Zamýšleli jste se někdy nad tím, odkud se vzaly názvy světových stran? Pokud jde o východ a západ, není třeba nad tím dlouho bádat – na jedné straně slunce vychází, na druhé zapadá. Jednoduché a jasné. Ale co sever nebo jih? Tato slova mají svůj původ poněkud nejasný a nejistý. Zřejmě obě vycházejí z praslovanštiny a původně označovala vítr přicházející z dané strany (tedy jižní nebo severní). Jak na ně ale přišli Praslované, to už se mi vypátrat nepodařilo. Dnes ale nebude řeč o češtině, nýbrž o finštině.
Je-li řeč o severské zemi, není žádným překvapením, že začneme právě na severu. Ten se finsky jmenuje pohjoinen a etymologii má naštěstí celkem jednoznačnou: je odvozen od slova pohja, které znamená „základ“, případně „dno“ nebo obecně nějaký konec něčeho. Sever je tedy místo, kde je takový „konec světa“. Dalším vysvětlením přispěl finský obrozenec Elias Lönnrot, který poukázal na to, že příbytky se dříve stavěly tak, aby měly dveře na jih (odkud šlo teplo), což znamenalo, že konec domu, jeho „dno“ nebo zadní stěna, byl naopak právě na severu.
Podobně jasné to má ve finštině východ neboli itä. Ten je totiž odvozen od slovesa itää, které znamená „klíčit, rašit, pučet“. Východ je zkrátka tou světovou stranou, kde slunce vychází a kde nám vyraší nový den.
Přicházíme na jih, finsky zvaný etelä, který jsme už částečně nakousli v souvislosti se stavbou domů. Tento finský výraz je spojen se základem esi, od něhož je odvozeno slovo edessä, které odpovídá naší předložce „před“. Ze stejného základu vychází i eteinen, česky „předsíň“. Směrem na jih zkrátka bývala právě ta přední část domu. Další teorie uvádějí, že jih byl stranou, kterou měli Finové vždycky před sebou (edessä). Jiní se zas domnívají, že jde o příbuzné slovo s výrazem etäinen (vzdálený), protože jih byl pro Finy nejvzdálenější světovou stranou.
Zdá se vám, že u jihu těch teorií máme nějak moc? A co teprve západ! Etymologie finského slova länsi zůstává poněkud nejasná. Většinou se uvádí spojení se slovem lansi, případně se slovesem läntätä, což jsou dnes poměrně marginální výrazy. Oba v sobě nesou význam něčeho nízkého, sníženého, popřípadě snížení, klesání. To odkazuje k tomu, že na této straně se slunce sklání nízko k horizontu a zapadá. Jiné vysvětlení uvádí spojení se slovesem laskea, které se dodnes běžně užívá ve spojení aurinko laskee (slunce zapadá). Další teorie uvádí spojení se starogermánským slovem lenze, které znamenalo „jaro“ a které mělo stejný základ jako tehdejší výraz pro přídavné jméno „dlouhý“. To vedlo k závěru, že länsi označovalo směr, kde slunce zapadalo na jaře, v době, kdy se začínaly prodlužovat dny.
Tady ovšem náš etymologický exkurz nekončí. Finština totiž na rozdíl od množství jiných jazyků má zvláštní výrazy i pro vedlejší světové strany, což znamená, že nás čeká ještě jedna čtveřice.
Hurá do toho!
Severovýchod se finsky řekne koillinen. Tady je původ zcela zřejmý: severovýchod je odvozený od slova koi, které znamená „svítání“. Může nám připadat zvláštní, že podle Finů svítá na severovýchodě, ale asi je třeba brát ty směry trošku s rezervou. Například v livonštině (což je příbuzný jazyk finštiny) slovo koillinen znamená právě ten „čistý“ východ.
Finský jihovýchod je kaakko. Toto slovo má původ společný s výrazem kaakkuri, které ve finštině označuje jeden druh stěhovavého ptáka (pro ornitology: jde o potáplici malou). Kaakko pak označuje směr, dokud potáplice na jaře přilétají.
Mnohý student finštiny se jistě někdy zamýšlel nad tím, kde se vzal dvojí význam finského slova lounas: jednou znamená jihozápad, jindy zase „oběd“. Dlouho jsem byla přesvědčená, že je to náhoda, ale etymologie mě vyvedla z omylu. Slovo lounas v některých vzdáleně příbuzných jazycích označuje „den“ nebo „denní světlo“. V těch blíže příbuzných má zas význam „poledne“. Lounas tedy značí směr, kde slunce stojí v poledne. S tím je spojený i ten oběd, který se také obvykle podává právě v poledne. Opět to sice máme o kousek posunuté (výše popsaná charakteristika by spíš seděla na jih), ale třeba v estonštině lounas znamená právě jih (a etelä je pak jihozápad).
Zbyla nám poslední strana: severozápad neboli luode. Podobně jako v případě samotného západu, je i tady etymologie nejasná a můžeme se jen dohadovat, jak slovo vzniklo. Jedna teorie říká, že slovo bylo odvozeno od základu luo– a potažmo od sloveso luotaa, které mělo význam „klesat“, popřípadě „spustit se“ nebo „vrhnout se“. Slovo luode by tak označovalo světovou stranu, kde slunce klesá, tedy zapadá. (V některých příbuzných jazycích i starých finských textech může být význam slov länsi a luode zaměněný.) Existuje také jiná teorie, podle které jde o starou výpůjčku z germánských jazyků a slovo označovalo stoupající vodu a povodeň (nebo naopak klesající vodu a odliv). Prapředkem by v tomto případě byl výraz flothze staré norštiny (finština by nefinské počáteční F jednoduše vynechala). Možná se zdá nelogické, proč by voda měla stoupat nebo klesat zrovna na severozápadě, když tam mají Finové pevninu. Pokud skutečně jde o výpůjčku z germánských jazyků, nabízí se jednoduché vysvětlení, že to bylo bráno z pohledu Germánů (Norů), kteří tímto směrem měli naopak moře.
Tady náš exkurz do tajemství původu finských názvů pro světové strany končí. Brzy bude jaro, nejvyšší čas začít vyhlížet potáplice!