Východoslovenské nářečí neboli východniarčina, to je moje velký guilty pleasure! První, co zaujme, když dorazíte na východ, je, že se to všechno čte tak nějak jinak. Když si osvojíte pár výslovnostních pravidel a několik hláskových změn mezi spisovnou slovenštinou a východniarčinou, zjistíte, že nebude hned tak zle. 

 

1) Přízvuk je na předposlední slabice. 

2) Vyslovuje se krátce. 

3) Častá palatalizace hlásek /l/ a /n/.

4) Místo /ď/ a /ť/ je /dz/ a /c/ (hydzina „drůbež“, cicho „ticho“, dzeci „děti“).

5) Východniarčina obsahuje měkké sykavky ś a ź (suśed „soused“, źima „zima“).

 

Jakákoliv podobnost s polštinou je samozřejmě čistě náhodná 🙂 A nejen ve fonetice. I v morfologii bychom našli nějaké paralely se sousední polštinou. Budoucí čas nedokonavých sloves se tvoří s příčestím minulým (budze robil/robila). 

 

Naopak, sloveso být v minulém čase obsahuje hlásku -u- (dze ši bul?). Zaujme taky podoba neurčitých zájmen typu někdo, někde, nějak apod. (dačo, dagdze, dajak).

 

Jestli se ale do něčeho úplně bojím pustit, tak jsou to paradigmata podstatných a přídavných jmen. Co první upoutá pozornost, je koncovka –om v dativu plurálu, –och v genitivu a lokativu a –ami v instrumentálu (nehledě na rod podstatného jména, koncovky jsou univerzální). V jednotném čísle už východniarská gramatika tak milosrdná není a netroufám si tu pouštět se do větších akcí, ale alespoň jeden příklad za všechny: lokativ přídavných jmen v jednotném čísle má koncovku -im (oproti standardnímu -om), například o suchim chlebe.

 

Lexikálně si jako první nejspíš všimnete frekventovaného slova barz „hodně“, ale dialektálních výrazů jsou stovky: 

 

hutoric říct (spisovně vravieť)

znac vědět (spisovně vedieť)

šmalec „sádlo“ (spisovně masť)

bandurka „brambora“ (spisovně zemiak)

budar „záchod“ (spisovně záchod)

švabľiki „zápalky“ (spisovně zápalky)

veśeľe „svatba“ (spisovně svatba)

 

Nepřekvapí slova přejatá z romštiny jako například diľino „hlupák“ nebo třeba degeš (používá se v různých významech, ale většinou jde o líného, nepracujícího a chudého člověka), ale taky řada slov přejatých z němčiny, například fajerman „požárník“, ancug „oblek“ nebo šmakovac „chutnat“ . A samozřejmě spousta reálií, tzv. nepřeložitelných slov a kulturních výrazů jako například redovi „půlnoční tanec nevěsty na svatbě“.

 

A fun fact na závěr. V roce 1918 se východoslovenština, tehdy nazývaná východniarština, stala úředním jazykem Slovenské ľudové republiky, krátce trvajícího promaďarského státního útvaru s hlavním městem v Košicích, v jehož čele stál Viktor Dvorcsák. Obyvatelstvo východního Slovenska bylo Dvorcsákem označeno za samostatný národ, Slovjaky. Tato republika zanikla, když byla vojensky obsazena československou armádou. Později byla východniarština užívána (neoficiálně) i ve Slovenské republice rad, protože většina jejích státních činitelů spisovnou slovenštinu neovládala.