Čeština a romština jsou si podobnější, než se na první pohled zdá. Romština patří mezi novoindické indoevropské jazyky, kam dále patří například hindština, pandžábština nebo bengálština. Důkazem pro příbuznost s dalšími indoevropskými jazyky jsou paralely v gramatice a také mnohá slova základního slovního fondu, přičemž mnohých pozorujeme alespoň vzdáleně podobnost také s češtinou (například e jakh „oko“, o phral „bratr“, e jag „oheň“, o ruv „vlk“, te dživel „ţít“, te merel „zemřít“). Tak, jak se Romové na svých cestách rozdělovali, vznikla řada dialektů a variant. Romové, kteří žijí u nás, hovoří a) slovenskou romštinou, b) maďarskou romštinou, c) olašským dialektem. Přestože tyto varianty vykazují mnohé rozdíly, jejich mluvčí se spolu mohou domluvit. Možná největší překážkou při porozumění mezi jednotlivými variantami je přejímání slov z „kontaktních jazyků“, tj. jazyků, se kterými se romština setkává na daném území. Označení jevů, které jsou nové a neznámé, totiž romština tradičně přejímá z jazyka většinového. Tak například slovenská romština přejala mnoho slov ze slovenštiny (e kupelka „koupelna“, e spalňa „ložnice“, želeno „zelený“, e farba „barva“, o cesnakos “česnek“, o predsedas „předseda“) a následně potom také z češtiny. Navíc si každá varianta uchovává také mnohá slova z jazyků, se kterými byli Romové v kontaktu při svých cestách. Na romštinu, kterou hovoří Romové ve střední Evropě, nejvýrazněji působila byzantská řečtina. Z ní pocházejí například některé číslovky (efta „sedm“, ochto „osm“, eňa „devět“) a mnohá podstatná jména (e luluďi „květina, rostlina“, o papus „dědeček“, e ora „hodina“, o drom „cesta“, e paramisi „pohádka“). Dále najdeme v romštině výpůjčky z srbštiny, rumunštiny, maďarštiny a dalších jazyků.