A pro co máte ve španělštině slabost vy?

Já byla vždycky takový sběratel slovíček. Asi taky proto, že miluju seznamy, všechny možné checklisty, bucketlisty, to-do listy, ale klidně taky nákupní lístek. A tak tohle svoje vyznání začnu lexikem.

Ve španělštině mám slabost pro dva celkem velké okruhy slovní zásoby. Tím prvním jsou arabismy. Často je poznáte podle toho, že začínají na a-, protože španělský tvar odráží ten arabský s určitým členem. Ten je v základním tvaru al-, ale podle toho, co následuje, se může různě měnit. Patří sem slova jako:

  • zanahoria „mrkev“, albaricoque „meruňka“, camisa „košile“, azafata „letuška“, ajedrez „šachy“, ojalá „kéž“, alfombra „koberec“, algodón „bavlna“, almohada „polštář“, alcalde „starosta“, aceituna „oliva“, azafrán „šafrán“, jabalí „kanec“

Druhým takovým velkým okruhem slov jsou palabras compuestas, neboli slova složená. Nejčastěji jsou tvořena slovesem a podstatným jménem v množném čísle. Přestože tedy celý tvar nápadně připomíná množné číslo, celé tohle spojení je v čísle jednotném a má člen el:

  • pintalabios „rtěnka“, abrelatas „otvírák na konzervy“, sacacorchos „vývrtka“, sacapuntas „ořezávátko“, rompecabezas „hlavolam“, rascacielos „mrakodrap“, cumpleaños „narozeniny“ nebo novodobé zoompleaños (více o nich a podobných slovech v článku Covid slovníček)

Za mě ale vždycky vedlo rompehuelgas „stávkokaz“ a rompehielos „ledoborec“. Asi pro tu zvláštní kakofonii 🙂

Ale dost možná nemilujete seznamy tolik jako já a tak pojďme zase kousek dál. Ze všech španělských hlásek je právě španělské apikoalveolární /s/ mojí nejoblíbenější hláskou. Jedná se o takové zvláštní měkké /s/, které tu a tam někomu připomene /š/, ale zas tak měkké rozhodně není 🙂 Z toho taky vyplývá, že já mnohem víc ulítávám na španělštině peninsulární, tedy poloostrovní, protože ve španělštině latinsko-americké tuhle hlásku nenajdete. (Více o této hlásce a také o dalších jazycích, kde se vyskytuje, najdete ve článku Fonetika letem světem Evropou.)

Z celé bohaté španělské gramatiky pak musím vybrat reduplikaci předmětu. Vždycky mě fascinovala a určitě to souvisí s tím, že tenhle jev sdílí téměř se všemi jazyky balkánskými (včetně Jazykovým koutkem protežované arumunštiny). Ve španělštině vypadá nějak takhle: Pokud je ve větě přímý předmět – tedy předmět ve 4. pádě – upozorňujeme na něj posluchače s předstihem. A to zájmenem na začátku věty. Učebnicovým příkladem jsou věty typu Le veo a Juan „ho vidím Honzu“. V podstatě se jedná o leísmo, ale normou přijatelné.

A závěrem ještě malé okénko do pragmatické lingvistiky. Jsou dvě slovesa, která se ve španělštině používají nápadně často a v češtině nápadně málo, a to animar/animarse „podpořit, povzbudit“ a atreverse „odvážit se“. Jejich český ekvivalent zní mnohdy v překladu nepatřičně. Navíc se obě používají velice často v imperativu: anímate „hlavu vzhůru, do toho, to dáš, to zvládneš“ a atrévete „odvaž se, zkus to“.

Vždycky jsme měla dojem, že tahle dvě slovesa symbolicky vystihují španělskou mentalitu. Španělé mají určitě i nějakou špatnou vlastnost, ale jednu krásnou, která dojímá. Jsou neskutečně přející.

 

 
vložil/a | rubrika:

Jazykový zpravodaj

Baví vás jazyky stejně jako mě? Líbí se vám články v Jazykovém koutku? Pokud zadáte svoji e-mailovou adresu, můžeme zůstat v kontaktu a já vám vždy jednou týdně pošlu novinky ze světa jazyků – nové články na blogu, jazykové zajímavosti nebo tipy na zábavnější a efektivnější učení. Také se dozvíte o akcích, které nezveřejňuji na webu.