Zde najdete následující text ve formátu pdf.
Sociolingvistická informace
Nizozemština je západogermánský jazyk, kterým mluví zhruba dvacet milionů lidí v Nizozemsku, Belgii (Vlámsko) a Surinamu. Dalšími jazyky západogermánské skupiny jsou němčina, angličtina a fríština. Současná spisovná nizozemština nese rysy jak dialektu vlámského, tak dialektu brabantského a holandského, což odráží tři oblasti, které postupně dominovaly kulturnímu a ekonomickému životu této oblasti.
Nizozemština také tvoří základ afrikánštiny, která je úředním jazykem Jihoafrické republiky a sousední Namibie. Afrikánština vznikla jako jakási lingua franca celé jihoafrické oblasti. Nizozemština také měla vliv na některé nově vzniklé kreolské jazyky, například papiamento, kterým se mluví v oblasti Nizozemských Antil.
Nizozemština nebo holandština?
Máme používat název nizozemština nebo holandština? Název holandština se používá tradičně a je odvozen od jednoho z dialektů v oblasti (a to dialektu provincie Holland), starší generaci je toto označení bližší. Název nizozemština je jakýmsi zastřešujícím názvem pro všechny dialekty této oblasti a především pro spisovný jazyk.
U nás se s velkou převahou používá název nizozemština (například vyšlo několik učebnic nizozemštiny), nicméně v poslední době také vyšla ve dvojjazyčné edici Holandská čítanka. V úvodu je volba pro tento název obhájena skutečností, že v knize nenajdete žádné vlámské povídky. V případě, že by se čítanka jmenovala Nizozemská čítanka, čtenáři by právem očekávali, že tam najdou i nizozemsky psané povídky z Belgie.
Fonetika
Samohlásky
Samohlásky /a, e, i, o/ se čtou velmi podobně jako v češtině. Pozor na výslovnost hlásky /u/, která se čte velmi blízce německému /ü/.
Ve výslovnosti nizozemštiny je důležité dbát na délku samohlásek. Jednoduché vokály (to znamená nezdvojené) čteme v otevřené slabice dlouze: lezen „číst“ → [lézn] a v zavřené slabice krátce: ik heb „já mám“ → [ik heb]. Dlouhý vokál v zavřené slabice zapisujeme dvěma vokály: ik lees „já čtu“ [ik lés], naopak krátký vokál v otevřené slabice vyžaduje zdvojení souhlásky: lessen „hodiny (ve škole)“ → [lesn]. Porovnejte následující příklad:
zaak „věc“ → [zák], zaken „věci“ → [zákn]
zak „kapsa“ → [zak], zakken „kapsy“ → [zakn]
Vidíme, že v obou případech je v množném čísle zachována délka kmenové samohlásky. V prvním případě vznikne přidáním koncovky množného čísla otevřená slabika a tudíž není třeba označovat delší samohlásku zdvojenou samohláskou. V druhém případě je třeba zdvojit souhlásku, aby byl zachován krátký vokál.
Vokály se v nizozemštině liší také kvalitou – krátké vokály jsou otevřenější a dlouhé vokály jsou spíše zavřené. Variantou hlásky /ε/ (v pravopisu tedy /e/) je hláska [ə], a to zejména v předponách, koncovkách a příponách.
Potíže může působit výslovnost některých dvojhlásek:
eu → čteme jako dlouhé temné /e/, je to tedy hláska blízká německému /ö/ [ø:]
ij → čteme jako [ei]
ie → čteme jako [i:], tedy dlouhé /i/
oe → čteme jako [u:], tedy dlouhé /u/
ou → čteme jako [au]
ui → čteme jako [œy]- tato dvojhláska je patrně nejtěžší, je složena z velmi otevřeného /e/ a hlásky podobné krátkému německému /ü/
Souhlásky
Největší zvláštností nizozemských souhlásek je výslovnost /g/ buďto jako znělé zadopatrové hlásky [ɣ] nebo jako [x] před neznělou hláskou nebo v koncové pozici. Takto se tyto hlásky přepisují v mezinárodní fonetické abecedě. Ve fonetické transkripci první uvedená hláska odpovídá znělé variantě českého /ch/, v druhém případě odpovídá českému /ch/ zcela. V přepisu výslovnosti dále používáme pro přehlednost všude české /ch/, protože v zápisu Mezinárodní fonetické transkripce se přece jen málokterý čtenář vyzná.
Jednoduché /v/ čteme jako [f]: vrouw „žena“ → [frau]. Dvojité /w/ čteme zaokrouhleně.
V hovorovém jazyce velmi často odpadá koncovka –en a je nahrazena hláskou [ə]. To se týká zejména některých slovesných tvarů v přítomném čase: wij lezen „my čteme“ → [vej lézə], dále příčestí: ik heb het boek gelezen „četl jsem tu knihu“ → [ik heb het buk chəlézə], množného číslo podstatných jmen: kinderen „děti“ → [kindərə], steden „města“ → [stédə] a některých přídavných jmen: gouden „zlatý“ → [chaudə].
V nizozemštině se často vyskytuje skupina hlásek /sch/: schoon „čistý“ → [schón], verschillend → [fərschilənd]. V příponě –isch se vyslovuje pouze jako [s].
Typická koncovka přídavných jmen –lijk se čte [lək], například: mogelijk „možný“ [mochələk], moelijk „těžký“ [múlək].
Podstatné jméno
Rod a určitost
V nizozemštině rozlišujeme dva rody:
1) rod společný podstatným jménům, která dříve rozlišovala mužský a ženský rod (de man „muž“, de vrouw „žena“)
2) rod střední (het kind „dítě“, het huis „dům“).
Nizozemština rozlišuje člen určitý (de pro společný rod a het pro střední rod) a člen neurčitý (een pro oba rody).
Určitý člen používáme tam, kde z kontextu mluvíme o něčem známém a konkrétním.
Určitý člen také používáme tam, kde má podstatné jméno obecnější (zobecňující funkci):
Ik ga elke dag met de bus. Každý den jezdím autobusem.
Neurčitý člen používáme pro neurčité předměty, o nichž nemáme dostatek informací pro obecná konstatování typu:
Ik zie een huis. Vidím nějaký dům.
Vrouwen krijgen vandaag kinderen veel later. Ženy mají dnes děti mnohem později.
Množné číslo
V množném čísle se používá určitý člen de pro oba rody a neurčitý nulový člen.
Množné číslo tvoříme pomocí koncovky –en nebo koncovky –s. Převažuje koncovka –en:
het boek „kniha“ → de boeken „knihy“
de vrouw „žena“ → de vrouwen „ženy“
taal „jazyk“ →de talen „jazyky“
het bed „postel“ → de bedden „postele“
Pozor na tyto alternace souhlásek:
het huis „dům“ → de huizen „domy“
duif „holub“ → de duiven „holuby“
Menší část podstatných jmen má v množném čísle koncovku –s:
het meisje „dívka“ → de meisjes „dívky“
de broer „bratr“ → de broers „bratři“
de jongen „chlapec“ → de jongens „chlapci“
Tento způsob tvoření se týká
a) zdrobnělin (het meisje „dívka“ → de meisjes „dívky“),
b) podstatných jmen ženského rodu, která byla vytvořena přechýlením z mužského rodu pomocí koncovek –e nebo –ster (de studente „studentka“ → de studentes „studentky“, de verpleegster „pečovatelka“ → de verpleegsters „pečovatelky“),
c) většiny výpůjček (het hotel „hotel“ → de hotels „hotely“, het restaurant „restaurace“ → de restaurants „restaurace“, de foto „fotka“ → de foto´s „fotky“, het café „kavárna“→ de café´s „kavárny“)
Některá podstatná jména mohou tvořit množné číslo oběma způsoby:
eigenaar „majitel“ → eigenaren, eigenaars
groente „zelenina“ → groentes, groenten
vitamine „vitamín“ → vitamines, vitaminen
ziekte „nemoc“ → ziektes, ziekten
U několika podstatných jmen, která umožňují oba způsoby, je tvoření množného čísla významově distinktivní:
redens „vztahy“ x redenen „příčiny“
vaders „otcové“ x vaderen „předkové“
Nepravidelné množné číslo
Nepravidelné množné číslo mají taková podstatná jména, u nichž se mění kvalita vokálu nebo která mají jinou než uvedenou koncovku.
U následujících podstatných jmen není zachován krátký vokál jednotného čísla:
de dag „den“ → de dagen „dny“ (první tvar se čte krátce, druhý dlouze)
het pad „cestička“ → de paden „cestičky“
het blad „list“ → de bladen „listy“
het bevel „rozkaz“ → de bevelen „rozkazy“
het spel „hra“ → de spelen „hry“
de weg „cesta“ → de wegen „cesty“
Několik podstatných jmen má v plurálu koncovku –eren:
het kind „dítě“ → de kinderen „děti“
het ei „vajíčko“ → de eieren „vajíčka“
het lam „jehně“ → de lammeren „jehňata“
Přídavná jména
Tvar přídavného jména
Přídavná jména mají dva tvary – tvar základní a tvar rozšířený:
goed/ goede „dobrý“
slecht/ slechte „špatný“
hoog/hoge „vysoký“
laag / lage „nízký“
groot/ grote „velký“
klein/ kleine „malý“
Je-li přídavné jméno součástí jmenného přísudku, je vždy ve tvaru základním. V pozici přívlastku stojí přídavné jméno v základním tvaru pouze u podstatných jmen středního rodu.
Het huis is oud. Ten dům je starý.
De vrouw is mooi. Ta žena je krásná.
een oud huis/ het oude huis „starý dům“
een mooie vrouw/ de mooie vrouw „krásná žena“
Spolu se zájmeny iets „něco“ a niets „nic“ se používá tvar přídavného jména zakončený na –s:
iets moois „něco krásného“
niets bijzonders „nic zvláštního“
Stupňování přídavných jmen
První stupeň vyjadřujeme pomocí net…als „stejně…jako“:
Ik ben net groot als jij. Jsem stejně velký jako ty.
Druhý stupeň přídavného jména vytvoříme pomocí koncovky –er:
groter „větší“
mooier „krásnější“
kleiner „menší“
Třetí tvar tvoříme pomocí koncovky –st:
grootst „největší“
mooist „nejhezčí“
kleinst „nejmenší“
Mijn vrouw is jonger dan ik. Moje žena je mladší než já.
Třetí stupeň se obvykle používá s určitým členem.
Rotterdam is de grootste haven ter wereld. Rotterdam je největší přístav na světě.
De mooiste bloemen zijn de rozen. Nejkrásnější květiny jsou růže.
Příslovce stupňujeme pomocí stejných koncovek:
vroeg „brzy“ → vroeger „dříve“, het vroegst „co nejdříve“
vaak „často“ → vaker „častěji“, het vaakst „nejčastěji“
Nepravidelně tvoří druhý a třetí stupeň tato přídavná jména a příslovce:
goed „dobrý“ → beter, best
na „blízký“ → nader, naast
dichtbij „blízko“ → dichterbij „blíže“, dichtstbij „nejblíže“
graag „rád“ → liever, liefst
veel „hodně“ → meer, meest
weinig „málo“ → minder, minst
Číslovky
| 1 een | 11 elf |
| 2 twee | 12 twaalf |
| 3 drie | 13 dertien |
| 4 vier | 14 veertien |
| 5 vijf | 15 vijftien |
| 6 zes | 16 zestien |
| 7 zeven | 17 zeventien |
| 8 acht | 18 achttien |
| 9 negen | 19 negentien |
| 10 tien | 20 twintig |
Desítky se tvoří pomocí koncovky –tig: dertig, veertig, vijftig, zestig, zeventig, tachtig, negentig. Číslovky připojené k desítkám klademe před desítky: 85 vijf en tachtig.
100 honderd
1000 duizend
2325 tweeduizend driehonderd vijf en twintig.
Řadové číslovky tvoříme pomocí koncovky –de s výjimkou číslovky jedna a s drobnými úpravami u číslovek tři a osm: eerste, tweede, derde, vierde, vijfde, zesde, zevende, achtste, negende, tiende…
Zájmena
Osobní zájmena mají tvary prvního a čtvrtého pádu. Zájmena třetí osoby mají kromě toho ještě pád třetí. Mnohá z těchto zájmen mají přízvučný (obvykle delší) a nepřízvučný (obvykle kratší) tvar zájmena.
V prvním pádu nacházíme tyto tvary: ik „já“, jij/je „ty“, u „vy/vykání v množném i jednotném čísle“, hij „on“, zij/ze „ona“, het/ ´t „ono“, wij/we „my“, jullie „vy/ tykání“, zij/ze „ona“.
(Tam, kde jsou uvedeny dva tvary, je první přízvučný a druhý nepřízvučný.)
Tvary osobních zájmen v akusativu i dativu: mij/me „mě i mně“, jou/je „tebe i tobě“, u „vás, vám“, hem/ ´m/ ie „jemu, jeho“, haar/ ´r/ d´r „jí, ji“, ons „nám, nás“, jullie „vám, vás“. Pouze 3.osoba plurálu rozlišuje dativ a akusativ: hun „jim“, hen „je“.
Rozdíl mezi přízvučným a nepřízvučným zájmenem lze dobře ilustrovat na následujícím příkladu:
Heeft-ie het je gezegd?
Heeft hij het je gezegd?
Překlad obou vět do češtiny by byl: „On ti to řekl?“ První věta však klade důraz spíš na sloveso (opravdu ti to řekl? řekl ti to? apod.), druhá věta však klade důraz právě na zájmeno hij (to on ti to řekl? A ne Petr, Pavel,…?)
V mluveném jazyce se často užívá ve 3.osobě singuláru ukazovací zájmeno:
de vrouw is weg – die is weg „žena je pryč – ona je pryč“
Ve spojení s předložkou je zájmeno, které označuje něco neživotného, nahrazeno zájmenem er:
ik denk er niet aan „nemyslím na to“
wat zeg je ervan? „co na to říkáš?“
Tímto způsobem však nahrazujeme jakýkoliv předmět (tedy předmět vyjádřený jak zájmenem, tak podstatným jménem:
Heb je al een kaartje? Už máš jízdenku?
Nee, ik heb er geen. Waar zijn de loketten? Ne, nemám. Kde jsou přepážky?
Zájmeno er má však ještě další funkce. Jednak vyjadřuje obecný neurčitý podmět, jednak se používá ve spojení s číslovkami:
Er is niemand thuis. Nikdo není doma.
er werd gelezen „četlo se (tam)“
ik heb er vijf „mám jich pět“
Přivlastňovací zájmena jsou mijn „můj“ (lze zkrátit na m´n), jou „tvůj“ (lze zkrátit na je), zijn „jeho“ ((lze zkrátit na z´n), haar „její“ (lze zkrátit na ´r), onze/ ons „náš“, jullie „váš“, hun „jejich“. Jedině zájmena ons/onze se ve svém tvaru řídí rodem podstatného jména – tvar ons se používá pouze se středním rodem.
Ukazovací zájmena: pro společný rod deze „tento“ nebo die „ten“, pro střední rod dit „toto“ nebo dat „to“. Podobně jako tam, kde dochází ke spojení předložky s het, také v případě spojení předložky a dit nebo dat, nahrazujeme toto zájmeno jiným zájmenem: daar.
Existují také přivlastňovací konstrukce s podstatným jménem (pozůstatek genitivu): buurmans kippen „sousedovy slepice“.
Ik ben daarme niet tevreden. Nejsem s tím spokojený.
Tázací zájmena jsou: wie „kdo“, wat „co“, wat voor „co za“, welk/ welke „který“. Tázací zájmeno wat se ve spojení s předložkou mění: waarmee „s čím“, waardoor „kudy, skrze co“, waarin „v čem“.
Neurčitá zájmena jsou: iemand „někdo“, iets „něco“.
Záporná zájmena jsou: niemand „ nikdo“, niets „nic“.
Vztažná zájmena jsou die/ dat (de vrouw die ik zie „žena, kterou vidím“) a wat/ wie ve funkci předmětu (alles wat hij kent „všechno, co zná“).
Slovesa
Přítomný čas
Pravidelní slovesa se v přítomném čase časují následovně:
| wonen „bydlet“ | maken „dělat“ | eten „jíst“ | vinden „najít“ | |
| ik | woon | maak | eet | vind |
| jiij/ je | woont | maakt | eet | vindt |
| hij/ zij | woont | maakt | eet | vindt |
| wij | wonen | maken | eten | vinden |
| jullie | wonen | maken | eten | vinden |
| zij | wonen | maken | eten | vinden |
Pro vykání použijeme druhou osobu jednotného čísla: U woont, U maakt… V případě, že vykáme více lidem, použijeme 2. osobu plurálu.
Některá slovesa končí v 1. osobě jednotného čísla na samohlásku: zien „vidět“: ik zie (další tvary ziet, zien), gaan „jít“: ik ga (další tvary gaat, gaan), doen „dělat“: ik doe (další tvary doet, doen).
Pozor na tyto hláskové změny: leven „žít“: ik leef (další tvary leeft, leven), reizen „cestovat“: ik reis (další tvary reist, reizen).
Koncové –t v druhé osobě singuláru (jij werkt, jij reist…) odpadá při inverzi v otázce: werk je? „pracuješ?“, reis je? „cestuješ“.
Nepravidelná jsou v přítomném čase slovesa hebben „mít“, zijn „být“ a modální slovesa zullen „mít za povinnost“, kunnen „moci“:
| hebben | zijn | zullen | kunnen | |
| ik | heb | ben | zal | kan |
| jij | hebt | bent | zal/zult | kan/kunt |
| hij/ zij | heeft | is | zal/zult | kan/kunt |
| wij | hebben | zijn | zullen | kunnen |
| jullie | hebben | zijn | zullen | kunnen |
| zij | hebben | zijn | zullen | kunnen |
Ve spojení se zdvořilostním zájmenem u „vy“ lze použít jak tvary hebt/ heeft, tak tvary bent/ is.
Zápor
Zápor se vyjadřuje pomocí záporky niet.
Ik weet het niet. To nevím.
Je-li ve větě předmět, tvoříme zápor prostřednictvím zájmena geen „žádný“.
Ik heb geen tijd. Nemám čas.
Minulý čas
Nizozemština zná dva minulé časy: préteritum a složené perfektum. Préteritum je tzv. jednoduchý minulý čas (ik las „četl jsem“), perfektum je složený minulý čas, jeho tvoření tedy vyžaduje pomocné sloveso a minulé příčestí (ik heb gelezen „četli jsem“). Pomocným slovesem v perfektu může být buď hebben (většina činností) nebo zijn (stavy a pohybová slovesa). Minulé příčestí tvoříme pomocí předpony ge- a koncovek –en (silná slovesa) nebo –t/-d (slabá slovesa).
ik heb gekozen, ik heb gelachen, ik heb gewacht „četl jsem, smál jsem se, čekal jsem“
ik ben begonnen, ik ben gegaan, ik ben gerezen „začal jsem, šel jsem, stoupal jsem“
V minulém čase rozlišujeme silná (nepravidelná) a slabá (pravidelná) slovesa.
U slabých sloves se objevuje jak v préteritu, tak v minulém příčestí koncovka –d nebo –t (podle toho, zda je kmen zakončen na znělou či neznělou souhlásku):
wonen „bydlet“ – woonde – gewoond
maken „dělat“ – maakte – gemaakt
werken „pracovat“ – werkte – gewerkt
antwoorden „odpovědět“ – antwoorde – geantwoord
wensen „přát si“ – wenste – gewenst
wachten „čekat“ – wachte – gewacht
U silných sloves se v kořeni objevují různé hláskové změny (umlaut):
zoeken „hledat“ – zocht – gezocht
zeggen „říci“ – zei – gezegd
lezen „číst“ – las – gelezen
beginnen „začít“ – begon – begonnen
Hláskové změny se mnohdy opakují a podle těchto změn můžeme slovesa rozdělit do několika skupin:
Skupina ij – e – e
begrijpen „pochopit“ – begreep – begrepen
blijven „zůstat“ – bleef – gebleven
kijken „dívat se“ – keek – gekeken
krijgen „dostat“ – kreeg – gekregen
schrijven „psát“ – schrijf – geschreven
Skupina ie – o – o
kiezen „vybrat si“ – koos – gezkozen
liegen „lhát“ – loog – gelogen
verbieden „zakázat“ – verbood – verboden
vliegen „létat“ – vloog – gevlogen
Skupina ui – o – o
buigen „ohnout“ – boog – gebogen
ruiken „čichat, vonět“ – rook – geroken
Takových skupin je zhruba pětadvacet.
Jako nepravidelná slovesa označujeme ta slovesa, jejichž změna je zcela ojedinělá:
gaan „jít“ – ging – gegaan
doen „dělat“ – deed – gedaan
staan „stát“ – stond – gestaan
verstaan „rozumět“ – verstond – verstaan
zien „vidět“ – zag – gezien
Odlučitelné předpony
Charakteristickou zvláštností nizozemštiny jsou slovesa s odlučitelnými předponami. Tyto přípony se v přítomném a minulém čase kladou na konec věty. Ve vedlejších větách a v minulém čase složeném zůstávají před slovesem (s tím rozdílem, že v příčestí je pořadí přípona-ge-sloveso).
Ik heb mijn vriendin opgebeld. Zavolal jsem svojí kamarádce.
Budoucí čas
Budoucí čas se tvoří opisem pomocí slovesa zullen: ik zal lezen „budu číst“.
Příslovce
Příslovce se formálně kryjí s přídavnými jmény, tj. oba tvary bývají shodné. Příslovce se také stupňují stejně jako přídavná jména.
samen „spolu“, vroeg „brzy“, laat „pozdě“, graag „rád“
Předložky
Předložky s příklady
aan
Je moet je handtekening aan het formulier zetten. Musíš se podepsat na formulář.
in
Ik woon in Amsterdam. Bydlím v Amsterdamu.
Ligt Maastricht in België? Leží Maastricht v Belgii?
We lopen samen in het park. Běháme spolu v parku.
met
Ik zal met de bus gaan. Pojedu autobusem.
Ik praat vaak met de buitenlanders. Mluvím často s cizinci.
Ik heb gestopt met mijn studie. Nechal jsem studia.
na
Na anderhalf uur is er een pauze. Za půl hodiny je přestávka.
naar
Ik fiets naar het station. Jedu na kole na nádraží.
Waar ga jij naar toe? Kam jdeš?
We zullen naar Amsterdam verhuizen. Přestěhujeme se do Amsterdamu.
om
om zeven uur „v sedm hodin“
Ik spaar geld om een huis te kunnen betalen. Šetřím, abych mohla zaplatit dům.
onder
Het kind speel onder de tafel. Dítě si hraje pod stolem.
op
Wat schrijf je op het papier? Co píšeš na ten papír?
De pen ligt ergens op tafel. To pero leží někde na stole.
per
We hebben vijf keer per week les. Máme hodinu pětkrát za týden.
van
Van maandag tot vrijdag heb ik les. Od pondělí do pátku mám vyučování.
Wat is de hoofstad van Nederland? Jaké je hlavní město Nizozemska?
Ik wandel in het centrum van de stad. Procházím se v centru města.
voor
Ik heb niet veel tijd voor andere dingen. Nemám moc času na jiné věci.
Om kwart voor negen zit ik op een cursus intensief Nederlands. Ve tři čtvrtě na devět sedím na intenzivním kurzu nizozemštiny.
Ik heb voor ons weekend in Parijs alles geregeld. Zařídil jsem všechno na náš víkend v Paříži.
uit
De studenten komen uit verschillende landen. Studenti pocházejí z různých zemí.
Ik haal een kopje uit de kast. Vezmu hrneček z poličky.
Předložkové vazby
Některá slovesa nebo přídavná jména je třeba učit se s celou předložkovou vazbou.
Ik houd niet zo veel van koken. Nemám vaření moc rád.
We zijn op zoek naar een huis te koop. Hledáme dům na prodej.
Waarom luister je niet naar mij? Proč mě neposloucháš?
Ik heb er spijt van. Je mi to líto.
We komen vanavond op bezoek. Přijdeme dnes na návštěvu.
Ještě přikládáme tip pro studenty nizozemštiny. V nabídce Jazykového koutku najdete také dvojjazyčnou holandskou čítanku:
