Napadlo vás někdy pídit se po tom, jak se dá v různých jazycích zužitkovat starý chléb, respektive jaké plnohodnotné jídlo z něj můžeme připravit? Mě ano a strávila jsem u toho nejednu plodnou chvilku! V jednom lednovém Jazykovém zpravodaji jsem pak o tomhle svém průzkumu napsala jeden z nejdelších zpravodajů vůbec. A výsledek? Sešlo se mi od vás tolik dalších tipů, co a jak se starým chlebem v různých jazycích, že jsem si řekla, že tohle už stojí za článek!
Němci jsou klasici a když se jich zeptáte, co by si tak připravili ze starého chleba, tak ta první odpověď bez přemýšlení je většinou strouhanka – tedy Semmelbrösel. A když naléháte, že chcete přece jen něco, co se dá jíst hned, tak konečně řeknou arme Ritter – tedy „chudé rytíře“. Je to něco trochu na způsob francouzského toastu, existuje však slaná i sladká varianta. Ta slaná mi trochu připomíná náš chleba ve vajíčku, nebo smaženku, chcete-li, ale onehdy jsem se tím přirovnáním dost znemožnila, tak nevím. Na recept i obrázek „chudého rytíře“ můžete mrknout zde.
Moje řecká kamarádka zase na otázku, co by udělala s μπαγιάτικο ψωμί (bajátiko psomí, tvrdý chléb), bez přemýšlení odpověděla: „To je jasný, přidej ho do κεφτέδες!“ Slovo κεφτές (keftés) je řecká masová kulička, něco jako čevabčiči a ve slovníku dokonce najdete u slova κεφτές výraz karbanátek. Moc se mi nelíbí ani jeden překlad, ale určitě víte, co se tím myslí. Jak tušíte, mě ta odpověď neuspokojila, protože hledám jídla, která se z toho chleba dají připravit hned. Nechci před tím ještě běžet do masny. Tak jsem pátrala dál a zjistila jsem, že Řekové docela běžně připravují něco jako naše topinky. A říkají jim po italsku μπρουσκέτες (bruskétes). A protože jsem pravý lingvistický detektiv ochotný obětovat tomuhle vyššímu cíli hodiny a hodiny, zjistila jsem, že moji řečtí přátelé znají i αυγοφέτες (afghofétes) – doslova vaječné plátky a jsme zase u chleba ve vajíčku a francouzského toastu. I v Řecku však převažuje sladká varianta….
Chléb obalovaný ve vajíčku znají i Maďaři, říkají mu po grófsku bundás kenyér „chléb v kožichu“.
U mě na celé čáře vyhrávají španělské migas de pan – doslova to znamená drobky. Starší chléb nalámete, opražíte, přidáte česnek, slaninu, chorizo. Někdy se tomuto jídlu říká také migas de pastor – tedy pastýřské drobky. A je to fakt strašně dobrý!!! Pokud byste to chtěli zkusit, na internetu najdete receptů dost, jeden příklad za všechny je zde. Pokud jste spíš na sladké, můžete vyzkoušet torrijas. Plátky bílého chleba se namočí do mléka se skořicí a pomerančovou kůrou, obalí se ve vajíčku a nakonec se osmaží na pánvi. Ještě teplé se obalí v cukru se skořicí.
Portugalci nezůstávají pozadu s mňamkou, které říkají açorda (čti asorda). Starý chléb se dochutí česnekem, koriandrem, octem, bílým pepřem a přidají se vajíčka a v některých regionech třeba i krevety nebo treska.
Kupodivu i jindy vybíravá italská kuchyně zná řadu „dobrot“ ze starého chleba. Nejvíc bych vás myslím mohla nalákat na panzanellu (dole na obrázku). Starší chléb se opeče na kostičky a přidá se nějaká ta cibule, rajče nebo třeba okurka. A olivový olej samozřejmě 🙂 Pak tu máme chlebovou polévku acquacotta (doslova „vařená voda“), hustou chlebovo-rajčatovou polévku pappa al pomodoro a něco, co připomíná chlebovou kaši – pancotto „vařený chléb“. A kdo by neznal starou známou bruschettu. K ní snad jen jednu poznámku – která je u čtenářů Jazykového koutku nejspíš nošením dříví do lesa – správná výslovnost je /brusketta/.
Od kolegyně Marty Evy Běťákové, specialistky na baltské jazyky, jsem se pak dozvěděla, že Lotyši mají ve velké oblibě dezert ze starého chleba, jmenuje se Maizes zupa (obrázek třeba zde, fakt to nevypadá vábně). Starý chléb se povaří, přidá se cukr, skořice, rozinky a navrch pak jogurt nebo šlehačka… V Lotyšsku prý dokonce existují dvě továrny na Maizes zupa. Inu, proti gustu žádný dišputát.
Lucemburská kuchyně má zase Fleeschkichelchen „masový koláč“, který ale vůbec není masový, nýbrž sladký. Přidává se mléko, máslo, vejce, kakao, ořechy, prostě samé dobré věci 🙂 Fotku najdete zde.
A abych nezapomněla, ta která kuchyně samozřejmě preferuje různé typy chleba, někde mají radši tmavý chléb a někde světlý. U spousty receptů je to celkem jedno, ale někde to fakt jedno není. Pokud s tím začnete experimentovat, tak ve slaných receptech lze nahradit světlý chleba tmavým a obráceně bez nějaké větší újmy na zdraví, v těch sladkých receptech je to o poznání horší. Přece jen recepty, které staví na světlém chlebu pak v žitno-pšeničné variantě žádné terno nejsou 🙂