- Albánské etnikum v 1. tisíciletí
(z knihy Albánština – lingvistický pohled)
1.1. Historiografie
První zmínka o Albáncích pochází pravděpodobně teprve z počátku 11.století, najdeme ji v bulharském textu z pera neznámého autora (Elsie, 2003, s. 3), datace tohoto textu však byla provedena na základě obsahu.[1] Další, tentokrát již nezpochybnitelná zmínka je z pera byzantského historiografa z roku 1079.[2] Ve dvou různých souvislostech zmiňuje etnonymum Arbanitoi a Albanoi. Otázka, proč volí autor dvě různá označení, zůstává nezodpovězena. Od této chvíle se pak zmínky množí a na scéně se objevují Albánci. Zmíněné prameny však hovoří o etniku a nenacházíme v nich přímý důkaz, že se Albánci v této době nacházeli ve svých současných sídlech. Protože však v pramenech 11. století, ani v pramenech pozdějších nezaznamenali historiografové žádnou významnější migraci v této oblasti, předpokládáme, že tomu tak bylo.
Albánci jsou ve svých současných sídlech tedy předpokládáni zhruba od 11. století. S tímto faktem se musí vypořádat každý, kdo se chce jakkoliv vyjádřit k albánské etnogenezi. Na území dnešní Albánie máme ve starověku doloženy ilyrské kmeny, poslední zmínka o nich je v díle Miracula sancti Demetrii z počátku 7. století.[3] Mezi těmito kmeny předpokládáme také kmen s názvem Albanoi. Ten je však doložen ojediněle, a to v díle helénistického geografa Klaudia Ptolemaia z 2. století n. l. Ptolemaios umístil tento kmen do severní části území dnešní Albánie a také zmiňuje město Albanopolis. (Smith, 1854)
Je zřejmé, že podobný nedostatek psaných dokumentů, nedostatečný stupeň poznání ilyrského jazyka a omezená vypovídací schopnost arecheologického a etnografického materiálu poskytují velký prostor pro různé hypotézy. Konkrétní průběh pohnutých dějinných událostí , k nimž došlo na většině území Albánie i v některých přilehlých částech Balkánu v období od konce 6. století do 9. století (tedy během masivního osidlování oblasti Slovany), se zřejmě nepodaří nikdy odhalit. Přesto lze z analýzy dat archeologických a historických vyvodit některé závěry.
Je to především skutečnost, že slovanská expanze způsobila radikální demografické změny, dále zhroucení byzantské státní moci. Z pohledu etnogeneze mělo zásadní význam přerušení procesu romanizace a helenizace (Hradečný, 2003, s. 40). Dále se můžeme domnívat, že osud domácího obyvatelstva po příchodu Slovanů nebyl jednotný. Jedna část odcházela do větších pobřežních měst, a odtud pravděpodobně migrovala přes moře. Část zejména venkovského obyvatelstva zůstala ve svých dosavadních sídlech. Právě tento paleobalkánský prvek mohl sehrát jistou roli při etnogenezi jihoslovanských národů. Třetí část obyvatelstva pak uprchnula do hor.
Pro utváření budoucích demografických poměrů na území Albánie (a zřejmě také Rumunska) měly nepochybně zásadní význam události, ke kterým došlo mezi 6. a 8. stoletím v nepřístupných horských oblastech Balkánu. Zde se ukrývaly před slovanským pleněním zbytky starobalkánské populace, ať už romanizované, částečně romanizované nebo neromanizované. Na těchto předpokladech a závěrech se shodují všechny věrohodné hypotézy týkající se etnogeneze Albánců, Rumunů a Arumunů.[4] Ve kterých horských oblastech k těmto událostem došlo, je předmětem sporu. Dále se také autoři neshodnou na vztazích mezi jednotlivými skupinami těchto obyvatel, zejména Illyrů a Thráků. Vůbec veškeré nejasné okolnosti tohoto soužití dávají prostor vlastním interpretacím.
1.2. Ilyro-albánská hypotéza, resp. hypotézy
Zřejmě nejznámější je hypotéza o ilyrsko-albánské kontinuitě. Ta předpokládá, že ilyrské kmeny odcházeli před Slovany do hor a tytéž kmeny o několik staletí později scházejí z hor do svých původních sídel. Jako první vyslovil tezi, že Ilyrové jsou předky Albánců, Johannes Thunman v roce 1774. Tuto myšlenku rozpracovávala a upřesňovala řada dalších badatelů až do ucelené vědecké teorie, kterou dnes zastává většina zahraničních odborníků. Také přední český albanista Pavel Hradečný k tomu říká „Tezi o ilyrsko-albánské kontinuitě je možno označit za zřejmě nejadekvátnější a nejvěrohodnější interpretaci procesu etnogeneze Albánců. Současně je třeba mít na zřeteli, že se jedná o hypotézu (byť nejpravděpodobnější), kterou nebude možno s ohledem na absenci psaných dokumentů, nedostatečný stupeň poznání ilyrského jazyka a omezenou vypovídací schopnost archeologického i etnografického materiálu s definitivní platností a se stoprocentní jistotou nikdy dokázat.“ (Hradečný, 2008, s. 44). Přes tuto opatrnou formulaci však z celého jeho díla jasně vyplývá, že je velkým zastáncem ilyrsko-albánské hypotézy. Dále se domnívá, že tyto etnotvorné procesy se odehrály v nepřístupných horských oblastech severní Albánie a přilehlých částech dnešního Kosova a jihovýchodní Černé hory. Nejsem si jistá, do jaké míry mohlo být zejména poslední uvedené tvrzení ovlivněno Hradečného pochopitelnou sympatií k Albáncům. Hradečný toto tvrzení neopírá o důkazy historického, etnografického nebo filologického charakteru.
Hypotézu, která se v základních rysech shoduje s uvedenými tezemi a opírá se o lepší argumentaci, předložil v šedesátých letech německý historik Georg Stadtmüller, který se domníval, že Albánci jsou potomky některého ilyrského nebo thráckého kmene, který v kritických „temných staletích“ pobýval v severoalbánském horském kraji Mat (Stadtmüller, 1966, s. 156). Jedná se o jednu z nejizolovanějších a nejhůře přístupných oblastí Albánie, která je však poměrně malá co do rozlohy.
V albánském prostředí je z pochopitelných důvodů příjimána prakticky pouze ilyrská hypotéza, která zaujala klíčové místo v albánské národní a státní ideologii. Nutno však dodat, že přesvědčení naprosté většiny Albánců o jejich ilyrském původu není v žádném případě výsledkem nějaké ústně předávané tradice či jiné podobné romantické představy, nýbrž cíleného působení školského systému a propagandy. V albánských knihovnách nacházíme mnoho publikací albánských historiků na toto téma, které však pro nás nemohou být a nejsou relevantní. V poslední době přibývají podobná „díla“ z pochopitelných důvodů zejména v Kosovu. Určité jejich specifikum tkví v tom, že ve valné většině ani nepředpokládají odchod obyvatelstva do hor a prosazují formování albánského etnika na celém jeho současném teritoriu kontinuálně (například Këpuska, 2001).
Podobně lze definovat problém etnogeneze většiny balkánských národů. Jsou Rumuni potomky romanizovaných Dáků? Jsou Bulhaři potomky slavizovaných Thráků? Právě velké paleobalkánské národy jako Thrákové, Dákové a Ilyrové, u nichž předpokládáme, že v minulosti obývali rozsáhlá území, hrají při těchto debatách o etnogenezi a autochtonnosti významnou roli. Obecně lze říci, že tyto teorie rozdělujeme právě na teorie autochtonní, které počítají s kontinuitou mezi některým paleobalkánským národem a současným národem obývajícím dané území, a teorie o příchodu odjinud, které však také většinou uvádějí jako původní některý z balkánských regionů. Je tedy očividné, že nejde ani tak o kontinuitu etnickou jako takovou (která je s výjimkou slovanských národů nepopiratelná), ale především o kontinuitu přímo a právě na daném území, která by v dnešní složité geopolitické situaci na Balkáně opravňovala nároky toho či onoho státu. Etnogeneze současných balkánských národů je tedy velmi komplikované, nicméně také zajímavé téma.
1.3. Argumenty pro a proti ilyro-albánské kontinuitě
Ilyrové jsou doloženým národem obývajícím ve starověku rozsáhlá území západního Balkánu, včetně území současné Albánie (více o Ilyrech, Wilkes, 1992). Celou věc však do značné míry komplikuje současný nedostatečný stav poznání ilyrštiny (podrobněji Katičic, 1976; Neroznak, 1978). Pakliže se Ilyrové projevovali epigraficky (a prozatím se zdá, že spíše ne), do naší doby se nám nedochovalo nic nebo to dosud nebylo nalezeno. Jako u řady dalších substrátových jazyků i v případě ilyrštiny známe pouze několik desítek antroponym[5] z řeckých a římských nápisů a tušíme také některá toponyma. Z tohoto pohledu se tedy jeví snaha hledat jakékoliv jazykové paralely mezi ilyrštinou a albánštinou jako nereálná. Nicméně je možné hledat argumenty pro i proti v nelingvistických disciplínách (například v historiografii obecně a antické zvláště, v etnologii) a také studium onomastiky je pro nás zvláště užitečné.
Zjednodušeně řečeno, bezpečně víme, že na území současné Albánie žili ve starověku Ilyrové (respektive ilyrské kmeny), ale není nám zcela jasný vztah mezi těmito kmeny a ve středověku se formujícím etnikem Albánců..
Hlavní argumenty pro pravdivost ilyrské hypotézy o původu Albánců jsou:
- fonetický vývoj starých toponym jako Durrachion → Durrës (v albánštině s přízvukem na prvním slabice), Aulona → Vlonë, Vlorë (jedná se o rotacismus typický pro toskický dialekt) ukazuje standardní fonetický vývoj albánštiny, což naznačuje, že tato toponyma byla u předků Albánců používána kontinuálně od starověku; (Demiraj, 2002, s. 225)
- v albánštině jsou výpůjčky z latiny a ze staré řečtiny (především z dórského dialektu), které se datují do doby před naším letopočtem, například albánské slovo mokënë/mokërë „stoh“ pochází z dórského μᾱχανᾱ; (Demiraj, 2002, s. 225)
- historie nezaznamenala žádnou výraznou migraci na Balkáně z východu směrem na západ, která by mohla doložit migraci předků dnešních Albánců z východu nebo severu Balkánského poloostrova do oblasti dnešní Albánie;
- první Albánci bezpečně zaznamenaní středověkými historickými prameny, se vyskytují přesně v místech, kam helénistický geograf Klaudios Ptolemaios situoval v 2. stol. n. l. ilyrský kmen Albanoi; (Hradečný, 2008, s. 42)
- z etnologického hlediska existuje nápadná podobnost mezi způsobem života Ilyrů, jak se odráží v dílech antických autorů i v archeologickém materiálu, a mezi etnografickými zvláštnostmi pozdějšího albánského etnika. (Hradečný, 2008, s.42)
Hlavní argumenty proti hypotéze o ilyrském původu Albánců jsou:
- některé lexikální podobnosti mezi rumunštinou a albánštinou, které nelze vysvětlit například latinskými výpůjčkami, a pravděpodobně jsou dány společným substrátem, naznačují, že původní území obou národů (ze kterých později vzešli Albánci a Rumuni, můžeme je tedy označovat jako proto-Albánce a proto-Rumuny) se muselo nacházet v těsné blízkosti, nejspíš pravděpodobně v sousedství;
- tento argument je podpořen historickou skutečností, a to masivním příchodem Slovanů na toto území někdy mezi 6. a 7. stoletím n.l., který způsobil značné demografické změny, a především ústup původního obyvatelstva z úrodných nížin a údolí do hor (tím by tedy bylo lze vysvětlit původní blízkost dnešních Albánců a Rumunů);
- albánština je satemový jazyk, zatímco ilyrštinu většina badatelů řadí spíše mezi kentumové jazyky; (Demiraj, 2002, s. 225)
- absence původní slovní zásoby týkající se námořní plavby a rybářství (Orel, 1998, s.11; Weigand, 1927), tyto výrazy jsou většinou buď výpůjčky a kalky nebo opisy;
- absence proto-albánských toponym v Ilyrii; (Orel, 1998, s. 10)
- první písemné zmínky o Albáncích jako příslušnících svébytného etnika se objevují v byzantských pramenech až v 11. století, zatímco poslední zmínka o Ilyrech pochází ze 7. století, je zde tedy časová mezera zhruba čtyři staletí.
Je evidentní, že vypovídací hodnota těchto argumentů, není jednoznačná. Klasická esa jako absence námořního a rybářského lexika či albánsko-rumunské paralely nejsou ve skutečnosti v rozporu s naší představou o odchodu Ilyrů do hor a jejich soužití s jinými paleobalkánskými prvky. Navíc předpokládáme několik desítek ilyrských kmenů (Wilkes, 1992, s. 75) a po vpádu Slovanů mohlo dojít k jejich rozdělení.
Albanisté tedy interpretují tyto argumenty po svém. Shaban Demiraj píše: „Donc, selon toute vraisemblance, l´albanais représente un développement récent de ce qui à date ancienne était l´illyrien du sud. La transition graduelle de l´illyrien a dû avoir lieu au plus tard entre le cinquième et le sixième siècle de notre ère.“ (Demiraj Shaban, 2002, str. 234). Demirajův pohled na věc zastupuje hypotézu autochtonní.
Naopak Vladimir Orel dochází k závěru, že: „…numerous proofs seem to corroborate the original settling of Proto-Albanians in Dacia Ripensis and farther North, in the foothills of the Carpathian Mountains and the Beskidy/Bieszczady. The Proto-Albanian migration to Illyria must have taken place before (but not considerably earlier than) their contact with Romance speakers and the end of the Proto-Albanian period in the history of the Albanian language.“ (Orel, 1998, s. 10)
1.4. Thráko-albánská hypotéza, resp. hypotézy
Naproti těmto hypotézám stojí teorie o příchodu Albánců z jiných částí Balkánu. Zde je pak klíčový předpoklad, že Albánci jsou potomky Thráků. První, kdo tímto způsobem odmítl tezi o ilyro-albánské kontinuitě, byl na konci 19. století německý filolog Gustav Weigand. Prosazoval názor, že Albánci pocházejí z východních částí Balkánského poloostrova a že geneticky přísluší k Thrákům (Weigand, 1927). Někteří další badatelé šli ještě dále na severovýchod a hledali kořeny Albánců až na území římské Dacie (Russu, 1967; Georgiev, 1968). Hlavními Weigandovými argumenty je jednak skutečnost, že albánština postráda původní slova v oblasti námořní a rybářské terminologie, dále pak prokazatelné paralely albánského a rumunského jazyka.
Poslední, kdo předstoupil před odbornou veřejnost s přepracovanou thráckou variantou, je německý historik Gottfried Schramm. Na začátku osmdesátých let vyjádřil názor, že Albánci jsou potomky západothráckého kmene Bessů, který před svým sestupem z hor pobýval v centrálních balkánských pohořích, zhruba na území dnešního jihozápadního Bulharska (Schramm, 1981, s. 235). Této teorie se dlouhodobě drží (Schramm 1994 a 1997). Přestože jeho argumentace je dobře podložená, opírá se o syntézu nejrůznějších poznatků z mnoha oblastí, včetně lingvistiky, a Schramm sám je zejména v německém prostředí velmi respektovaná osobnost, odborná veřejnost se poněkud zdráhá jeho stanoviska přijmout, jak paradoxně dokládá sám autor (Schram, 2006, s. 199-205) nebo jak se dovídáme například u Hradečného (2008, s. 44). Na Schrammovu tezi kladně reagoval Schütz (1992, s. 417) a rozvádí ji o teorii o albánském „nárazníku“ mezi Rumuny a Slovany.
Příbuznost Albánců a Thráků a jejich spíše východobalkánský původ se zdá být na první pohled rozumným východiskem pro některé základní argumenty proti tezi ilyrské. Především se tak vysvětluje kulturní a genetická blízkost Albánců a Arumunů, dále pak fonetický vývoj některých východobalkánských toponym (například Ştip), která vykazují určitou míru „albanizace“ (Schramm 1997, s. 308). Bohužel však je tu jeden zásadní a klíčový problém. Souvislosti mezi thráčtinou a současnou albánštinou nebo našimi pokusy rekonstruovat starší fáze tohoto jazyka jsou jen velmi nepatrné. Přestože stav poznání thráčtiny je velmi omezený a také naše znalosti proto-albánštiny jsou velmi nedostatečné, absence podobností mezi oběma jazykovými materiály nedovoluje lingvistovi připustit genetickou spřízněnost. Při bližším pohledu na veškerý dochovaný thrácký materiál zjišťujeme, že ze 180 slov, která rekonstruuje Duridanov (1975, s. 67) lze jakoukoliv podobnost s albánštinou vysledovat u osmi slov. Některá z těchto slov jsou sice nadějná, například thr. mezena „jezdec“ a alb. mëz „hříbě“, případně thr. germas „horký, teplý“ a alb. zjarm „oheň“.[6] Bohužel jsou však tato slova prokazatelně návazná na praindoevropské etymony, a tudíž na nějakou jasnou souvislost mezi thráčtinou a albánštinou neukazují. Navíc je počet těchto slov opravdu tak nízký, že můžeme maximálně uvažovat o vzájemném kontaktu těchto jazyků. Je pravděpodobné, že tato slova jsou thráckými výpůjčkami v proto-albánštině. Dokládají spíše geografickou blízkost obou jazyků v určité fázi. A jednoznačně hovoří pro hledání „výchozího území“ formování albánského etnika více na východ. Přímý genetický vztah mezi Albánci a Thráky však vyvracejí.
Kromě jednotlivých rekonstruovaných slov byly nalezeny také čtyři thrácké nápisy, pouze dva však stojí za pozornost, a to vzhledem ke své délce.[7] Význam těchto slov odhadujeme z našich znalostí thráckých antroponym a našich obecných znalostí o nápisech (a tudíž se překlad u jednotlivých autorů poměrně dost liší). Jakákoliv rekonstruovaná starší fáze albánštiny neskýtá žádný prostor pro interpretaci těchto nápisů z hlediska lingvistického.
Někteří autoři pak hovoří přímo o genetické příbuznosti ilyrštiny a thráčtiny (Jokl, 1923; Russu, 1969), nicméně přesvědčivější argumenty uvádí Duridanov (1999, s. 757) proti užší genetické příbuznosti obou paleobalkánských jazyků jazyků.
Na druhou stranu nelze opomenout fakt, že některé společné fonologické rysy albánštiny, arumunštiny a řečtiny na jistý společný substrát ukazují. Je to zejména vývoj hláskových skupin mp → mb, nk → ng, nt → nd. Tento vývoj předpokládáme právě pro thráčtinu a ve všech uvedených jazycích se jedná o pravidelnou a častou (v žádném případě okrajovou) realizaci. Na zhruba stejném teritoriu pak nacházíme interdentály [θ] a [ð].[8]
1.5. Fenomén transhumance
Zřejmě nejzajímavějším počinem posledních let je v oblasti této problematiky kniha rakouského historika Thede Kahla Hirten im Kontakt. Sprach- und Kulturwandel ehemaliger Wanderhirten (Albanisch, Aromunisch, Griechisch) (Kahl, 2007). Kniha je výjimečná tím, že autor strávil mezi pastevci (které etnografie obvykle považuje za poslední nositele některých starobalkánských prvků) několik let terénním výzkumem a kombinuje tak výbornou znalost místního prostředí (včetně všech zmíněných jazyků na velmi vysoké úrovni) s německému prostředí vlastní historickou a vědeckou erudicí. Kniha se primárně věnuje životu a kulturním souvislostem pastevců, nicméně i pro lingvistu zde předkládá několik tezí, které stojí za zmínku. Jde především o odklon od dnes běžně přijímané teze multilingvismu pasteveckých společenství jakožto jednom ze základních výchozích faktorů Balkánského jazykového svazu. Kahl argumentuje, že pastevecká společenství jsou jednojazyčná a pouze určitá „odborná“ slovní zásoba, která vychází ze staletí společného soužití a nutnosti vzájemné komunikace, je jim společná. Naopak jako vícejazyčnou označuje populaci městskou (obchodníci). Zároveň předkládá tezi, že naše současná pozorování jsou přenosná na dřívější procesy.[9] (Kahl, 2007, s. 22) Pro balkanistu je obtížné toto poslední tvrzení přijmout, a to jednak v konfrontaci s našimi dosavadními znalostmi o jazykové situaci v pasteveckých společenstvích a dále skutečnost, že Kahl pracuje s materiálem získaným pouze v několika málo oblastech, není zcela přesvědčivá. Ze sociolingvistického hlediska se naproti tomu jeví jako přesvědčivější Récatas (1932, s. 24), který na základě autentických zkušeností popisuje opozici jednojazyčný x vícejazyčný jako sociálně distinktivní uvnitř společenství (ať už venkovského nebo městského), přičemž jednojazyčnost se týká žen a rodinného života, muži jsou bilingvní (a trilingvní). Kahlovi Wanderhirten als weitgehend einsprachige Gesellschaften „pastevci jako zdaleka jednojazyčná společenství“ jsou pro nás skutečně obtížně přijatelní. Přibližme se však zpět tématu albánské etnogeneze. Není sporu o tom, že lexikální interference mezi albánštinou, řečtinou, makedonštinou a arumunštinou (potažmo rumunštinou), a to zejména v oblasti pastevecké terminologie, mají zásadní význam. Přes některé uvedené teorie je Kahlova kniha nanejvýš přehledným a velmi působivým výčtem kulturních i jazykových analogií a paralel všech uvedených národů, které byli zachyceny doslova na poslední chvíli a které svedčí pro fakt, že k přetváření paleobalkánských etnik ve středověkou albánskou, arumunskou či rumunskou národnost došlo za spoluúčasti těchto starobalkánských prvků, včetně podílu thráckého a illyrského, a že jistá spřízněnost albánštiny a arumunštiny i rumunštiny vyplývá právě z dlouhodobé výchozí symbiózy nositelů těchto jazyků v odlehlých horských oblastech.
Schramm věnuje problematice transhumance dvě ze svých osmi tezí k lokalizaci latinské kontinuity v jihovýchodní Evropě (1997, s. 306 – 335), dokonce pracuje s termínem Hirtenromania, který můžeme přeložit jako „pastevecká Románie“. Domnívá se, že románskou kontinuitu je možno lokalizovat po vpádu Slovanů zrhuba ve třech oblastech: 1) Dalmatorománie (týká se pobřeží Jaderského moře a ostrovů, jde zejména o města), 2) řetězec makedonských měst, kde příchozí romanizované obyvatelstvo vytvořilo většinu a 3) jihozápad bulharských pohoří, kde umisťuje právě pastevecké, nomádské romanizované Thráky (konkrétně tedy Bessy). Výstižným termínem je pak označení Fluchtromania „uprchlická“ nebo také „utečenecká“ Románie (1998, s. 309). Předpokládá, že veškeré románské obyvatelstvo (s výjimkou makedonských měst) mělo nomádský charakter. To se odrazilo například v dákorumunské zemědělské terminologii, která je z větší části slovanská, z menší části maďarská. Můžeme předpokládat, že Dákorumuni poznávali zemědělské inovace od svých slovanských sousedů, například při svém každoročním sestupu do nížin v zimě.
1.6. Migrační trasy
Podívejme se však ještě na jednu skutečnost, a to jsou přirozené migrační trasy balkánské oblasti. Právě zde nám pastevci nabízejí další možný pohled na vývoj historických událostí. Podobné klasické migrační trasy všude na světě mají svoji nezanedbatelnou výpovídací hodnotu obecně. Odrážejí některé přirozené, generacemi předávané znalosti terénu a podnebí, a počítají s faktory, které od stolu v univerzitní knihovně nevyčteme. Přičemž pro nás je pak zajímavé zejména to, kde se tyto trasy protínají. Ukazuje se, že tyto trasy vedou na Balkáně ve dvou dobře znatelných směrech, jedna hlavní trasa vede od jihu k severu a druhá od západu k východu. Sevoro-jižní trasa vede přes pohoří Pindos, dále po řecko-makedonské státní hranici, pokračuje přes Pirin, Rilu, dále bulharsko-jugoslávskými pohraničními pohořími. Tato trasa navazuje na karpatský oblouk a zřejmě v minulosti byla také využívána až daleko na sever. Trasa východozápadní vede přes Rodopi, Rilu, kosovo-makedonské pomezí, pohoří Šar Planina a končí v severoalbánských Alpách. Není bez zajímavost, že tyto prastaré cesty se protínají na makedonsko-srbsko-bulharském trojmezí, v těsné blízkosti pohoří Rila a Pirin.
1.7. Závěry
Není možné z uvedených faktů vyvodit nějakou jednoduchou a přímočarou odpověď. Nicméně je možné předestřít několik tezí, které jsou jistým závěrem samy o sobě.
1) Etnogeneze Albánců a Rumunů probíhala v těsné blízkosti v jedné z horských oblastí Balkánu, a to do té míry, že jejich osídlení se překrývalo.
2) Předci obou těchto národů byli převážně pastevci, obyvatelé měst nejvíce trpěli nájezdy ze severu, pravděpodobně byli z větší části asimilováni.
3) Zmíněnou horskou oblastí nejsou hory severní Albánie, Kosova nebo Černé hory. Tyto názory jsou ovlivněny určitými řekněme nacionalistickými tendencemi. Kolébku těchto národů je třeba ze zřejmých důvodů hledat více na východ, a zůstává otázkou, zda jsou to spíše horstva centrálního Balkánu (zejména oblast Pirinu, Rily, tedy dnešní západní Bulharsko, s přesahem do severní Makedonie a zčásti do východního Kosova se jeví jako velmi pravděpodobná) nebo zda se jedná o severní oblasti blíže k Dunaji, případně západní oblasti (Rodopi a historické jádro Thrákie).[10] Popsanou lokalizaci dále na sever či na západ nemůžeme nijak vyvrátit, ale jeví se jako velmi nepravděpodobná.
4) Za současného stavu poznání ilyrštiny a thráčtiny nejsme schopni podložit ani jednu z uvedených hypotéz jazykovým materiálem.
5) Svoji roli sehrál jev, který bychom mohli nazvat vícečetnou asimilací starobalkánských prvků.
Bibliografie
ASENOVA, Petja. Balkansko ezikoznanie: Osnovni problemi na balkanskija ezikov sajuz. Sofia, 1989.
BANFI, EmManuele. Linguistica balcanica. Bologna: Zanichelli, 1985.
BANFI, Emmanuele. Aree latinizzate nei Balcani e una terza area latino-balcanica (Area della via Egnazia). In: Rendiconti dell´Istituto Lombardo di Scienze e Lettere, Classe di Lettere 106, 1985. str. 185-233
BIRNBAUM, H. Balkanslavisch und Südslavisch. Zur Reichweite der Balkanismem im südslavischen Sprachraum. Zeitschrifte für Balkanologie III, 1965.
BÓNA, I. From Dacia to Transylvania. The Period of the Great Migrations. In: Barta et al. 1994, s. 62-106
BOSSONG, Georg. Die romanischen Sprachen. Eine vergleichende Einführung. Hamburg: Buske, 2008.
BREU, Walter. Italoalbanian. In: Okuka M. (Hg.). Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens. Klagenfurt, 2002.
CYCHUN, Genadij. Tipologičeskie problemy balkanoslavjanskogo jazykovo areala. Minsk, 1981.
ÇABEJ, Eqrem. Hyrje në historinë e gjuhës shqipe. Tirana, 1958.
ÇABEJ, Eqrem. Zur Charakteristik der lateinischen Lehnwörter im Albanischen. In: Revue de linguistique VII. Bucureşti, 1962.
ÇABEJ, Eqrem. Karakteristikat e huazimeve latine të gjuhës shqipe. In: Studime filologjike, Tirana, 1974.
DEMIRAJ, Bardhyl. Albanische Etymologien (Untersuchungen zum albanischen
Erbwortschatz). Amsterdam-Atlanta: 1997.
DEMIRAJ, Bardhyl. Arvanitisch. In: OKUKA M. (Hg.). Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens. Klagenfurt, 2002.
DEMIRAJ, Shaban. L´albanais. In: Langues indo-européennes. Sous la direction de Françoise Bader. CNRS Editions, Paříž: 2002.
DEMIRAJ, Shaban. Grammatikë historike e gjuhës shqipe. Tirana: 1986.
DESTEPHEN, Sylvain. La coexistence du grec et du latin en Illyricum. In: J. de Hoz, E. Luján Martínez et C. Ruiz Darasse (éd.), Contactos lingüísticos en la Antigüedad : el Mediterráneo occidental. Casa de Velázquez – Universidad Complutense de Madrid, 2010.
DURIDANOV, Ivan. Thrakisch, Dakisch, Illyrisch. In: Hinrichs, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
DURIDANOV, Ivan. Ezikyt na trakite. Sofia, 1975
(esej je v anglickém překladu dostupný na adrese http://groznijat.tripod.com/thrac/index.html)
ELSIE, Robert. Early Albania, a Reader of Historical Texts, 11th – 17th Centuries. Wiesbaden, 2003.
ELSIE, Robert. Historical Dictionary of Albania. Lanham-Oxford, 2004.
ELSIE, Robert. The earliest reference to the existence of the Albanian language. http://www.scribd.com/doc/87039/Earlies-Reference-to-the-Existance-of-the-Albanian-Language. 2007-05-28 Retrieved 2010-09-22.
FRIEDMAN, Victor A. Albanian Grammar. In: Studies on Albanian and Other Balkan Language by Victor A. Friedman. Peja: Dukagjini, 2004.
GEORGIEV, Vladimir. Le problème de l´union linguistique balcanique. In: Actes de premier congrès international des études balcaniques et sud-est européennes VI: Linguistique. Sofia: 1968.
GEORGIEV, Vladimir. Introduction to the History of the Indo-European Languages, Sofia, 1981.
GъLъBOV. Problemъt za člena v bъlgarski i rumъnski ezik. Sofia, 1962.
GRAUR, Alexandru. Tendinţele actuale ale limbii române. Editura Ştiinţifică, Bucharest, 1968.
HAARMANN, Harald. Der Lateinische Lehnwortschatz im Albanischen. Hamburg, 1972.
HAARMANN, Harald. Zur Theorie des Sprachkontaktes. In: Hinrichs, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
HAARMANN, Harald. Der Einfluss der Lateinischen in Südosteuropa. In: Hinrichs, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
HAJNAL, Ivo. Methodische Vorbemerkungen zu einer Palaeolinguistik des Balkanraums. In: Bammesberger, Vennemann. Languages in Prehistoric Europe. 2003, s. 117-145.
HINRICHS, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.
HULD, Martin E. Basic Albanian Etymologies. Columbus, 1984.
JARNÍK, Jan Urban. Zur albanischen Sprachkunde. Lipsko, 1899.
JAKUPI-GOJANI, Lendita; HOXHA, Milena. Česko-albánský slovník a konverzace. Praha: Leda, 2004.
JOKL, Norbert. Linguistisch-kulturhistorische Untersuchungen aus dem Bereich des Albanischen. Berlin, 1923.
KAHL, Thede. Hirten im Kontakt. Sprach- und Kulturwandel ehemaliger Wanderhirten (Albanisch, Aromunisch, Griechisch). Wien, Berlin, 2007.
KAIMIO, Jorma. The Romans and the Greek Language. Helsinki: Societas Scientiarum Fennica, 1979.
KATIČIČ, Radoslav. Ancient Languages of the Balkan. Mouton, 1976.
KËPUSKA, Avni K. Qenësia e territorit dhe e kufijve etnikë autoktonë të Kosovës. Etnogenezja e popullit shqiptar që nga lashtësia iliro-dardane e Kosovës deri në ditët e sotme. Prishtinë, 2001.
KOVAČEC, August. Arbanasi-Albanisch. In: OKUKA M. (Hg.). Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens. Klagenfurt, 2002.
LAUSBERG, H. Lingüística románica. Madrid: ed. Gredos, 1965.
MANSAKU, Seit. La position des éléments latins de la langue albanaise dans la romanité balkanique. Bulletin – Association internationale d´études sud-est européen, 31, 2001.
MATZINGER, Joachim. Der Altalbanische Text Mbsuame e krështerë (dottrina cristiana) des Leke Matrënga von 1592; Eine Einführung in die albanische Sprachwissenschaft. Verlag J.H.Röll, 2006.
MEYER, Gustav. Etymologisches Wörterbuch der albanesichen Sprache. Verlag von Karl J. Trübner, 1891.
(první etymologický slovník)
MIHAESCU, Haralambie. Les éléments latins de la langue albanaise. In: Revue des études sud-est européennes IV. Bucureşti, 1966.
MIHAESCU, Haralambie. La langue latine dans le Sud-Est de l´Europe. Bucureşti: Editura Academiei. 1978.
NEHRING, Gerd-Dieter. Albanisch. In: Okuka M. (Hg.). Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens. Klagenfurt, 2002.
NEROZNAK. Paleobalkanskie jazyki. Moskva: Izdatelstvo „Nauka“, 1978.
OBOLENSKI, Dimitri. Byzantium and the Slavs. St Vladimirs Seminary Pr, 1994.
OKUKA M. (Hg.). Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens. Klagenfurt, 2002.
(= Wieser Enzyklopädie des europäischen Osten 10)
OREL, Vladimir. Albanian Etymological Dictionary. Brill, 1998.
OREL, Vladimir. A Concise Historical Grammar of the Albanian Language. Brill, 2000.
PEDERSEN, Holger. Albanische Texte mit Glossar. Leipzig: S. Hirzel, 1895.
(= Abhandlungen der Königlichen Sächsischen Akademie der Wissenschaften 15.3.)
PELIKÁN, Jan, HAVLÍKOVÁ, Lubomíra, CHROBÁK, Tomáš, RYCHLÍK, Jan, TEJCHMAN, Miroslav, VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej. Dějiny Srbska. Praha, 2004.
PERÉZ Martín. Miguel Ataliates, Historia. Nueva Roma 15, Madrid, 2002.
PULTROVÁ, URBANOVÁ, MALÁ, ŠUBRT. Archaická latina. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2006.
PUŞCARIU, Sextil. Die rumänische Sprache. Leipzig, 1943.
RÉCATAS, Basile. L´état actuel du bilinguisme chez les Macédo-Roumains du Pinde et le role de la femme dans le langage. Paris, 1934.
REHDER, Peter. Einführung in die slavischen Sprachen (mit einer Einführung in die Balkanphilologie). Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1998.
REITER, Norbert. Von der Balkanologie zur Eurolinguistik. In: Hinrichs, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
ROSETTI, Alexandru. K voprosu o balkanskom „jazykovom sojuze“. In: Révue de linguistique III, 2, str. 135-139, 1958
RUSSU, Ioan. Tracii în Dacia romană, „Acta Mus. Napocensis”, 1967, 4, s. 85-105.
RUSSU, Ioan. Limba Traco-Dacilor. Bucharest, 1969.
RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha, 2000.
RYCHLÍK, Jan; KOUBA, Miroslav. Dějiny Makedonie. Praha, 2003.
QESKU, Pavli. Fjalor anglisht-shqip. Tirana, 2000.
SALA, Marius. Del latín al rumano. Braşov, 2002.
SANDFELD, Kristian. Balkanphilologien. Kopenhagen, 1930.
SCHALLER H.W. Die Balkansprachen. Eine Einführung in die Balkanphilologie. Heidelberg, 1975.
SCHRAMM, Gottfried. Erobere und Eingesessene. Geographische Lehnnamen als Zeugen der Geschichte Südeuropas im I. Jahrhundert n. Chr. Stuttgart: Hiesermann, 1981.
SCHRAMM, Gottfried. Anfänge des albanesichen Christentums. Freiburg: Rombach, 1994.
SCHRAMM, Gottfried. Ein Damm bricht: Die römische Donaugrenze und die Invasionen des 5.-7. Jahrhunderts im Lichte von Namen und Wörtern. München: Oldenbourg-Verlag, 1997.
SCHRAMM, Gottfried. Liegengelassene Probleme. Acht neue Thesen zur Lokalisierung der lateinischen und albanischen Kontinuität in Südosteuropa. In: Zeitschrift für Balkanologie, 42, 2006.
SCHÜTZ, István. Les huit thèses de Gottfried Schramm et l´ethnogenèse roumaine. In: Travaux de linguistique et de philologie 30, 417-430, 1992.
SMITH, William, LLD, Ed., Dictionary of Greek and Roman Geography, 1854
SOLTA, Georg Renatus. Einführung in die Balkanlinguistik mit besonderer Berücksichtigung des Substrats und des Balkanlateinischen. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980.
STADTMÜLLER, Georg. Forschungen zur albanesischen Frühgeschichte. Wiesbaden: Harassowitz, 1966.
TAGLIAVINI, Carlo. Le origini delle lingue neolatine. Bologna: Patron, 1972.
TOMKOVÁ, Hana; MONARI, Virgjil. Albánsko-český a česko-albánský slovník. Praha: Leda, 2007.
TRUBECKOJ, Nikolaj Sergejevič. Actes du premier congrès international des linguistes. Leiden, 1928.
TZITZILIS, Christos. Der Einfluss des Griechischen in Südosteuropa. In: In: Hinrichs, Uwe (Hg.). Handbuch der Südosteuropa-Linguistik. Wiesbaden, 1999.
VAŇKOVÁ, Irena. Co na srdci, to na jazyku. Praha: Učební texty univerzity Karlovy, Karolinum, 2005.
VASA, Pashko. La vérité sur l´Albanie et les Albanais: étude historique et critique. Paříž, 1879
VAVROUŠEK, Petr. Rekonstrukce? Rekonstrukce!. Praha: Filozofická fakulta, 2008.
WEIGAND, Gustav. Sind die Albaner Nachkommen der Illyrer oder Thraker. In: BA, 3, 1927.
WEITHMANN, Michael. Balkán, 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996.
WILKES, John. The Illyrians. Blackwell, 1992.
ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha, 1992.
ZAVADIL, Bohumil. Vývoj španělského jazyka I. Praha: Karolinum, 1998.
[1] Text byl nalezen v srbském manuskriptu z roku 1628 a podává informaci o jazycích, národech a náboženství na přelomu 10. a 11. století. Albánci jsou uvedeni jako jeden ze 72 národů a autor je uvádí mezi „polověrci“, tedy neortodoxními křesťany, dalšími kategoriemi jsou pak ortodoxní křesťané a neveříci.
[2] Autorem je Μιχαήλ Ἀτταλειάτης (Michael Attaliates), dostupný komentovaný překlad je ve španělštině (Pérez, 2002).
[3] Kniha je zásadním zdrojem informací o pronikání Slovanů na Balkán, zejména do oblasti Makedonie. Popisuje situaci v Soluni při obléhání Slovany. Zdá se, že autor se bojů osobně zúčastnil. Jeho zkušenosti a zejména některé vojenské znalosti vyznívají velmi autenticky. O Ilyrech se však zmiňuje jen okrajově. (Obolensky, 1994, s. 287)
[4] Vedle hypotéz věrohodných máme i několik hypotéz zcela nevěrohodných, kterými není třeba se podrobněji zabývat. Pro zajímavost můžeme uvést například v srbském prostředí oblíbenou tezi, že Albánci jsou potomci bojovných válečnických kmenů na Kavkaze a že jejich předkové byli do horských oblastí dnešní Albánie přemístěny z iniciativy byzatnských úřadů, nebo tezi bulharského badatele Rusi Stojkova, že Albánci se dostali na Balkánský poloostrov v 11. a 12. století z oblasti Brabantu a Flander (Hradečný, 2008, s. 43)
[5] Právě z pohledu onomastiky je možné určit rozsah ilyrského území, ale také je dále dělit. Ilyrské území zaujímalo většinu západní části Balkánského poloostrova, a to v širším slova smyslu, tj. na západě až k oblasti Veneta. Je možné, že přesahovalo do jižní Itálie a někteří badatelé usuzují na možnou příbuznost s messapštinou (Salentinský poloostrov), někteří autoři se dokonce domnívají, že messapština je jazyk ilyrských vystěhovalců do Apulie, tedy do jižní Itálie, nicméně se pohybujeme na velmi nejisté půdě. Autoři také dále dělí ilyrské teritorium podle výskytu různých jmen (Katičic, 1976).
[6] Další albánsko-thrácké paralely nacházíme ve slovech burrë „muž“ (thr. bur), dre „jelen“ (thr. drenis), pupë „kopec“ (thr. pupa), lerë „hromada kamení“ (thr. rera „kamenitá země“). Thrácké thitha se vysvětluje buď jako „světlo“ a pak se spojuje s alb. ditë „den“ nebo jako „prsa“ a pak by mohlo souviset s alb. sisë.
[7] Zbylé dva nápisy jsou vpodstatě jen izolovaná slova.
[8] Kromě těchto jevů, které jsou areálově jasně vymezeny, nacházíme další fonologické paralely mezi třemi zmíněnými jazyky, které však zasahují i do dalších jazyjů Balkánského jazykového svazu, jedná se například o podsystém vokalický.
[9] V práci předkládá celkem šest výchozích tezí: 1) Povrch a klima přímo vyžadují strategii dálkového pastevectví. 2) Balkánská vícejazyčnost je omezena na urbánní prostor. 3) Interference mohou vznikat ze závislostí. 4) Proces usazování urychluje proces asimilace. 5) Orientace na nová povolání podmiňuje přechod k jazyku z hospodářského hlediska výhodnějšímu. 6) Současná pozorování jsou přenosná na dřívější procesy.
[10] Schrammem poměrně často opakované toponymum Štip, pocházející z antického Astibos (například Schramm 1997, s. 308), které podle něj vychází z proto-albánského tvaru a které dokládá přítomnost předků dnešních Albánců v „thrácké“ horské oblasti, se nachází na území dnešní zhruba střední Makedonie, téměř 200 km od nejbližší hranice soustavy pohoří Rodopi-Pirin-Rila.