Čeština má stejně jako každý jiný jazyk svoje unikáty. Většinou nás jako první napadne hláska /ř/ nebo třeba nějaké to nepřeložitelné slovo. Já si sama pro sebe české unikáty dělím do dvou skupin. Ta první, to jsou jevy, které jsou unikátní a my jsme si toho dobře vědomi. Ta druhá – dle mého mnohem zajímavější skupina – jsou jevy, o kterých si Češi často myslí, že jsou univerzální a přitom to tak vůbec není a rozumíme jim jen my. Respektive my a Slováci. 

Takže co Češi považují za univerzální, zatímco cizinci často nechápavě kroutí hlavou? 

Je toho víc. Kromě péefka, o kterém jsme tu psali v lednu – a tudíž vás ho dneska ušetřím – je to také například symbol kosočtverce. Kosočtverec je všude jinde pouhý geometrický obrazec, nic míň, nic víc. Mimochodem Kundera napsal divadelní hru, jejíž zápletka je vystavěna na kosočtverci, a právě plošná neznalost tohoto symbolu brání uvádění hry na prknech jiných než českých a slovenských (více info zde).

Mým favoritem je ale citoslovce „hm“. České citoslovce „hm“ je svým sémantickým rozsahem poměrně unikát. Podle intonace a posazení hlasu může znamenat snad úplně cokoliv: váhavý souhlas, nesouhlas, pochybnost, obdiv, údiv, rozpaky, odpor. Mnohdy je ale pouhým afirmativním přitakáváním ve smyslu „poslouchám tě“ nebo také projevem solidarity či angažovanosti v dialogu. Hm je prostě národní poklad! Některé jazyky samozřejmě „hm“ znají, ale jen v některém jeho významu, a řada jazyků „hm“ nezná vůbec a prostě mu nerozumí.

Do určitě míry citoslovce „hm“ funguje také ve slovenštině, v polštině a v dalších slovanských jazycích, ale má podstatně omezenější rozsah. Zároveň se mi ale stávalo, že některé národnosti vůbec, ale vůbec (ani z kontextu) nechápou, zda tím „hm“ myslíte ano nebo ne. A musí se vás doptat (naposledy se mi to stalo s Chilanem).

Napadají mě ale zahraniční paralely v podobě finského no niin a částečně také italských citoslovců boh/bah/beh. Mimochodem, obrat no niin a jeho funkci ve finštině vysvětluje ve dnes už legendárním videu finský komik Ismo.