Arumunština – jazyk nebo dialekt?

Jazyk nebo dialekt?

(z knihy Arumunština)

Není snadné popsat vztah arumunštiny a dákorumunštiny (tedy spisovné rumunštiny). Velká část odborníků se přiklání k názoru, že arumunština je dialektem rumunštiny (z novějších příspěvků například Grigore Brâncuş). Z toho, jak chápeme výraz dialekt, však vyplývá, že arumunština dialektem spíše není. Otevřeme tedy jakýkoliv úvod do jazyka a přečtěme si, co je dialekt, a čím se vymezuje vůči jazyku spisovnému.

„…nářečí, lokálně omezená varieta jazyka s úhrnem rysů odlišných od dialektu jiného či jazyka spisovného…“

Pokud jde pouze o definici, mohli bychom ještě být na pochybách. Veškeré pojmy, se kterými však sociolingvistika dále pracuje, nelze ve vztahu arumunština – dákorumunština použít. Dákorumunština v arumunských komunitách nepředstavuje něco jako vyšší standard (dialekt předpokládá povědomí alespoň vzdělaných mluvčích o spisovném jazyce, normě), arumunština není regionální variantou (Arumuni jsou ve svých sídlech, tj. v horských oblastech jižního Balkánu, autochtonní, tedy původní, tato sídla jsou stovky kilometrů od dákorumunských sídel), u mluvčích také nedocházímu například k žádnému „přepínání kódů“ (které se běžně děje mezi dialektem a spisovným jazykem) a tak bychom mohli namátkou vybranými pojmy ze sociolingvistiky pokračovat ještě hodně dlouho. Romanisté snad prominou přehnané srovnání, ale víc je katalánština dialektem španělštiny než arumunština dialektem spisovné rumunštiny. Ovšem obecně lze říct, že v rámci románských jazyků je hranice mezi dialektem a jazykem často nejasná.

Můžeme předpokládat, že arumunština se dostala v jednu dobu do role dialektu zcela uměle, a to v době, kdy Rumuni zakládali v 19.století v arumunských sídlech rumunské školy. Dělo se tak v rámci ideje Velkého Rumunska. Tehdy byla rumunština prosazována jako spisovná varianta a patrně také z této doby pochází v Rumunsku jednoznačně příjimaný názor, že arumunština je pouhým dialektem rumunštiny.

Ale neodpustím si ještě jedno přirovnání. O moldavštině, která je vpodstatě pouhým subglottonymem rumunštiny, jsme v českém prostředí zvyklí mluvit jako o jazyku. V seznamu soudních tlumočníků je například moldavština jako samostatné heslo (a pochopitelně tu najdeme uvedené stejné tlumočníky jako pod heslem rumunština). Kdežto o arumunštině, která je s rumunštinou bez předchozí průpravy vzájemně nesrozumitelná, přičemž o nějaké regionální variantě ve smyslu dialektu nemůže být z uvedených důvodů ani řeč, o arumunštině mluvíme stále jako o dialektu?

Z různých (zřejmě i politických) důvodů jsme ve 20.století o jazyku mluvili zejména tam, kde vznikl stát. Ostatní jazykové variety většinou musely nebo musejí o svoje uznání bojovat. To je právě „výhoda“ té moldavštiny. Jenže moderní lingvistika by se přece neměla přizpůsobovat takto nastaveným kategoriím.

Překvapivé však je, že v otázce, zda je arumunština svébytným jazykem nebo dialektem, který byl po několik staletí vzdálen od mateřského centra, nepanuje shoda ani mezi Arumuny. Například Arumun Hristu Cândroveanu ve článku În definitiv – ce sunt Macedo-Români /Aromânii ? „Jednou pro vždy – co jsou Makedorumuni/ Arumuni?“ označuje jazyk Arumunů jako limba română locală „místní variantu rumunštiny“. C­ândroveanu vysvětluje, že (mylná) představa samostatnosti arumunského etnika vznikla nedostatkem informací a neexistencí rumunského školství v oblastech s arumunskou menšinou v období komunismu. Vůbec lze obecně konstatovat, že přístup Arumunů k této otázce je (zvláště v porovnání s ostatními balkánskými národy) překvapivě mírný. Dostupná arumunská periodika jsou například zcela prosta jakéhokoliv náznaku nacionalismu.

Za pozornost také stojí fakt, že řešení otázky dialekt/jazyk souvisí s poměrně citlivým tématem etnogeneze Rumunů. Etnogeneze je obecně na Balkáně závažné téma, které je předmětem mnoha diskusí. Zcela zjednodušeně lze říci, že jde o to, kdo kde byl dřív, nejlépe samozřejmě první, tedy kdo je na daném území původní. Většina balkánských etnik se prohlašuje za autochtonní, tedy původní, a to zejména ve vztahu ke svým sousedům. Uznat arumunštinu plnoprávným jazykem (potažmo Arumuny autochtonními) například ze strany rumunských filologů, by znamenalo znovu otevřít debatu o obecně příjimané autochtonnosti Rumunů na sever od Dunaje. Je příznačné, že Grigore Brâncuş ve zmíněném příspěvku uzavírá (velmi krátkou) kapitolu Dialekte und Kontinuität ujištěním, že tyto dialekty nemohou být samostatnými románskými jazyky a jejich přítomnost na jih od Dunaje není nikterak v rozporu s dákorumunskou kontinuitou na sever od Dunaje.

Otázku, zda je arumunština jazyk nebo dialekt, zde nejspíš neuzavřu, ale doufám, že jsem čtenáři poskytla indície, které mu umožní utvořit si o celé věci vlastní názor.

Výjimečně se setkáváme také ještě s jakýmsi třetím názorem. Tím je odvozování původu Arumunů od Řeků nebo přímo Thráků. Jedná se samozřejmě většinou o řecké badatele (Keramopoulos aj.), kteří obhajují tezi, že Arumuni jsou romanizovaní Řekové, jednalo by se tak o samostatný románský jazyk na řeckém substrátu. To je však velmi nepravděpodobné.

Jedná se o kapitolu z knihy Arumunština, kterou lze na těchto stránkách stáhnout v pdf.

vložil/a | rubrika: , ,

Jazykový zpravodaj

Baví vás jazyky stejně jako mě? Líbí se vám články v Jazykovém koutku? Pokud zadáte svoji e-mailovou adresu, můžeme zůstat v kontaktu a já vám vždy jednou týdně pošlu novinky ze světa jazyků – nové články na blogu, jazykové zajímavosti nebo tipy na zábavnější a efektivnější učení. Také se dozvíte o akcích, které nezveřejňuji na webu.