíc představuje variantu používanou v době odchodu jejich prarodičů a praprarodičů.

(Jinak pokud vás stejně jako mě baví téma italské emigrace do Ameriky a Austrálie, tak určitě víte, že tohle téma je v Itálii bohatě zpracováno jak historiograficky, tak literárně. Poslední knihu, kterou jsem na tohle konto četla, je Storia di Tonia. Doporučuju :-))

Takhle například Camilleri, tvůrce slavné postavy komisaře Montalbana, v jednom rozhovoru vzpomíná na setkání s Edem McBainem na jedné literární akci pro autory detektivek. Jaké bylo Camilleriho překvapení, když se na něj známý americký autor během afterparty otočil a oslovil ho sicilským dialektem, nota bene mírně archaickým sicilským dialektem, protože jak známo, emigranti udržují naživu variantu, kterou si přinesli jejich předci. Emigrace skutečně mnohdy konzervuje určitou variantu jazyka a možná i z nějakých emotivních důvodů (nostalgie, tradice) ji opečovává a chrání – stejně jako tomu bylo v případě sefardských Židů, jejichž španělština si dodnes udržela řadu archaických prvků.

Až do druhé světové války nebylo nic výjimečného, že například lidé ze zemědělských nebo řemeslných profesí nerozuměli jazyku soudních přelíčení a právních úkonů. Asi nenajdete v Itálii pamětníka, který by neměl nějakou v podstatě lingvistickou příhodu z války. Halt regiment byl tvořen obyčejnými vojáky z různých koutů Itálie a ne vždy si rozuměli. Pak se ale objevují tři faktory, které významně přispěly k neutralizaci dialektů:

  • Zvýšil se počet manželství, kde každý z páru má jiný dialekt (už si neberu děvče od vedle, ale třeba válka nebo vzdělání mě zavane stovky kilometrů daleko, kde si namluvím místní děvče)
  • Roste vzdělání v populaci, tím přibývá lidí, kteří stejně dobře mluví dialektem i standardní italštinou a máme zaděláno na diglosii – tedy situaci, kdy například podobně jako v Katalánsku se používá španělština často v práci, zatímco doma se mluví katalánsky, mnozí Italové dodnes dávají v soukromí přednost dialektu, naopak v práci, v úředním styku a ve škole se často setkáme se standardní italštinou.
  • V průběhu dvacátého století se významně zvyšuje počet obyvatel měst na úkor venkova. Tento proces trvá v podstatě dodnes. Ve městě je práce a perspektiva výdělku, venkov se vylidňuje a pokud byste si dělali zálusk na nějakou italskou nemovitost, tak domeček na vsi někde na jihu, rozhodně to není nedostupné. Jen pozor, abyste tam měli vodu 🙂

V dnešní době jsou to samozřejmě celostátní média, která výrazně přispívají ke sjednocování jazyka a vedou k přejímání slov ze standardní italštiny do dialektu. Na druhou stranu, dialekty jsou lingvisticky stále živé – v tom smyslu, že jsou velmi kreativní ve slovotvorbě, přicházejí s novotvary nebo dávají slovům z periferie jazyka nový význam.

Pro mě osobně je strašně zajímavou otázkou, jak do budoucna k jazykovému vývoji přispějí sociální sítě.  Řečeno odborně, jazykový vývoj prochází obdobími divergence (štěpením a oddělování jazyků) a obdobími konvergence (slučování a snižování počtu jazyků). Je zřejmé, že globalizace podporuje spíš konvergenci. Ale v poslední době mám pocit, že sociální sítě samy o sobě spíš podporují jazykovou diverzitu a sdružování na lokální i globální úrovni – ať už v Itálii (viz například projekt To domadi greko, který oživuje a propaguje kalabrijskou řečtinu), ale i jinde ve světě (třeba velké arumunské skupiny, kde spolu najednou mohou komunikovat Arumuni z Makedonie, ale třeba taky z New Yorku).

Zároveň tu máme také fenomén, který neumím nazvat jinak než jako touhu po identitě a identifikování se v jakékoliv podobě (prostě poskládat si z lajků a FB skupin své nové já) a který vede k tomu, že pocit sounáležitosti s malými jazyky a dialekty prožívají i lidé, kteří nejsou součástí těchto komunit. To se děje samozřejmě i mimo sociální sítě a konec konců měla bych začít přemýšlet o tom, jestli se mě to netýká taky. Kam má paměť sahá (takže tak devadesátá léta), už jsme tu měli „vlnu“ baskičtiny nebo třeba japonštiny a renesanci tu a tam zažívají i dialekty.

Polarita „standardní italština“ versus „dialekt“ také vede k častým nedorozuměním, většinou úsměvným. Jako třeba když se italští kartografové v 19. století snažili zaznamenat do map názvy vesnic a třeba lokálních vrcholů. Ptali se „Come si chiama quella montagna?“ (Jak se jmenuje tahle hora?) A lidé často odpovídali Pizzo nebo Sasso. To jsou ale dialektální slova pro „horu“. A najednou máme v Itálii desítky Pizzo a Sasso.

Ale i dnes se setkáme například se záměnou muoviti (v it. běž, v dialektu zůstaň) nebo staré známé vykání/onikání (a s ním isoglosa sever – jih), které vzbuzuje úsměvy ještě dnes, i když už nepochopení bývá spíše hrané a tak trochu facciamo finta di non capire „děláme, že nerozumíme“.

A jak už to v Itálii bývá, neexistuje téma, které by si nevzali na paškál italští komikové. Dialekty se napodobují, z dialektů si utahujeme, představují se lidské typy, které jsou stereotypně zažité v souvislosti s určitým dialektem a vůbec – dialekt je něco jako atribut, stačí naznačit a hned všichni víme. Proto má také nezastupitelnou roli v literatuře, na divadle a jinde v umění.