Mluvenost a překlad (Lenka Mundevová)

Jeden by řekl, že překládat texty formulované hovorovým či nespisovným jazykem nemůže být žádná věda. Jednotlivým výrazům jazykového substandardu snad stačí porozumět a pak je nahradit odpovídajícími prostředky cílového jazyka. Překladatel text předlohy jednoduše převypráví, jak mu takzvaně zobák narost, a je hotovo. Ovšem takový úkol je složitější, než se na první pohled zdá.

Překlad mluvenostních prostředků v beletrii nespočívá jen v nahrazování jednotlivých slov jejich slovníkovými ekvivalenty s podobnou stylovou charakteristikou. Nespisovnost v různých jazycích funguje různým způsobem. V některých se projevuje více v lexiku, v jiných velice výrazně v rovině morfonologické (to platí o češtině s jejími nespisovnými koncovkami), některé jazyky zas mohou mít větší škálu syntaktických nespisovných prostředků než jiné. Překladatel se tedy musí v těchto mezijazykových rozdílech dobře orientovat, aby mohl jednotlivé prostředky mluvenosti správně namixovat a vytvořit text se stejným účinkem jako originál.

Tím to ale ani náhodou nekončí. Překládání nespisovnosti (nejen do češtiny) je také věcí úzu, či spíše společenských konvencí. U nás v české kotlině se většina teoretiků překladu a i samotných překladatelů shoduje na tom, že v podstatě všechny stylizace nespisovných útvarů cizích jazyků je záhodno nahrazovat stylizovanou obecnou češtinou v různé míře nasycenou expresivními výrazy. I nářečí je většinou vhodné substituovat obecnou češtinou tu a tam zabarvenou regionálními příznakovými prvky spíše než jej nahrazovat konkrétním nářečím češtiny. Vyhneme se tak nepatřičné lokalizaci děje textu nebo dokonce nechtěnému komickému efektu (který by jistě vznikl, kdybychom například normanským rybářům z Maupassantových povídek vložili do úst hanáčtinu). Podrobněji o tom pojednává Jiří Levý v Umění překladu.

Historie českého literárního překladu ale pamatuje i doby, kdy se překladatelé mluvenostním prostředkům vyhýbali i přes jejich výskyt v originále. Patrné je to ještě na přelomu 19. a 20. století, kdy k nám začínají pronikat díla francouzského realismu a naturalismu. Jedná se jmenovitě o Zolovy romány a Maupassantovy povídky charakteristické využitím nespisovnosti v dialogu; u Zoly se setkáváme s mluvou pařížských dělníků bohatou na slova zhrubělá a vulgarismy, u Maupassanta je zas zachyceno nestrojené vyjadřování normanských vesničanů obsahující prvky nářečí. Mluvenost se však v prvních českých překladech děl zmíněných autorů promítla jen částečně do výběru lexika, v rovině tvaroslovné a hláskoslovné (tj. v rovině nespisovných koncovek) se však neprojevila téměř vůbec. Z přirozeně plynoucích dialogů tak v češtině vznikly poněkud škrobené rozhovory na hony vzdálené autentické mluvě. Dobře to ilustruje takřka spisovný překlad repliky z Maupassantovy povídky Opilec zachycující klení opilého rybáře: „V noci se potloukám a prolévám chřtán! Takhle to vypadá… To on, holomek, mě opíjí…to on, abych se nedostal domů… Takhle to vypadá!…

Tehdejší tendence českých překladatelů vytvářet texty uhlazenější než originál měla své opodstatnění: v domácí literatuře přelomu 19. a 20. století se mluvená čeština běžně nevyskytovala. Zejména obecná čeština byla v české beletrii využívána v omezené míře (např. v prózách K. M. Čapka Choda, který byl v tomto ohledu označován za průkopníka, ba experimentátora). Územ původní tvorby se pochopitelně řídili i překladatelé, a proto se cizí jazykové tendence realismu a naturalismu spočívající v uplatnění nespisovnosti dostatečně neprosadily. Příčinou zdrženlivosti překladatelů vůči nespisovnosti byl i odpor části české literárně kritické veřejnosti k výrazné expresivitě naturalistických děl. Důkazem toho je například výrok konzervativního novináře Ferdinanda Schulze o Zolových románech: „My z příčin estetických rovněž jako z nejsvětější povinnosti vlastenecké musíme ohraditi se co nejdůrazněji proti všeliskému pokusu, aby mateřský náš jazyk těmito romány se pokálel a mládež naše takovým čtením aby strhala svůj květ, zmařila nejkrásnější a nejoprávněnější naděje svého národa.“

Zjednodušeně lze říci, že v dalším vývoji pronikají prvky mluvené češtiny včetně češtiny obecné do literatury a potažmo literárního překladu stále častěji. Ve druhé polovině 20. století, zejména v 60. letech, se mluvenost, resp. nespisovnost dokonce stává významným zdrojem inovace literárního textu. Tento trend byl součástí dobových politických a kulturních proměn přinášejících k nám skrze překlad západní, především anglosaské literatury (např. Sallingerova románu Kdo chytá v žitě nebo prózy Warrena Millera Prezydent Krokadýlů) nové umělecké formy, založené na experimentování s jazykem.

Součástí popisovaného trendu byl i překlad Maupassantova Opilce z roku 1961. Dialogy zde získaly mnohem mluvnější a expresivnější ráz oproti zmíněnému překladu z konce 19. století, a to díky využití širšího rejstříku jazykových prostředků, včetně těch nespisovných. Překlad přímé řeči opilého rybáře tuto změnu dobře dokumentuje: „Sem teda pořádně nalitej! A kdo mě tak nalil? To von mě tak zlil, pacholek jeden, schválně, abych nedošel domů. Ták, už to teda vim!“ Dlužno podotknout, že se jedná o překlad téže repliky jako v příkladě uvedeném výše. Její vyznění je v tomto novodobém překladu jednoznačně aktuálnější.

Po roce 1989 u nás sahá k nespisovnosti stále více autorů. V současné české beletrii a literárních překladech se nespisovnost vyskytuje zcela běžně a vykazuje velkou šíři podob. Na jejich popis už nezbývá v tomto článku, věnovaném mluvenosti především v literární klasice, prostor. O všech literárních podobách mluvenosti můžeme ale souhrnně konstatovat, že podléhají společenským konvencím a v čase se mohou velice zásadně proměňovat. Otázkou zůstává, jakých změn v budoucnu ještě doznají.

Lenka Mundevová je překladatelka z angličtiny a francouzštiny se specializací na technické, marketingové a právní texty. Je také autorkou knihy Překlad prostředků mluvenosti v beletrii: Stoletá historie překladu Maupassantovy povídky L´Ivrogne. Za tuto publikaci získala cenu Prix Gallica.

vložil/a | rubrika: ,

Jazykový zpravodaj

Baví vás jazyky stejně jako mě? Líbí se vám články v Jazykovém koutku? Pokud zadáte svoji e-mailovou adresu, můžeme zůstat v kontaktu a já vám vždy jednou týdně pošlu novinky ze světa jazyků – nové články na blogu, jazykové zajímavosti nebo tipy na zábavnější a efektivnější učení. Také se dozvíte o akcích, které nezveřejňuji na webu.