10 největších omylů při studiu cizího jazyka

Během loňského školního roku jsem si povídala o jazycích s téměř dvěma sty účastníky mého kurzu Jak se učit jazyky. Často jsem od studentů získala bezva tipy na aplikace, odkazy a knihy, o kterých jsem neměla tušení. Zároveň jsem si ale opět ověřila, kolik stereotypů máme v hlavě, pokud jde o cizí jazyky.

Takže v čem se šeredně pleteme

Uvědomila jsem si znovu, kolik omylů, bludů a mýtů je kolem jazykového studia rozšířeno. No a výsledkem je tento míííírně negativistický článek.

1. Přeceňujeme metodu, učitele, dobré učebnice.

Prostě tak trochu přehazujeme odpovědnost…

2. Podceňujeme samostatnost a vlastní odpovědnost.

Tohle asi souvisí se školou. Když se v dospělosti učíme jazyk, mnohdy jen pokračujeme v tom, jak nás naučili učit se ve škole. Tady pěkně seď, najdi si stranu padesát a čekej, až na tebe přijde řada.

3. Věříme na zázračné zkratky.

Pořád se setkávám s lidmi, kteří věří, že existuje něco, co jim pomůže naučit se jazyk v minimálním čase. Ano, to „něco“ existuje, ale vyžaduje to zapojit úplně všechno, o čem v kurzu mluvím.

4. Za zásadní považujeme talent.

A ten se většinou projeví v dětství. Prý. Možná je to prostě jen výmluva, proč už se teď moc snažit nemusím. Dítě už nejsem a talent prokazatelně taky nemám (to už bych přece věděl).

Lidé zlatí, nepotřebujete talent ke zvládnutí jednoho jazyka, ani deseti. Pokud mi nevěříte, mrkněte třeba na životní cesty známé maďarské polyglotky Kató Lomb (začala se učit jazyky až v dospělosti poté, co dokončila studium chemie) nebo třeba nejznámějšího současného language-hackera Bennyho Lewise.

5. Věříme, že by nás dozajista spasil pobyt v cizí zemi a že bez něj máme obrovský handicap.

Pobyt v cizině nezaručuje vůbec nic. Podívejte se například na některé komunity – u nás jsou to klasicky Vietnamci, kteří velmi často česky neumějí – ale i jednotlivce – třeba českou beatnickou básnířku Vladimíru Čerepkovou, která se nenaučila francouzsky ani po třiceti letech v emigraci.

6. Myslíme si, že studium je otázkou disciplíny.

Pokud patříte mezi to mizivé procento populace, která si dá novoroční předsevzetí: Budu se učit hodinu denně a pak ho celý rok dodrží, pak Vám gratuluju. Ale spíš si myslím, že patříte mezi to obrovské procento populace, které taková snaha o disciplínu jen nervuje a většinou Vám to sebere i tu trochu motivace, kterou jste před tím měli. A vydržet to i týden by byl úspěch. A JE TO ÚPLNĚ NORMÁLNÍ. Není potřeba činit na sobě násilí, když se chci učit cizí jazyk.

7. Věříme, že nesmíme udělat chybu.

Asi zas ta škola. PROSÍM VÁS. Dělejte co nejvíc chyb!!! Protože to je známka toho, že se o něco snažíte, že mluvíte, píšete, tvoříte vlastní věty. Ten, kdo nedělá chyby, jen tvoří úkoly podle zadání.

8. Věříme na zázračné metody typu Pimsleur aj.

Říkám tomu audiokurz u žehlení. A opravdu to nefunguje.

(Co je Pimsleur najdete zde)

9. Myslíme si, že první musíme zvládnout angličtinu.

Angličtina, to je samozřejmost a taky společenský tlak. Ale když Vám ten jazyk nic neříká, nejde Vám a akorát Vás stresuje, tak proč prostě nezkusit jiný?

10. Chceme mluvit, ale učíme se čtením, psaním, posloucháním apod…

Samozřejmě musíme procvičovat všechny složky jazyka. Ale kdo se chce naučit číst, ať věnuje víc času čtení. Kdo se chce naučit mluvit, asi by měl co nejvíc mluvit. A počítá se cokoliv, i když si povídáte pro sebe, čtete nahlas apod.