Nejen exotická zvířata mají často kuriózní původ názvu, ale pochopitelně také rostliny. Možná vás následující výběr „exotických rostlin“ překvapí, nejde totiž o ananas nebo kiwi, ale o rostliny, které často důvěrně znáte. Jenže ouha! Lingvistika je neomylná, následující rostliny totiž u nás nejsou původní a jsou to tak trochu přivandrovalci.
Podle místa původu nebo podle místa, odkud se dováží
Řešení, které zdaleka převažuje. A je to logické – ono těch možností, jak nazvat novou věc, taky není nekonečně.
Taková broskev vznikla z latinského persica (perská), resp. prunus persica (perská švestka). Meruňka je zase mírným zkomolením latinského armeniaca (arménská), resp. opět prunus armeniaca (arménská švestka).
Mandarinka je výpůjčka z německého Mandarine, což je zase výpůjčka ze španělského naranja mandarina „mandarínský pomeranč“ a slovo mandarínský nás odkazuje právě k zemi původu, tedy k Číně.
Brambory se k nám dostaly zřejmě přes severní Německo a proto dostaly svůj název právě od Braniborů. Čeština je tímto označením poměrně výjimečná – ostatní jazyky zvolily název podle tvaru nebo podobných souvislostí – ať už jsou to slovenské zemiaky, rumunské crumpir (z nářečně německého Grundbirne). A nezapomeňme na překrásné nářeční erteple (z německého Erdapfel). Románské patatas (šp) či patate (it) souvisí spíše se sladkými bramborami, tedy batáty. Německé Kartoffel pak zřejmě souvisí s italským tarathopoli (dáno podobou s lanýži „tartuffo“), které ale v italštině postupně vymizelo a bylo nahrazeno již zmíněným slovem patata.
Rebarbora je pravděpodobně odvozena od slova Barbar (s nedostatečně objasněnou první částí slova) a pohanka od slova pohan. (Nářečně se jí údajně říkalo tatarka.)
Klasická výpůjčka
Italské pomarancia/pomo arancia jako pomeranč se k nám dostalo pravděpodobně přes vídeňské Pomerantsche. Podobně jsme přijali přes rakouskou němčinu slovo celer (rak.-něm. Zeller, severoit. seler). Rakousko-italskou cestou se k nám pravděpodobně dostala také brokolice (it. broccoli), špenát (it. spinace) a angrešt (it. agresto). Jako máme trasu rakousko-italskou, druhá velmi častá trasa je balkánská, z níž však v češtině zůstává jen málo.
Mnohé názvy cizokrajného ovoce či zeleniny totiž odvál čas. Například patližán (z tureckého patılcan, čti patƏldžan) byl postupně vytlačen češtině bližším lilkem (který má ale svůj původ v němčině). Podobných „orientalismů“ je v češtině celá řada, i když většina z nich se již aktivně nepoužívá (džuveč, čufty a další). Předpokládáme, že za patližán, ale třeba taky papriku vděčíme trhovcům a prodejcům zeleniny, která se v minulosti dovážela z Bulharska, Maďarska a dalších zemí.
Presl
A jako vždy tu máme i Preslovy novotvary či výpůjčky – i když zrovna tyhle se kdovíjak neprosadily. Slovem reveň označujeme asi 60 trvalek z čeledi rdesnovité a nejznámější z nich je už zmíněná rebarbora. Podobnost obou slov není náhodná, obě zřejmě souvisí s perským rawend, ale každé se vydalo do Evropy jinou cestičkou.
Slovo smokvoň (označení pro druh fíkovníku) pak má být počeštělou Preslovou přejímkou ze srbochorvatského smokve.
Lidová etymologie
Velmi specifickým příkladem jsou lidové etymologie. Ty nejdřív přijdou do jazyka jako výpůjčka, ale postupně se díky podobnosti s nějakým slovem domácím tváří jako místní. Česká lékořice, která se tváří jako spojení slov lék a kořen, pochází z latinského liquiritia. Je zajímavé, že už v latině se stalo něco podobného. To znamená, že řecké slovo glykýrrhiza (doslova „sladký kořen“, vzpomeňme na německé Süßholz) je v latině také zřejmě projevem lidové etymologie, neboť se nabízí souvislost s latinským liquor (tekutina), liquidus (tekutý).
Baví vás jazykové zajímavosti v češtině i v cizích jazycích?
Nahlédněte do nového titulu z nakladatelství Jazykový koutek: