Arumunština[1] patří mezi balkanorománské jazyky. To znamená, že v sobě spojuje jak rysy jazyků románských, tak rysy jazyků balkánských. Dalšími balkanorománskými jazyky jsou dákorumunština (tedy dnešní spisovná rumunština), meglenorumunština a istrorumunština. Co do počtu mluvčích, jedná se o druhý nejvýznamnější balkanorománský jazyk. Bývá nazýván také makedorumunštinou, obyvatelstvo samo pak Arumuni, Makedorumuni, Vlaši nebo Cincaři, v Řecku také Kutsovlaši (Κουτσοβλάχοι)[2]. Slovo „Arumun“, které je nejvíce používáno na poli mezinárodním, je přímým pokračovatelem latinského romanus[3] a není mezi příslušníky tohoto etnika přijímáno obecně. Arumuni žijí převážně na území Řecka, dále také v Bulharsku, v Albánii, v Srbsku, v Makedonii a v Rumunsku. Údaje o počtu Arumunů v Řecku se velmi rozcházejí, a to od několika desítek tisíc až po několik set tisíc. Řecká vláda takové údaje nezjišťuje, respektive zjišťuje-li je, úzkostlivě je chrání před uveřejněním. Každý občan Řecka je vnímán jako Řek. Paradoxně nejvíce práv mají Arumuni tam, kde jich žije nejméně, a to v Makedonii. Jejich počet zde se odhaduje pouze na 10-20 tisíc. Nicméně existují arumunské základní školy, arumunská periodika, v rámci možností vycházejí arumunské knihy a v Kruševu je arumunština dokonce jedním z jednacích jazyků městského zastupitelstva. Poměrně velký počet Arumunů žije také za oceánem, zejména ve Spojených státech, kde jsou krajanské spolky, vycházejí arumunské knihy nebo nosiče s arumunskou hudbou. Mezi oběma světovými válkami přesídlilo několik desítek tisíc Arumunů do Rumunska, zejména do oblasti Dobrudži. Arumuni v Rumunsku se sdružují v Arumunské lize, která se snaží především o standardizaci jazyka a samozřejmě o udržování vzájemných kontaktů a propagaci arumunské kultury zejména mezi mladými Arumuny. Je třeba zdůraznit, že až do meziválečného období nikdy Arumuni na území Rumunska nežili.

Arumuni se identifikují zejména s jednou z tradičních komunit (Pindeani, Gramošteani, Moskopoleani, Faršeroti), dále po tom do jisté míry také s majoritním etnikem země, ve které žijí (při sčítání se mnoho z nich označí za Albánce, Řeky, Rumuny apod.) a až na posledním místě je identifikace s ostatními Arumuny.

            Vyjádřit se přesněji k celkovému počtu Arumunů je téměř nemožné. Respektovaný Ethnologue uvádí počet 300 000 mluvčí, mnozí badatelé se však domnívají, že toto číslo je mnohem vyšší. Tento rozpor může však také vycházet z nejasností ohledně toho, zda míníme počet příslušníků arumunského etnika nebo počet arumunsky hovořích. Je jasné, že pod silnou jazykovou převahou svého okolí mnoho Arumunů arumunsky nemluví. Zejména v Řecku najdeme mnoho arumunských vesnic, kde však žádnou arumunštinu neuslyšíme. V tomto kontextu by údaj z Ethnologue mohl být přijatelný jako počet skutečných mluvčích. Počet příslušníků tohoto etnika by se pak vyšplhal až o několik set tisíc výš.

            V historii patřili Arumuni mezi bohaté balkánské národy, legendárním se stalo město Moskopole, kde byla první tiskárna knih na Balkáně vůbec, město bylo také střediskem kultury a obchodu. Dnes zbyly z toho města vpodstatě již jen ruiny. Své majetky získali Arumuni hlavně z pastevectví a následně z obchodu s produkty tohoto řemesla. To nám možná dnes zní poněkud nereálně, nicméně je třeba brát v úvahu dobový kontext a také geografickou a klimatickou situaci na Balkáně. Pastevci podléhali složité hierarchii, kdy pastýři jsou někde na nižších příčkách (ačkoliv vždy společensky velmi vážení), podléhají „bossům“ a na vrcholu stojí majitel například několikatisícihlavého stáda. Toho bychom dnešním jazykem mohli označit za milionáře. V současnosti najdeme Arumuny v horských vesnicích a menších městech, někteří se živí tradičně, ale mnozí se samozřejmě přizpůsobili požadavkům moderní doby. Zejména mladí lidé často odcházejí do měst, kde ztrácejí kontakt s mateřským jazykem a v druhé generaci již převládá komunikace v majoritním jazyce.

            Arumunština je klasickým zástupcem Balkánského jazykového svazu. Balkánský jazykový svaz sdružuje jazyky, které nejsou přímými genetickými příbuznými, ale přesto vykazují nápadné paralely, a to v typologii. Zjednodušeně řečeno jsou si podobné ve formě, ne v obsahu. Určujícími jevy Balkánského jazykového svazu jsou: postponovaný určitý člen, absence infinitivu a s tím související nadužívání konjunktivu, způsob tvoření budoucího času a konjuktivu a způsob tvoření číslovek.

Struktura arumunštiny je tedy dána na jedné straně její příslušností k jazykům románským a na druhé straně její příslušností k jazykům balkánským. Třetím určujícím rysem arumunštiny jsou její paralely s řečtinou. Po celou dobu vývoje arumunštiny, měla řečtina na tento jazyk velmi výrazný vliv. Arumunština vykazuje i v gramatice některé vyložené grecismy, například koncovka množného čísla -aḑ, -ata (z řeckých koncovek –αδες, -ατα).

Zvláštností arumunské gramatiky je použití dvou různých časování slovesa „být“ – v 1. osobě escu nebo hiu. Je to však pochopitelné, uvědomíme-li si na jak rozsáhlém území se jazyk používá, přičemž jednotlivé komunity mohou od sebe být i stovky kilometrů daleko.

V této kapitole se seznámíme s arumunskou gramatikou. Při popisu arumunského jazyka však narážíme na některé potíže. Arumunština nemá normu, nemá spisovnou variantu jazyka. Je to jazyk, který se nachází v probíhajícím procesu standardizace. Po dlouhou dobu byly písemné zápisy v tomto jazyce velmi řídké. V rámci jednotlivých komunit sice existoval jakýsi pravopisný úzus, kterého se autoři snažili držet. Nicméně jednotnou variantu abecedy, pravopisných pravidel apod. jsme dlouho postrádali. V posledních dvaceti letech se konalo několik konferencí, jejichž tématem bylo právě přijetí jednotné abecedy, kterou by závazně používala například všechna arumunsky psaná média. Cílem samozřejmě je sjednotit zápis všech arumunských dialektů tak, aby arumunština mohla vystupovat více méně jednotně. To je důležité také z politického hlediska, jednotní Arumuni a jednotná arumunština mají při obhajování svých jazykových práv (například práva na vzdělání v mateřském jazyce) podstatně lepší pozici. My se budeme držet zápisu, který navrhuje Matilda Caragiu-Marioţeanu, významná arumunská filoložka, autorka slovníku a učebnice arumunštiny.

Další obtíží při popisu arumunské gramatiky je velká dialektální různorodost. Příručka omezeného rozsahu, jakou je tato, naráží na bohatý repertoár tvarů, časů, variant, apod. I zde jsem se rozhodla držet se Matildy Caragiu-Marioţeanu, a to konkrétně její učebnice arumunštiny z roku 2005 Manual de aromână/ Carti trâ înviţari armâneaşti, kterou vydalo nakladatelství Editura Academiei Române v Bukurešti. Další tvary uvádím pouze tam, kde to považuji z hlediska frekvence za nezbytné, nebo po konzultaci s rodilým mluvčím. V některých uvedených příkladech se vyskytují (zejména pravopisná) dubleta, neboť čerpám z různých textů – především z tiskovin a poezie. Jejich zápis dodatečně nesjednocuji, nýbrž vše ponechávám v původní podobě.

 

1. Fonetika

Arumunská abeceda má 34 znaků a podle nových pravidel se drží fonetického zápisu (co hláska to písmenko).

 

hláska	výslovnost v češtině	příklad	poznámka
a	a	carti „kniha“
ă	slabé /a/,/e/	mări „velcí“	srovnej ang. ə
â	tvrdá středová samohláska	cântu „zpívat“	srovnej rus. ы
b	b	banâ „život“
c	následuje-li /a, o, u, ă, â/, čteme /k/ následuje-li /e,i/, čteme /č/	carti, cântu   Aminciu Metsovo (město)
ch	che, chi čteme /ke, ki/	chiparişu „cypřiš“	MCM rozděluje spřežku na /c+h/ a její výslovnost uvádí pod písmenem /c/[4]
d	d	domnu „pán“
dh	řecké δ	dhascalâ „učitelka“
đ	dz	đuuâ „den“	ve starších textech často /dz/
e	e	escu „jsem“, searâ „večer“
f	f	frati „bratr“
g	následuje-li /a, o, u, ă, â/, čteme /g/ následuje-li /e,i/, čteme /dž/	garâ „nádraží“   gepi „kapsa“
gh	g pouze v /ghe, ghi/	ghini „dobře“
h	h	heru „železo“
i	i	tini „ty“
î	tvrdá středová samohláska	întribari „otázka“	stejně jako /â/, zápis /î, â/ je tradiční[5]
j	ž	jilosu „smutný, žárlivý“
k	k	kaki „khaki“	vyskytuje se pouze v cizích slovech
l	l	lapti „mléko“
l´	velmi měkké /l/, někde až /lj/	el´i „oni“
m	m	dormu “spát“
n	n	nău „nový“
ń	ň	ńicu „malý“
o	o	optu „osm“
p	p	lupu „vlk“
q	q		vyskytuje se pouze v cizích názvech[6]
r	r	zboru „slovo“
s	s	searâ „večer“
ş	š	şapti „sedm“	ve starších textech /sh/
t	t	tatâ „táta“
ţ	c	ţinâ „večeře“	ve starších textech /ts/
u	u	arău „špatně“
v	v	voi „voi“
w	v	weekend „víkend“
x	x	xeanu „v zahraničí“
y	j g	yisu „sen“ yramâ „dopis“	často v řeckých výpůjčkách na místě γ
z	z	zboru „slovo“

 

            Zápis arumunštiny, který jsem se rozhodla používat, byl navržen rumunskou filoložkou arumunského původu Matildou Caragiu-Marioţeanu[7]. Jak vidíme, fonetický systém zápisu není důsledný a více méně byly pouze nahrazeny spřežky /dz, ts, sh/. Naopak některé spřežky se stále používají /th, dh, ch/. Grafém /c/ a /g/ se drží svých tradičních etymologických pravidel, a významně tak spojuje arumunský pravopis s pravopisem dalších románských jazyků.  Tento tradiční zápis je jistě dobrým řešením. Nicméně celkově je z navrženého systému vidět snaha „připodobnit“ abecedu a systém zápisu majoritních jazyků, především rumunštině. Některá řešení nevidím jako úplně šťastná. MCM řadí všechny spřežky pod první písmeno spřežky, to je pochopitelné v případě /ch/ a /gh/, nicméně /dh/ a /th/ jsou odlišné hlásky než /d/ a /t/. Slova, která obsahují /dh/ a /th/, prostě nemůžeme ve slovníku řadit pod písmena T a D. Zasloužila by si samostatné řazení. Jistě je pochopitelná i snaha sjednotit abecedu vyřazením grafémů δ a θ, ale jsou to právě ony, které se pro tyto hlásky hodí nejvíce, neboť se vyskytují pouze a jenom v řeckých výpůjčkách. Obecně tedy vytýkáme zápisu MCM:

• že byl příliš ovlivněn snahou připodobnit zápis arumunštiny rumunštině
• že je poměrně nepraktický pro zápis arumunštiny v textových editorech a na internetu (vzhledem k bohaté diakritice).

V arumunských komunitách mimo území Rumunska tak stále převládá pravopis, který bychom mohli nazvat důsledně spřežkovým, používá spřežky /lj, nj, dz, dh, th, gh, ts/ a jediné diakritické znaménko /ã/. Situace je o to zamotanější, že právě tento pravopis byl schválen na sympoziu v roce 1997, které se sešlo za účelem sjednocení pravopisu a kam se sjeli zástupci většiny arumunských komunit.

Je jasné, který z nastíněných zápisů volí Arumuni například v e-mailové komunikaci nebo na sociálních sítích. Na druhou stranu, systém zápisu MCM je první skutečně vědecky pojatý rozbor potřeb arumunského jazyka v psané komunikaci a jako takový jsem jej vybrala pro tuto práci i já.

Arumunština disponuje jedním z nejbohatších konsonantických systémů vůbec – má třicet souhlásek, jednak zachovala afrikáty đ /dz/ a ĝ (čteme jako české ď, týká se pouze dialektů), zná palatalizované ş, ń a ľ, ale přijala také řecké souhlásky: θ, δ, γ, které dnes zapisujeme jako th, dh a y.

Popsaná varianta vychází z nářečí z oblasti Pindu a Gramoşte. Jedná se o jižní, také bychom mohli říci řecká nářečí (rozuměj v Řecku mluvená). Jak jsem uvedla, zdá se, že právě tato varianta se prosazuje v pomyslné soutěži o spisovný arumunský jazyk. Druhou velkou nářeční skupinou jsou nářečí faršerotská a moskopolská, tedy nářečí severní. Z hlediska fonetiky se odlišují především počtem samohlásek. Samohláskový systém severních nářečí čítá pouze šest samohlásek /a, e, i, ă, o, u/, vidíme, že postrádají /â/. Výslovnost samohlásek vykazuje zvláštnosti samohlásek v severořeckých dialektech (řečtiny). Samohlásky jsou obecně zavřenější, /e/ se vyslovuje téměř jako české /i/, /o/ jako /u/. Samohlásky /i,u/ pak mnohdy zcela mizí a způsobují tak časté synkopy (viz níže).

Existuje několik variant /r/, především pak apikální, velární a uvulární. Záznamů mluvené arumunštiny jsem měla k dispozici jen minimum, zdá se však, že v použití panuje jistá „fonologická anarchie“. Může jít o podobnou situaci jako v albánštině.

Slova, která ve staré románštině začínala na r- nebo l-, v arumunštině protetizují hláskou a-, to znamená, že kladou hlásku na začátek slova pro snažší výslovnost. Můžeme srovnat rumunské rău „špatně“, arumunsky arău. Další příklady: alavdu „chválím“ (z lat. laudo), alumtu „bojuji“ (z lat. lucto).

Pro znalce rumunštiny jistě stojí za zmínku, že arumunština nezná počáteční jotaci. Slova jako ea „ona“, eftinu „levný“ se vyslovují s obyčejným, neměkčeným /e/.

      V mluveném jazyce dochází k častým synkopám, které vznikají zejména neutralizací nepřízvučných samohlásek: muşatu „hezký“  → mşat, Bunâ dimineaţa! „Dobré ráno!“ → Bun-dimneaţa.

      V původních románských dvojhláskách /au, eu/ došlo ke konsonantizaci u, čteme je tedy jako /ef, af/. Došlo k tomu pod vlivem řeckého jazyka.

      Poslední slabika slova je vždy otevřená, tj. končí na samohlásku. Jedná se o typický jev v románských jazycích. Výjimku tvoří pouze slovesné tvary zakončené na –đ a –ţ, i zde je však „schované“ původní /i/: veđ „vidíš“, videţ „vidíte“.

      Arumunština je charakteristická vyšším tempem promluvy. Slabiky přízvučné jsou vyslovovány se silným důrazem, naopak slabiky nepřízvučné velmi slabě, často téměř neslyšně (to také způsobuje uvedené synkopy nebo apokopy).

 

2. Morfologie

V morforsyntaxi vykazuje arumunština řadu rysů balkánského jazykového svazu jako jsou:

1. postponovaný určitý člen: unu om – omlu „člověk“
2. budoucí čas vyjádřený spojením částice va (odvozené od slovesa voi „chtít“) a tvaru konjunktivu: va s-cântu „budu zpívat“
3. tvar číslovek 11-19 tvořený (podobně jako v češtině) pomocí předložky sprâ „na, nad“: 11 – unsprâḑaţi „jedna na deset“
4. zdůraznění (zejména přímého) předmětu zájmenem v příslušném pádě: Iani u caftâ Maria. Iani hledá Marii. (doslova: Iani ji hledá Marii)
5. konjunktiv na místě infinitivu, tj. zejména po modálních slovesech (Noi vremu s-niđemu tu munti. Chceme jet do hor. Lipseaşti s-hibâ la optu oara aoa. Musí tady být v osm hodin.)

Někteří autoři (například Solta) řadí mezi rysy balkánského jazykového svazu také vokativ. Já bych naopak přiřadila k těmto rysům ještě nadprůměrný výskyt neosobních vazeb s dativem.

 

• Podstatné jméno

Arumunské podstatné jméno má tři rody (mužský, ženský a střední), dvě čísla (jednotné a množné), dále má kategorii pádu a určitosti.

Člen. Člen neurčitý je unu, unâ a stojí před podstatným jménem. Člen určitý stojí podobně jako u dalších balkánských jazyků za podstaným jménem a píše se s ním dohromady. Určitý člen mužského i středního rodu je v jednotném čísle stejný, a to -lu nebo -li (je-li slovo zakončeno na slabiku obsahující hlásku /i/). Určitý člen ženského rodu je -a, -ea.

 

neurčitý tvar	určitý tvar	neurčitý tvar	určitý tvar
(unu) ficioru „chlapec“	ficiorlu	(unâ) featâ „dívka“	feata
(unu) câni „pes“	cânili	(unâ) sorâ „sestra“	sora
(unu) lupu „vlk“	luplu	(unâ) casâ „dům“	casa
(unu) frati „bratr“	fratili	(unâ) searâ „večer“	seara

 

            Výjimečně se setkáváme se zápisem koncového –u jako /ŭ/, označuje se tak krátkost této samohlásky.

Číslo. Množné číslo tvoříme v mužském rodě koncovkou –i (a případnou palatalizací předcházející souhlásky), v určitém tvaru –il´i. Jen málo podstatných jmen je nepravidelných. Nepravidelná jsou například tato podstatná jména: omu „člověk“ → oamińi,  capu „hlava, šéf“ → capiti. V neurčitém tvaru můžeme (ale nemusíme) uvést podstatném jméno zájmenem niscânţâ, nişti „někteří“.

 

(nişti) ficiori „chlapci“	ficioril´i „ti chlapci“
(nişte) oamińi „lidé“	oamińil´i „ti lidé“

 

 V ženském rodě tvoříme množné číslo také koncovkou –i, v určitém tvaru–ili. Toto „měkčené“ a „neměkčené“ /l/ je tedy v zásadě důležité vyslovovat zřetelně. V ženském rodě se vyskytují různé obměny kořene (viz příklady).

 

(nişti) mul´eri „ženy“	mul´erili „ty ženy“
(nişti) steali „hvězdy“	stealili „ty hvězdy“
(nişti) đâli „dny“	đâlili „ty dny“

 

Za přímo nepravidelné lze však považovat pouze množné číslo sorâ „sestra“ → surări.

 

Střední rod tvoří množné číslo buď koncovkou –i nebo koncovkou –uri (platí pro původně jednoslabičná).

 

(nişti) locuri „místa“	locurili „ta místa“
(nişti) meari „jablka“	mearili „ta jablka“

 

Podstatná jména, která jsou výpůjčkami z řečtiny, mohou tvořit množné číslo koncovkami –ađ nebo –ati, tj. řeckými koncovkami (-αδες, -ατα), například: yramâ „dopis“ – yramati, baclâvâ „baklava“ – baclâvâđ.

Pád. Arumunština rozlišuje pět pádů – nominativ, genitiv, dativ, akusativ a vokativ. Toto rozlišení je však více méně formální, protože v arumunštině dochází k tzv. pádovému synkretismu, tj. pády se překrývají. Druhý a třetí pád se tvoří stejně a první a čtvrtý pád se tvoří stejně. Koncovky druhého/třetího pádu jsou –lui (v mužském a středním rodě) a –l´ei (v ženském rodě), -loru (v množném čísle všech rodů). Před tyto tvary klademe tzv. přivlastňovací člen „a“.

 

a unui ficioru „chlapce, chlapci“	a unei sorâ „sestry, sestře“
a ficiorlui „chlapce, chlapci“	a sorâl´ei „sestry, sestře“

 

            Vokativ (český 5. pád) je v některých případech identický s prvním pádem (Ficioru! Chlapče!), jindy přijimá koncovky –e / -o (v mužském rodě) nebo –ă (v ženském rodě): Frate! Bratře! Mamă! Mami!. Několik málo podstatných jmen má koncovku – o: soro „sestro“, jedná se o slovanský vliv.

            Zdrobněliny tvoříme pomocí přípon –icu/-icâ nebo -uşu/-uşi. Jednotlivě jsou pak doloženy i jiné přípony (s lokálním použitím).

 

• Přídavné jméno

Rozlišujeme přídavná jména se čtyřmi, třemi a dvěma tvary a několik přídavných jmen má pouze jeden neměnný tvar. Příklady:

 

ficioru muşatu „hezký chlapec“	featâ muşatâ „hezká dívka“
ficiori muşaţ „hezcí chlapci“	feati muşati „hezké dívky“
ficioru ńicu „malý chlapec“	featâ ńicâ „malá dívka“
ficiori ńiţ „malí chlapci“	feati ńiţ „malé dívky“
pomlu mari „velký strom“	casa mari „velký dům“
pońil´i mări „velké stromy“	casili mări „velké domy“

 

Přídavná jména, která mají v obou rodech i číslech pouze jeden tvar, jsou většinou výpůjčky, například maro hnědý, kaki khaki.

            Stupňování přídavných jmen. Druhý stupeň tvoříme pomocí ma nebo cama „víc“ a di „než“.

Maria easti ma tinirâ di Stavrulu. Marie je mladší než Stavrulu.

Třetí stupeň tvoříme pomocí nai ma „nejvíc“, přičemž přídavné jméno je v určitém tvaru:

nai ma ńiclu frati nejmladší bratr

nai ma ńica sorâ nejmladší sestra

nai ma multu nejvíce

 

• Zájmeno

Osobní zájmena jsou:

 

arumunsky	překlad	tvar pro 3.pád	tvar pro 4.pád
mini	já	ńi	mi
tini	ty	tâ	ti
elu/ nâsu	on	l´i	îli (-lu, lu-)
ea/ nâsa	ona	l´i	u
noi	my	nâ (n-)	nâ (n-)
voi	vy	vâ (v-)	vâ (v-)
el´i/ nâşi	oni	lâ (l-)	îl´i
eali/ nâsi	ony	lâ (l-)	li

 

            Za pozornost stojí zejména tvar zájmen mini „já“ a tini „ty“, která vycházejí z původního tvaru akusativu, ale zabydlela se také v nominativu. Zajímavá je také 3. osoba, kde pozorujeme plné dvě sady osobních zájmen (elu, ea, el´i, eali x  nâsu, nâsa, nâşi, nâsi).

            Arumunština rozlišuje tykání a vykání. Zájmeno voi „vy“ se tedy používá, jednak obracíme-li se k více osobám, jednak chceme-li někomu vyjádřit úctu. Poměr vykání a tykání ve společnosti je však jiný než v Čechách. Tykání je velmi rozšířené, a to především v severních nářečích. V jižních se (pravděpodobně pod vlivem řečtiny) s vykáním setkáváme o něco častěji.

            Krátké tvary zájmen ve 3. a 4. pádě klademe ve větě oznamovací před sloveso, v rozkaze připojíme tento tvar ke slovesu.

Ti-aşteaptâ ficiorlu. Čeká na tebe syn.

Dă-ńi ninga unâ oarâ. Dej mi ještě hodinku.

            V nominativu často dochází ke zdůraznění:

Mini mi cl´eama Maria. Jmenuji se Marie.

Soţlu a tău cumu îlu cl´eama? Jak se jmenuje tvůj muž?

 

Ukazovací zájmena. Systém ukazovacích zájmen je dvoustupňový. Zájmena aestu, aesta, aeşti, aesti „tento, tato, tito, tyto“ se používají pro blízké předměty; zájmena aţelu, aţea, aţel´i, aţeali „tamten, tamta, tamti, tamty“ se používají pro předměty vzdálenější. Stojí buď samostatně (Aestu easti profesoru. Toto je profesor.) nebo za podstatným jménem v určitém tvaru:

Mulivlu aestu easti aoa. Tato tužka je zde.

 

Existují také silnější tvary ukazovacích zájmen (aestu, aeastâ), které stojí před podstatným jménem v neurčitém tvaru, ale zdá se, že se používají výrazně méně.

           

            Přivlastňovací zájmena. Přivlastňovací zájmena stojí za podstatným jménem v určitém tvaru a jsou na něj napojena přes tzv. přivlastňovací člen „a“:

 

ficiorlu a meu „můj syn“	feata a mea „moje dcera“
ficioril´i a mei „moji synové“	featili a meali „moje dcery“
ficiorlu a teu „tvůj syn“	feata a ta „tvoje dcera“
ficioril´i a tei „tvoji synové“	featili a tali „tvoje dcery“
ficiorlu a nostru „náš syn“	feata a noastrâ „naše dcera“
ficioril´i a noştri „naši synové“	featili a noastri „naše dcery“
ficiorlu a vostru „váš syn“	feata a voastrâ „vaše dcera“
ficiorlu a lui „jeho syn“	feata a lui „jeho dcera“
ficiorlu a l´ei „její syn“	feata a l´ei „její dcera“
ficiorlu a loru „jejich syn“	feata a loru „jejich dcera“

 

Ptáme se a curi? „čí?“.

           

            Vztažná zájmena. Zájmeno cari „který, jenž“ nepřechyluje a používá se také ve významu „kdo, co“, a curi „jehož, jejíž“.

Nu ştiu cari vini. Nevím, kdo přišel.

Nu ştiu cari viđui. Nevím, koho jsem viděl.

Feata cari viduşi easti di Aminciu. Dívka, kterou jsi viděl, je z Aminciu.[8]

Nu ştiu a curi easti mulivli. Nevím, čí je ta tužka.

 

            Neurčitá zájmena. Nejpoužívanější neurčité zájmeno v češtině „nějaký, některý“ bývá v arumunštině zpravidla vyjádřeno pouze neurčitým členem unu, unâ. Pravá neurčitá zájmena jsou například: nişti „někteří“, niscântu „někteří“, câtu/câţ/câtâ/câti „několik“, ţiva „něco“, iuva „někde, někam“, cariţido „cokoliv, kdokoliv“, cânduţido “kdykoliv“, dále pak výrazy cathi „každý“ (nepřechyluje) a tutu/tutâ „celý, všechen“, které podobně jako v češtině považujeme podle použití za neurčitá zájmena nebo přídavná jména.

 

Záporná zájmena. Přímo záporných zájmen je velmi málo (například canăoară „nikdy“, vârnu „nikdo“, canu „nikdo“). Většinou si totiž arumunština pomůže zájmenem neurčitým ve spojení se slovesem v záporu.

Aclo nu-ari ţiva. Nic tam není. (doslova: Tam není něco.)

Astâzi nu vedu nişti steali. Dnes nevidím žádné hvězdy. (doslova: Dnes nevidím nějaké hvězdy.)

Zájmena vârnu a canu mohou fakultativně přechylovat na vârnâ a canâ.

 

• Číslovky

Základní číslovky 1-10 jsou:

 

1 unu, unâ	6 şasi
2 doi, doauâ	7 şapti
3 tre	8 optu
4 patru	9 noauâ
5 ţinţi	10 đaţi

 

Číslovky 11-20 se tvoří pomocí předložky sprâ „na, nad“.

11 unâsprâ(đaţi)	16 şasesprâ(đaţi)
12 doisprâ(đaţi)	17 şaptisprâ(đaţi)
13 treisprâ(đaţi)	18 optusprâ(đaţi)
14 patrusprâ(đaţi)	19 noauâsprâ(đaţi)
15 ţinţispră(đaţi)	20 yinghiţ

 

Od číslovky 11 výše používáme ve spojení s podstatným jménem předložku di.

unâsprâđaţi di sâhăţ  jedenáct hodin

 

Číslovky 20 – 1 000 000:

 

20 yinghiţ	80 optuđăţi
21 unâsprâyinghiţ	90 nouâđăţi
22 doisprâyinghiţ	100 unâ sutâ
30 treiđăţi	200 doauâ suti
31 treiđăţiunu	300 trei suti
32 treiđăţidoi	400  patru suti
40 patruđăţi	1000 unâ ńil´i
50 ţinđăţi	2000 doauâ ńil´i
60 şaiđăţi	100 000 unâ sutâ di ńil´i
70 şaptiđăţi	1 000 000 unâ miliunâ

 

Řadové číslovky. Tyto číslovky se v gramatice chovají jako přídavná jména. Řadové číslovky se tvoří ze základních číslovek, přidáním určitého členu (-lu, -a), například: treilu, treia; patrulu, patra. Výjimkou je číslovka „první“ protlu, prota, proţl´i, protili.

 

• Sloveso                                                                                                      

Sloveso je tvarově nejbohatším slovním druhem. V indikativu rozlišuje přítomný čas, imperfektum, aorist, perfektum, plusquamperfektum; s výjimkou aoristu tvoří všechny tyto časy konjunktiv.  Budoucí čas a podmiňovací způsob se tvoří opisně, pomocí uvedených částic.

Arumunština na rozdíl od některých jiných balkánských jazyků uchovala a zná původní tvar infinitivu, používá jej však jako zpodstatnělé jména slovesné, například mâcari „jídlo“, cântari „zpěv“ apod. Ve slovníku je třeba slovesa hledat pod tvarem 1.osoby jednotného čísla. Tam, kde se vyskytuje infinitiv v oznamovací větě (např. po modálních slovesech) použije arumunštině konjunktiv. Toto řešení je typické pro všechny balkánské jazyky.

Tini vrei s-neđ cu noi? Chceš jít s námi?

Elu va s-facâ bańi tu-amari. Chce se vykoupat v moři.

 

            Přítomný čas. V arumunštině najdeme celou řadu nepravidelných sloves. Zde z nich vybírám pouze ta nejdůležitější – sloveso escu/ hiu „být“ a amu „mít“:

 

mini	escu/hiu	amu
tini	eşti/ hii	ai
elu/ nâsu	easti/ i	ari
noi	himu	avemu
voi	hiţ	aveţ
el´i/ nâşi	suntu	ari

 

            Použití escu/ hiu je dáno regionálně. Gramošteanský a moskopolský dialekt používá variantu hiu, pindoské a faršerotské nářečí pak používá escu. Tyto varianty jsou natolik rovnoměrně zastoupeny, že prozatím byly do formující se spisovné arumunštiny přijaty obě dvě.

 

Pravidelná slovesa rozdělujeme do 4 tříd a to podle koncovky 1. osoby množného čísla –ămu, -emu, -imu, -âmu. Příklady časování pravidelných sloves jsou:

 

	mini	tini	elu/nâsu	noi	voi	el´i/nâşi
zpívat	cântu	cânţâ	cântâ	cântămu	căntaţ	cântâ
čekat	aşteptu	aştepţâ	aşteaptâ	aştiptămu	aştiptaţ	aşteaptă
pracovat	lucređu	lucređ	lucreađâ	lucrămu	lucraţ	lucreađâ
vejít	intru	intri	intrâ	intrămu	intraţ	intrâ
bydlet	bâneđu	bâneđ	bâneađâ	bânămu	bânaţ	bâneađâ
vidět	vedu	veđ	veadi	videmu	videţ	vedu
pít	beau	beai	bea	bemu	beţ	bea
dělat	facu	faţ	faţi	faţimu	faţiţ	facu
říci	spunu	spuńi	spuni	spunemu	spuneţi	spunu
psát	scriu	scrii	scrie	scriemu	scriaţ	scriu
slyšet	avdu	avđâ	avdi	avđâmu	avđâţ	avdu

 

Příklady dalších nepravidelných sloves jsou:

 

	mini	tini	elu/nâsu	noi	voi	el´i/nâşi
zůstat	stau	stai	sta	stămu	staţ	sta
dát	dau	dai	da	dămu	daţ	da
vzít	l´eau	l´eai	l´ea	lomu	loaţ	l´ea

 

Záporný tvar slovesa se tvoří pomocí záporky nu, která se klade před sloveso a píše se odděleně: nu lucređu „nepracuji“.

Tvar konjunktivu přítomného času je v 1.třídě (koncovka –ămu v 1. osobě množného čísla) stejný jako v oznamovacím způsobu, pouze před tento tvar klademe spojku si (s- nebo să podle pozice). V dalších třídách jsou v oznamovacím a spojovacím způsobu tvarem slovesa totožné všechny osoby kromě 3. osoby jednotného čísla a 3. osoby množného čísla. V těchto osobách připojueme koncovku –â a vzniknou tak tvary: si-avdâ, s-facâ, s-veadâ, s-poatâ nebo zcela nepravidelné si-aibâ „aby měl“, s-hibâ „aby byl“ a sâ ştibâ „aby věděl“. Použití je stejně jako v jiných románských jazycích ve větách účelových, dále po konkrétních slovesech nebo v ustálených vazbách (například lipseaşti „je třeba, muset“: Lipseaşti s-lucređu. Musím pracovat.).

Případná klitika pak stojí mezi částicí sâ a tvarem slovesa.

s-ti vedu „abych tě viděl“

 

Minulé časy. Arumunština má čtyři minulé časy a snad kromě času předminulého se všechny aktivně používají. Běžným vyprávěcím časem je aorist (jednoduchý minulý čas). Taková situace není v románských jazycích zcela běžná (tj. upřednostnění syntetického času před analytickým). Je možné, že se zde projevil vliv řečtiny, kde je aorist také velmi živým gramatickým časem. Perfektum, tedy minulý čas složený, se tvoří pomocí slovesa amu „mít“ v příslušné osobě a příčestí minulého, které se tvoří koncovkami –atâ, -utâ, -itâ (cantu „zpívat“ → cântatâ, lucređu „pracovat“ → lucratâ, vedu „vidět“ → viđutâ, cunoscu „znát“ → cunuscutâ, yinu „přijít“ → vinitâ, facu „dělat“ → faptâ atd.). Příčestí je nezvykle zakončeno –â (koncovka ženského rodu), a to ve všech osobách, nemění se v čísle ani v rodě: amu lucratâ, ai lucratâ, ari lucratâ, avemu lucratâ, aveţ lucratâ, au lucratâ. Výjimečně lze narazit také na pravopis cantatî, lucratî. Hlásky /î/ a /â/ se však vyslovují stejně, tudíž se jedná skutečně pouze o pravopisnou variantu. Plusquamperfektum se tvoří analogicky se slovesem amu v imperfektu: aveam cântată „zpíval jsem“.

Podobně jako aorist, také plusquamperfektum se používá v arumunštině a v řečtině hojněji než v jiných balkánských či románských jazycích. Těžko říct, zda se v případě arumunštiny jedná o projev archaičnosti nebo o jev převzatý z řečtiny.

 

Aorist. Jedná se o pravděpodobně nejpoužívanější minulý čas. Jednoduchý minulý čas se u pravidelných sloves tvoří:

 

	mini	tini	elu/nâsu	noi	voi	el´i/nâşi
cântu „zpívat“	cântai	cântaşi	cântă	cântămu	căntatu	cântarâ
vedu „vidět“	viđui	viđuşi	viđu	viđumu	viđutu	viđura
facu „dělat“	fecu	fâţeşi	faeţi	feaţimu	feaţiţu	feaţirâ
spunu „říci“	spuşu	spuşesi	spusi	spusimu	spusitu	spusirâ
l´eau „vzít“	loai	loşi	lo	lomu	loatu	loarâ
dau “dát“	dedu	deadişi	deadi	deadimu	deaditu	deadirâ

 

Existuje celá řada nepravidelných sloves, nebo nepravidelností v konkrétních osobách. Nejobtížnější je 3. slovesná třída, která obsahuje řadu sloves, která byla nepravidelná již v latině (viz například facu „dělat“ nebo spunu „říci“)

 

Budoucí čas. Budoucí čas se tvoří analyticky pomocí částice va a konjuktivu přítomného času. Případná klitika pak stojí mezi částicí sâ a tvarem slovesa.

va s-cântu, va sâ zburăscu  „budu zpívat, budu mluvit“

va s-ti vedu „uvidím tě“

 

            Imperfektum. Tento minulý čas je mimořádně pravidelný.

 

	mini	tini	elu/nâsu	noi	voi	el´i/nâşi
zpívat	cântamu	cântai	cânta	cântamu	căntaţ	cânta
pracovat	lucramu	lucrai	lucra	lucramu	lucraţ	lucra
vidět	videamu	videai	videa	videamu	videaţ	videa
dělat	fâţeamu	fâţeai	fâţea	fâţeamu	fâţeaţ	faţea
slyšet	avđamu	avđai	avđa	avđamu	avđaţ	avđa

 

            Slovesa escu „být“ a amu „mít“ jsou nepravidelná, ale vidíme, že opět pouze v kořeni, jinak je časujeme vpodstatě jako pravidelná.

 

	mini	tini	elu/nâsu	noi	voi	el´i/nâşi
escu	earamu	earai	eara	earamu	earaţ	eara
amu	aveamu	aveai	avea	aveamu	aveaţ	avea

 

            Závěr. Vidíme, že arumunské sloveso sice vykazuje mnohé inovace, především ve vztahu k použití některých časů nebo pokud jde o analytické tvoření časů. Zároveň však ale můžeme pozorovat, že pokud jde o konkrétní syntetické tvary (především aorist) je sloveso poměrně dost konzervativní.

 

• Příslovce

Z morfologického hlediska se vyskytují v arumunštině dva typy příslovcí. Jsou to

• jednak příslovce lexikální (ghini „dobře“ arâu „špatně“, multu „hodně“, puţânu „málo“), těch je menší část,
• jednak příslovce, jejichž tvar je totožný s tvarem přídavného jména v mužském rodě, jednotném čísle (muşatu „hezky“, urâtu „ošklivě“), těch je většina.

 

Na rozdíl od jiných románských jazyků se zdá, že v arumunštině neexistuje žádný analytický způsob tvoření příslovcí na způsob –mente.

 

Příslovce času. Nejběžnější příslovce času jsou:

aoaltari předevčírem, aieri včera, astâđ/ azâ dnes, mâni zítra, pâimâni pozítří, searâ večer, noaptea v noci, ti mirindi odpoledne, dimineaţa ráno, unâ oarâ „jednou“, prota oarâ „poprvé“, doaua oarâ „podruhé“

 

Příslovce místa. Jsou odpovědí na otázku iu? „kde?“. Nejběžnější příslovce místa jsou:

acasâ „doma“, aclo „tam“, naparti „opodál“, aoa „tady“, nastânga „vlevo“, nandreapta „vpravo“, aproapea „blízko“, diparti „daleko“, nuntru „uvnitř“, nafoarâ „venku“, didindi „tam, tam na druhé straně“

 

Příslovce způsobu. Jsou odpovědí na otázku câ? „jak?“. Některá příslovce způsobu jsou:

ghini „dobře“, arău „špatně“, îndreptu „správně“, strâmbu „nesprávně“, armâneaşti „arumunsky“, prota „nejprve“

 

• Spojky          

 

şi „a“, icâ „nebo“, cara „jestliže“, câ „že“, ta „aby“ (ve větách účelových)

                                                                             

• Předložky

 

Nejčastější předložky uvádím v tabulce. Jedna předložka má často více variant výslovnosti nebo pravopisného zápisu.

 

předložka	překlad	příklad
trâ/ti	pro, k, na	ti priimnari „na procházku“
pri/pi	na, nad	pi scamnu „na židli“
ningâ	vedle, blízko	ningâ maşinâ „vedle auta“
tru/tu	v	tru avionu „v letadle“ tu România „v Rumunsku“
la	u, v	la yeatru „u doktora“ la birberu „u holiče“
cu	s	cu maşinâ „autem“
fârâ	bez	şasi fârâ đaţi „za deset šest“ (hodin)

                                   

            Většina předložek se pojí s akusativem, podstatné jméno je zpravidla v neurčitém tvaru.

            Nepravé předložky, které vycházejí z příslovcí, se pojí s genitivem, například dinintea „před, naproti“: dinintea a loru „naproti nim“.

Poměrně časté je bezpředložkové vyjádření tam, kde bychom vzhledem k češtině předložku očekávali. Například předložka „v“ se ve spojení s městy a názvy jiných sídel nepoužívá:

Bâneađâ Sârunâ. Bydlí v Soluni.

Lucreađâ Skopje. Pracuje ve Skopje.

Dále například také: cânestrâ  „v košíku“ nebo measâ „na stole“. Tento jev vychází buď z bezpředložkového akusativu v latině nebo k němu dochází pod vlivem řečtiny (πάϖ Θεσσαλονίκη „jedu do Soluně“).

Nejedná se pouze o variantu, použít předložku (tedy în nebo tru Sârunâ) by bylo dokonce chybné. Také dny v týdnu se používají zcela bez předložky.

luni pondělí, v pondělí

marţâ úterý, v úterý

Naopak se státy používáme předložku povinně:

Bâneađâ tru Germani. Bydlí v Německu.

Poměrně časté jsou složené předložky s předložkou di, například:

Escu tu bisearicâ. Jsem v kostele.

Iesu di-tu bisearicâ. Vycházím z kostela.

Trecu pi-tu bisearică. Chodím po kostele.

 

• Vyjadřování časových údajů

Dny v týdnu.

Luni „pondělí, marţâ „úterý, ńercuri „středa“, gioi „čtvrtek“, viniri „pátek, sâmbâtâ „sobota“, dumânicâ „neděle“.

 

Měsíce.

Yinaru „leden“, şcurtu „únor“, marţu „březen“, april´iu „duben“, maiu „květen“, cirişaru „červen“, alunaru „červenec“, avyustu „srpen“, yizmâciunu „září“, sumedru „říjen“, brumaru „listopad“, andreu „prosinec“. Měsíce se používají s předložkou tu.

 

Roční období.

Primuveara „na jaře“, veara „v létě“, toamna „na podzim“, iarna „v zimě“.

 

Datum. Na datum se ptáme otázkou Ţi đuuâ easti astâđ? Jaké je dnes datum? Câtu avemu

astâđ? Kolikátého dnes máme?. V odpovědi uvádíme číslovku vždy základní:

Astâđ easti 20 di alunaru. Dnes je 20. července.

            Hodiny. Na čas se ptáme především těmito otázkami:

Ţi oara easti? Câtu-i sâhatea?  Kolik je hodin?

Tu ţi oara?  V kolik hodin?

Při určení času používá arumunština běžný model. Do půl přičítáme pomocí şi „a“, po půl odečítáme od následující hodiny pomocí fârâ „bez“.

şasi fârâ unu cirecu „tři čtvrtě na šest“

şasi şi giumitati „půl sedmé“

 

Další výrazy: cathi đuuâ „každý den“, cathi siptâmânâ „každý týden“, cathi mesu „každý měsíc“, cathi anu „každý rok“, multi ori „často“.

 

Další výrazy týkající se času najdete také v části o příslovcích.                                        

                       

3. Syntax

Základní pořádek slov je dán typem S-V-O (tedy podmět-přísudek-předmět).

V nominálním syntagmatu je obvyklé pořadí podstatné jméno-přídavné jméno. Zájmena (ukazovací, přivlastňovací) následují za podstatným jménem. Klitika (zejména nepřízvučná zájmena) klademe před slovesný tvar.

            Přímý předmět bývá zpravidla doplněn nepřízvučným zájmenem ve 4.pádě:

Iani u caftâ Maria. Iani hledá Marii. (doslova: Iani ji hledá Marii)

U alâxescu casa aesta. Stěhuji se. (doslova: Ho měním tento dům.)

            Jedná se o jev, který je společný většině románských jazyků, ale také jazykům balkánským. Nacházíme pro něj různá označení, nejvýstižněji asi zájmenná reduplikace.

 

4. Slovní zásoba

Slovní zásoba je odrazem bohaté historie tohoto jazyka. Základní slovní zásoba je samozřejmě latinská, resp. románská. Některá z těchto slov prošla složitějším fonetickým vývojem a proto nám může trvat, než je identifikujeme (ḑaţe „deset“, ghini „dobře“, hiľiu „syn“) jiná jsou na první pohled snadno rozpoznatelná jako latinská (cap „hlava“, casâ „dům“, dormu „spím“, om „člověk“, câni „pes“). Najdeme zde také celou řadu slov autochtonních, často nazývaných substrátovými, například ţap „kozel“ nebo nâpârticâ „had“. Mnozí autoři se však zabývají skutečností, že více těchto prastarých slov je společných dákorumunštině a albánštině (než albánštině a arumunštině, jak bychom očekávali).  

Pochopitelně se velmi projevil vliv řečtiny. S jistou nadsázkou lze říci, že ten, kdo mluví rumunsky a řecky, domluví se záhy arumunsky. Jedná se o několik set přejatých slov[9], například cafi/cathi „každý“, careclâ „židle“, pâlâcârsescu „prosit“, lipsea „je třeba, muset“, caimo „bol“, dhascalu „učitel“ a další.  Překvapí zejména množství složenin přídavné jméno/příslovce + sloveso, kterých nacházíme hodně také v řečtině. Zvláště pak je zajímavé, že se v nich kombinuje první slovo řecké a druhé arumunské, například: ylicu-zburăscu „někomu sladce mluvit“, xanadzîc „znovu říci“, ftuhu-banescu „živořit“ a desítky další. Právě na těchto příkladech je vidět, jak v sobě tyto jazyky téměř „prorůstají“. Turecké výpůjčky přicházely do arumunštiny jednak přímo, jednak přes řečtinu, například bâhce „zahrada“, gepi „kapsa“. Z albánštiny nacházíme výpůjček méně, přesto se však jedná o některá velmi frekventovaná slova: banâ „život“ a související bâneđu „žít, bydlet“ a další.

            A ještě jedna poznámka k řeckým výpůjčkám. Mnoho skutečností v arumunštině má jednak svoje pojmenování vycházející z latiny/ románštiny, tj. původně arumunské, ale zároveň pro ně máme nějakou řeckou výpůjčku. Například v následujícím oddíle, kde najdete užitečné konverzační obraty, vidíme, že pro „prosím“ existuje jak výraz V-arogu (lat.), tak výraz Vâ pâlâcârsescu (řecká výpůjčka z παρακαλώ). pro „děkuji“ mersi (výpůjčka z dákorumunštiny), ale také hârioasâ (řecká výpůjčka z ευχαριστώ) . Mnohde existují obě paralelně vedle sebe, často je stylisticky jedna výš a druhá níž. Tady už se však pohybujeme ve velmi jemných odstínech jazyka.

            V arumunštině se vyskytuje poměrně hodně neologismů (například ve slovní zásobě z oblasti IT nebo techniky). Arumunština je (jako jazyk, který nemá lety prověřenou spisovnou variantu jazyka) poměrně otevřená vlivům majoritního jazyka, ale i jiných jazyků obecně. Nefunguje prakticky žádná instituce, která by se vyjadřovala k „čistotě“ arumunského jazyka.

            Velmi zajímavou skupinu slov tvoří tzv. společná karpatská slovní zásoba. Jde o slova, která se týkají chovů ovcí, života pastýřů, výroby mléčných výrobků apod., a která jsou společná celému jihobalkánskému prostoru. (Nicméně slova jako „krčma“ či „salaš“ doputovala karpatským obloukem až na česko-slovenské pomezí.) Arumunština má však v tomto směru velmi blízko k albánštině a sdílí s ní některá slova, která v dákorumunštině nenajdeme.[10] Mezi těmito „obecně karpatskými slovy“ pak najdeme i řadu slov, která považujeme za substrátová.

 

5. Jednoduchá konverzace

 

Bunâ ḑuua!	Dobrý den!
Bunâ dimineaţa!	Dobré ráno!
Bunâ seara!	Dobrý večer!
Noapti bunâ!	Dobrou noc!
Cumu hii?	Jak se máš?
Cumu hiţ?	Jak se máte?
Ghini vinitu!	Vítejte!
Cali bunâ!	Šťastnou cestu!
La bunâ videari!	Nashledanou!
Intraţ!	Dále.
V-arogu/ Vâ pâlâcârsescu	Prosím.
Hârioasâ/ Mersi/ Efharisto	Děkuji.
Orixi bunâ!	Dobrou chuť!
Easti multu nostimu.	Je to velmi chutné.
Mâcarea easti nostimâ.	Jídlo je chutné.
Nu beau cafe.	Nepiji kávu.
Nu mâcu carni.	Nejím maso.
Mini escu profesoarâ.	Jsem učitelka.
Mini hiu di Samarina.	Jsem ze Samariny.
Aoa easti bisearica.	Toto je kostel.
Iu easti bisearicâ?	Kde je (ten) kostel?
Aoa easti domnulu Vlahu.	Toto je pan Vlahu.
Aoaeasti doamna Vlahu.	Toto je paní Vlahu.
Cumu ti cl´eama?	Jak se jmenuješ?
Mi cl´eama Iani.	Jmenuji se Jani.
Hiu Armânu di-tu Grâţie.	Jsem Arumun z Řecka.
Ți easti Maria?	Čím je Marie?
Maria easti yeaţra.	Marie je lékařka.
Iu? Di iu?	Kde? Odkud?
Iu bâneđ?	Kde bydlíš?
Câţ? Câti?	Kolik?
Cari? Ți?	Jaký?Který? Co?
unâ fimiridhâ, unâ carti	noviny, kniha
unâ hartâ, unu molivu	mapa, tužka
unâ brichetâ, unâ birâ	zapalovač, pivo
Aştepţâ di multu chiro?	Čekáš už dlouho?
Iu ari un birou di turismu?	Kde je informační centrum?
Aveţ locuri ti trenlu ti Skopje, mâni searâ?	Máte místa na vlak do Skopje, zítra večer?
Ai fraţ?	Máš sourozence?
Amu unu doru di dinţâ.	Bolí mě zub.
Caplu mi doari multu.	Strašně mě bolí hlava.
Voi unu udâ cu doauâ crivăţ, cu telefonu şi cu televizoru.	Chtěl bych dvojlůžkový pokoj (pokoj se dvěma postelemi), s telefonem a televizí.
Lucraţ multu astâđ?	Máš dnes hodně práce?
Lucređu şi-đuua şi-noaptea.	Pracuji ve dne v noci.
Ficioril´i suntu tu vacanţâ.	Děti jsou na prázdninách.
Nu-amu parađ.	Nemám peníze.
Nu-amu chiro.	Nemám čas.
Tuti negu ghini.	Jde to dobře. Vše vpořádku.
Zburăscu englezeaşti şi grâţeaşti.	Mluvím anglicky a řecky.
Limba armaneascâ unđeaşti multu cu limba româneascâ.	Arumunština je velmi podobná rumunštině.
Câţ ańi ai? Câţ ańi umpli?	Kolik je ti let?
Când eşti faptâ/ amintatâ?	Kdy ses narodil(a)?
Ți vâ lipseaşti?	Co potřebujete?

 

6. Ukázky textů[11]

Překlad textů byl mnohde pořízen na úkor češtiny, a to tak, aby vynikly jevy či spojení v arumunštině.

 

Tu vecl´iulu chiro, popullu tracu eara unu populu mari di-tu Balcanu, arâspânditu nu maşi la sudu di Dunâri, ma şi-la nordu di Dunâ, tu Dacia, iu eara cunuscutu cu numa di geto-dacu.	Národ Thráků byl ve starověku velkým balkánským národem, rozšířeným nejen na jih od Dunaje, ale také na sever od Dunaje, v Dácii, kde byl znám pod jménem Geto-Dákové.
Işimu din hoarâ şī-lomu calea câtrâ tu munti. Dupâ unâ sâhati di imnari, agiumsimu la loclu iu si-mpartu căl´iurili. Pi unâ blanâ groasâ di cupaciu scrie: „Aoa hiţ la 1300 di metri însusu di-amari.“ Nă împârţâmu pi doauă parei.	Vyrážíme z vesnice a jdeme cestou přímo do hor. Po hodině cesty (chůze) přicházíme na místo, kde se cesty rozdělují. Na velké dubové tabuli stojí: „Zde jste ve výšce 1300 metrůnad mořem.“ Rozdělujeme se na dvě dvojice.
George Murnu eara scriitoru armânu, cu studii di latinâ şi di greacâ, academicianu. Ari poezii tu româna literarâ şi unu volumu di mâyisiti versuri tu limba a noastrâ di mumâ: Bair di cânticu armânescu. Ari scriatâ şi ti istoria a armâńiloru şi ari tradusâ pi limba românâ epopeili alu Homer, Iliadha şi Odhiseea.	George Murnu byl arumunuský spisovatel, studoval latinu a řečtinu, akademik. Má poezii ve spisovné rumunštině a jeden svazek kouzelných veršů v našem mateřském jazyce: Svazek arumunských zpěvů. Napsal také historii Arumunů a přeložil do rumuntiny Homérovy eposy Ilias a Odyseu.
Europa easti unu continentu di-tu esmisfera nordicâ. Europa ari unâ veacl´i cultură. Astâzi cathi omu ari îndreptulu s-bâneađâ iu va. Cathi mileti ari îndreptulu sâ-nveaţâ limba maternâ tu şcoală.	Evropa je kontinent na severní polokouli. Evropa má starou kulturu. Dnes má každý člověk právo bydlet, kde chce. Každý národ má právo učit se svůj mateřský jazyk ve škole.

 

7. Jazyk nebo dialekt?

Není snadné popsat vztah arumunštiny a dákorumunštiny (tedy spisovné rumunštiny). Velká část odborníků se přiklání k názoru, že arumunština je dialektem rumunštiny (z novějších příspěvků například Grigore Brâncuş[12]). Z toho, jak chápeme výraz dialekt, však vyplývá, že arumunština dialektem spíše není. Otevřeme tedy jakýkoliv úvod do jazyka[13] a přečtěme si, co je dialekt, a čím se vymezuje vůči jazyku spisovnému.

„…nářečí, lokálně omezená varieta jazyka s úhrnem rysů odlišných od dialektu jiného či jazyka spisovného…“

Pokud jde pouze o definici, mohli bychom ještě být na pochybách. Veškeré pojmy, se kterými však sociolingvistika dále pracuje, nelze ve vztahu arumunština – dákorumunština použít. Dákorumunština v arumunských komunitách nepředstavuje něco jako vyšší standard (dialekt předpokládá povědomí alespoň vzdělaných mluvčích o spisovném jazyce, normě), arumunština není regionální variantou (Arumuni jsou ve svých sídlech, tj. v horských oblastech jižního Balkánu, autochtonní, tedy původní, tato sídla jsou stovky kilometrů od dákorumunských sídel), u mluvčích také nedocházímu například k žádnému „přepínání kódů“ (které se běžně děje mezi dialektem a spisovným jazykem) a tak bychom mohli namátkou vybranými pojmy ze sociolingvistiky pokračovat ještě hodně dlouho. Romanisté snad prominou přehnané srovnání, ale víc je katalánština dialektem španělštiny než arumunština dialektem spisovné rumunštiny. Ovšem obecně lze říct, že v rámci románských jazyků je hranice mezi dialektem a jazykem často nejasná.

Můžeme předpokládat, že arumunština se dostala v jednu dobu do role dialektu zcela uměle, a to v době, kdy Rumuni zakládali v 19.století v arumunských sídlech rumunské školy. Dělo se tak v rámci ideje Velkého Rumunska. Tehdy byla rumunština prosazována jako spisovná varianta a patrně také z této doby pochází v Rumunsku jednoznačně příjimaný názor, že arumunština je pouhým dialektem rumunštiny.

Ale neodpustím si ještě jedno přirovnání. O moldavštině, která je vpodstatě pouhým subglottonymem rumunštiny, jsme v českém prostředí zvyklí mluvit jako o jazyku. V seznamu soudních tlumočníků je například moldavština jako samostatné heslo (a pochopitelně tu najdeme uvedené stejné tlumočníky jako pod heslem rumunština). Kdežto o arumunštině, která je s rumunštinou bez předchozí průpravy vzájemně nesrozumitelná, přičemž o nějaké regionální variantě ve smyslu dialektu nemůže být z uvedených důvodů ani řeč, o arumunštině mluvíme stále jako o dialektu?

            Z různých (zřejmě i politických) důvodů jsme ve 20.století o jazyku mluvili zejména tam, kde vznikl stát. Ostatní jazykové variety většinou musely nebo musejí o svoje uznání bojovat. To je právě „výhoda“ té moldavštiny. Jenže moderní lingvistika by se přece neměla přizpůsobovat takto nastaveným kategoriím.

            Překvapivé však je, že v otázce, zda je arumunština svébytným jazykem nebo dialektem, který byl po několik staletí vzdálen od mateřského centra, nepanuje shoda ani mezi Arumuny. Například Arumun Hristu Cândroveanu ve článku În definitiv – ce sunt Macedo-Români /Aromânii ?[14] „Jednou pro vždy – co jsou Makedorumuni/ Arumuni?“ označuje jazyk Arumunů jako limba română locală „místní variantu rumunštiny“. C­ândroveanu vysvětluje, že (mylná) představa samostatnosti arumunského etnika vznikla nedostatkem informací a neexistencí rumunského školství v oblastech s arumunskou menšinou v období komunismu. Vůbec lze obecně konstatovat, že přístup Arumunů k této otázce je (zvláště v porovnání s ostatními balkánskými národy) překvapivě mírný. Dostupná arumunská periodika jsou například zcela prosta jakéhokoliv náznaku nacionalismu.

            Za pozornost také stojí fakt, že řešení otázky dialekt/jazyk souvisí s poměrně citlivým tématem etnogeneze Rumunů. Etnogeneze je obecně na Balkáně závažné téma, které je předmětem mnoha diskusí. Zcela zjednodušeně lze říci, že jde o to, kdo kde byl dřív, nejlépe samozřejmě první, tedy kdo je na daném území původní. Většina balkánských etnik se prohlašuje za autochtonní, tedy původní, a to zejména ve vztahu ke svým sousedům. Uznat arumunštinu plnoprávným jazykem (potažmo Arumuny autochtonními) například ze strany rumunských filologů, by znamenalo znovu otevřít debatu o obecně příjimané autochtonnosti Rumunů na sever od Dunaje. Je příznačné, že Grigore Brâncuş ve zmíněném příspěvku uzavírá (velmi krátkou) kapitolu Dialekte und Kontinuität ujištěním, že tyto dialekty nemohou být samostatnými románskými jazyky a jejich přítomnost na jih od Dunaje není nikterak v rozporu s dákorumunskou kontinuitou na sever od Dunaje.

            Otázku, zda je arumunština jazyk nebo dialekt, zde nejspíš neuzavřu, ale doufám, že jsem čtenáři poskytla indície, které mu umožní utvořit si o celé věci vlastní názor.

            Výjimečně se setkáváme také ještě s jakýmsi třetím názorem. Tím je odvozování původu Arumunů od Řeků nebo přímo Thráků. Jedná se samozřejmě většinou o řecké badatele (Keramopoulos aj.), kteří obhajují tezi, že Arumuni jsou romanizovaní Řekové, jednalo by se tak o samostatný románský jazyk na řeckém substrátu. To je velmi nepravděpodobné.

Více o arumunštině a Arumunech najdete v knize: 

 

Bibliografie

Caragiu Marioţeanu, Matilda; Saramandu, Nicolae: Manual de aromânǎ – Carti trâ înviţari armâneaşti. Editura Academiei Române, Bucureşti, 2005

Papahagi: Dicţionarul dialectului aromân (general şi etimologic), Bukarest, 1974

Sextil Puşcariu, Die Rumänische Sprache, Otto Harrassowitz: Leipzig, 1943

Lausberg, H.: Lingüística románica, Madrid: ed. Gredos, 1965

Capidan Theodor: Aromânii, dialectul Aromân, 1932

Uwe Hinrichs (ed.): Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, Wiesbaden, 1999

Gustav Weigand: Die Sprache der Olympo-Walachen, Leipzig, 1888

Solta, Georg Renatus: Einführung in die Balkanlinguistik mit besonderer Berücksichtigung des Substrats und des Balkanlateinischen, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980

 

http://www.banaarmaneasca.ro

www.ethnologue.com

 

[1] Používá se také název „aromunština“, který odráží zejména název etnika ve světových jazycích (ang. Aromanian, něm. Aromunisch, ale naproti tomu srovnej fr. Aroumain). V arumunštině samotné se pak nejčastěji setkáváme s výrazy Armańi „Arumuni“ a armâneaşti „arumunština“. Na druhou stranu v arumunštině máme termín Arumânie, a to pro „Rumunsko“. Rozhodli jsme se držet se tradičního termínu arumunština. Ostatně termín „rumunština“ také vznikl z „român“ a pravděpodobně se již nezmění.

[2] Poslední zmíněný název měl původně patrně pejorativní ráz, κουτσός znamená „kulhavý, nedokonalý, poloviční“.

[3] Arumunština hojně protetizuje hláskou a-, tj. klade a- před některé hlásky, zejména před /r/ a /l/.

[4] Tudíž také v řazení slovníku není /ch/ samostatné písmeno, ale řadí ho pod /c/, podobně /d/ a /dh/

[5] Grafém /î/ se používá ve slovech, která sice mají na začátku /â/, ale pocházejí z latinských slov s předponou IM-, IN-.

[6] Tj. nevyskytuje se ani ve výpůjčkách. Podobná situace jako v češtině.

[7] Dále jen MCM.

[8] Aminciu je arumunský název významného arumunského sídla v Řecku – Metsovo. Arumunští pastevci tam žijí dodnes.

[9] Papahagi (1974) zmiňuje ve svém slovníku 2534 grecismů, které by tak představovaly 27 %. arumunské slovní zásoby. Zdá se však, že toto číslo je ve skutečnosti ještě vyšší.

[10] Handbuch der Südosteuropa-Linguistik 1999,  str. 558

[11] Ukázky textů pocházejí z časopisu Bana armaneascâ a také z učebnice MCM: Manual de aromână

[12] Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, Uwe Hinrichs (ed.), Wiesbaden, Harrassowitz Verlag, 1999

[13] viz například Čermák 2009 nebo Černý 1997

[14] staženo z www.romanii.ro/NewSite/Albania.htm