Rukověť návštěvníka salaše (Hynek Šalplachta)

Na svých toulkách rumunskými Karpaty se znovu a znovu setkávám s turisty, kteří se vyhýbají salaším i ovčákům, putujícím přes den s ovcemi, s odůvodněním, že mají strach, aby jim salašníci něco neukradli. Poutník se tím ku své velké škodě obírá o poznání, možnost nahlédnout do světa tradičního rumunského ovčáctví, jakožto i možnost dokoupit na salaši některé potraviny a ulevit tak svému hrbu. Čtenáři proto nabízím své poznatky ze světa horských salaší tak, jak jsem je po kouskách a při nesčetných návštěvách posbíral během dvaceti let prázdninového toulání po rumunských horách.

Nelehký je život salašníka

Práce na salaši je každý den náročná, odměna skromná, výdělek se vyplácí až na konci sezóny. Salašnický kolektiv je založen na absolutní důvěře všech ve všechny, jen dokonalá souhra zajistí všem účastníkům na konci sezóny dobré peníze. Práce na salaši je síto, kterým projdou jen lidé s charakterem.

Za starých časů (až do poloviny dvacátého století) se na místa na obecních salaších pořádala výběrová řízení. Zájemce o místo bači musel například prokázat, že umí rozdělat oheň křesadlem (věřilo se, že oheň ze sirek je nečistý a bryndza na něm vyrobená se rychleji kazí), všichni salašníci pak museli ze zcela praktických důvodů umět hrát na flétnu, a při pastvě ji opravdu používat.  Naprostá bezúhonnost byla základní podmínkou…

Získat si srdce salašníků není těžké, dlouhým odloučením od společnosti trpí deficitem sociálních kontaktů a rádi přivítají kohokoliv. Rádi vás nechají nahlédnout do svého života, automaticky nabídnou možnost přenocování (ačkoliv si to v leckdy titěrných salaších ani nedovedete představit,) a projevíte-li zájem, dovolí vám vyzkoušet si i drobné práce na salaši – a povím vám, není nad to, podojit si za soumraku krávu přímo na pastvě, s výhledem třeba na masiv Ceahlau. Mléko se pije z plechových hrnků ještě teplé hned po dojení.

Úžasnou atmosféru má ranní dojení, kdy se ke zvířatům chodí ještě za hluboké tmy, během dojení postupně svítá, otepluje se. Nakonec se vrátíte s konvemi mléka po bahnité pěšince na salaš, zní cinkot řetězů, konví, kotlů, zvonců a zvonků, poštěkávají psi, zvučná rumunština do toho prostředí dokonale zapadá. Někdo si zapálí cigaretu, někdo hodí dříví na oheň, z mokrých rukou a vlhkých svetrů stoupá pára, modravý, šedý a bílý dým se proplétají, pozorujete, že každý ten kouř a pára se vlní úplně jinak, a všechno to dohromady víří a stoupá nahoru jako symbol běžícího času. A najednou oranžový sluneční kotouč svým okrajem vystoupí nad svěže zelené buky na obzoru, tanec fraktálů rozzáří oranžovo zelenavé světlo…

Vedle starosvětských zážitků lze na salaši zcela materialisticky pořídit nejrůznější zásoby – kukuřičnou mouku mălai [maláj], ze které se vaří rumunské národní jídlo mămăligă ([mamalíga], femininum pravděpodobně dáckého původu). Mălai a bílé fazole dostanete téměř vždy, a většinou zadarmo. Bílý rumunský chléb a zelenina jsou vzácnější, musí se vozit z údolí. S cukrem, kávou nebo čajem je to všelijaké a obvykle bídné. Někdy jsou k dostání čerstvá vajíčka, domácí klobásy, nebo rumunská slanina – syrový nasolený špek. Pomocí dokupování zásob na salaších se dá na horách docela obstojně přežít – kdysi jsem si takto bral na třítýdenní výpravu jídlo jen na týden, zbytek dokoupil až na hřebeni. Často jsme tak na ohni v horách vařili z rumunského mléka třeba český puding nebo krupicovou kaši.

To nejlákavější – salašnické produkty

Záměrně jsem se nezmínil o možnosti koupit mléko a ostatní salašnické produkty – s těmi je to totiž nejsložitější a zdaleka ne vždy se to podaří. Při pokusu koupit sýr můžete narazit na tyto základní nepřekonatelné překážky:

  1. Právo nakládat s produkty má na každé salaši jen jedna osoba, bača. Když bača na salaši není, máte smůlu, ostatní přítomní budou neoblomní. Kdyby vám sýr prodali, dostanou okamžitě po bačově návratu padáka. (Vyjímkou jsou pouze rodinné salaše, kde má toto právo hospodář i jeho žena, případně starší děti.)
  2. Sýr se ze salaší pravidelně odváží, dřív to bývalo výhradně o víkendu, dnes je to různé. Může se tedy stát, že na salaši zrovna žádný sýr není.
  3. Ani onen jediný oprávněný bača nemá často právo nakládat s veškerým sýrem. Nedotknutelný je „deputátní“ sýr, který dostávají majitelé zvířat náhradou za jejich výnos. Jednotlivé hroudy sýra jsou hned po výrobě označovány podle toho, komu patří. Tak například značka „V“ znamená Vasile, hroudy takto označené jsou jeho. Bydlí v údolí a za týden v neděli si pro ně přijede, s celou rodinou. Běda, jestli je nenajde, své ovce hned odvede na jinou salaš.
  4. Peníze jsou na salaši k ničemu, salašníci jich tedy u sebe mnoho nemívají. Snadno se tedy stane, že nebudou mít na vrácení. Brát si tedy s sebou do hor jen rumunské pětistovky z bankomatu není úplně praktické, i na tom se může obchod snadno zadrhnout.
  5. Denní výroba sýra na salaši je okolo 5 – 7 kg. Bačové odmítají tento velký pecen dělit s pochopitelným odůvodněním, že odkrojený pecen od nich nekoupí trhovci. Pětikilový pecen vám rádi prodají, ale kilo vám ani za nic neodkrojí.

Opravdu se stává, že ačkoliv je salaš plná sýra, vy odejdete s nepořízenou, jakkoliv je to salašníkům líto. Jediné řešení pak je, že vám dají ze sýra, který mají k vlastní spotřebě. Sami budou tři dny jíst suchou mamaligu, aby vám mohli dát kousek s sebou. V takovém případě je to často zdarma, ačkoliv je to pro ně velká oběť, a ještě to budou muset vysvětlovat kolegům, kteří se vrátí před západem slunce promoklí z pastvy.

(Na toulce pohořími Baiu, Ciucaș, Grohotiși a Siriu mně kamarádi vyslali na salaš, abych koupi sýra obstaral, a sami čekali na hřebeni. Vrátil jsem se za hodinu úplně přejedený, ale bez sýra. Když se to během týdne stalo počtvrté, začali mě kamarádi nenávidět – všem kručelo v břiše a já funěl permanentním přejedením. Na další salaš tedy sestoupili se mnou – přežrali nás všechny, ale sýr jsme stejně nedostali. Těm končinám přezdívám Začarované hory.)

Mléko se ale neprodává…

Možnost koupit mléko koliduje se salašnickým pravidlem „lapte nu se vânde“, mléko se neprodává, z mléka se dělá bryndza. Komunitní a obecní salaše podléhají kontrolám výnosu dobytka, několikrát za sezónu se měří výnos mléka a jeho tučnost, z toho se pak vypočítává objem bryndzy. Ale to je celkem jedno – z mléka se prostě dělá sýr, je to salašnická čest, a když vám lahev odlejí, je to stejné, jako byste si v práci na firemní kopírce kopírovali trampský zpěvník. Záleží tedy, zda u salašníků momentálně zvítězí profesní čest, nebo horlivá národní pohostinnost.

Zdlouhavá proměna mléka v sýr

Na začátku všeho je mléko, rumunsky lapte, ([lápte] neutrum latinského původu lactis.) Dojí se zpravidla dvakrát denně, ráno a večer, mezi tím se stádo pase. Mléko z obou denních dojení se slévá dohromady a kvůli jeho nízké trvanlivosti se každodenně zpracovává na sýr, nazývaný caș ([kaš], neutrum latinského původu caseus.) Zpracování probíhá tak, že se mléko, slité do velkého kotle cazan ([kazán] neutrum tureckého původu kazan) zahřeje nad ohněm na tělesnou teplotu a přeleje do dřevěné kádě, ve které se naočkuje syřidlem, a syřidlo se nechá působit. (Čerstvé mléko není potřeba zahřívat.) Káď se kvůli udržení teploty zakrývá oblečením nebo kožešinami, bača občas kontroluje teplotu mléka rukou a případně přesune káď blíže k ohni, hořícímu na hliněné podlaze salaše, který je zdrojem tepla při celém procesu zpracování mléka. Syřidlo cheag ([keág], neutrum latinského původu coagulum) je rozemletý žaludek mladých telat, která ještě sají mléko a produkují enzymy k rozkladu složek mléka. Nevím, který ze čtyř žaludků se k tomu používá – rumunsky se jmenuje rânză ([rynza], femininum pravděpodobně dáckého původu, příbuzné s albánským rrëndës – syřidlo). Salašníci mi tvrdili, že je to „lingă stomac“ – vedle žaludku, ale když jsem se díval do výkladového slovníku, bylo u hesla rânză napsáno „stomac“ – žaludek. Buď jak buď, syřidlo velmi výrazně voní, nebo chcete li, smrdí. Jako zvratky. Uchovává se v plastových lahvích, dávka je jedna malá žběračka na hektolitr mléka.

Po uplynutí jistého času, (bačovo tajemství,) začne bača holýma rukama, ponořenýma až po ramena v kádi, formovat pod hladinou mléka pecen sýra, tekutinu nakonec sleje a přeleje ji při tom přes plachetku, aby zachytil veškerou vzniklou sraženinu. Do plachetky pak překulí veškerý vzniklý kaš, zavěsí (nebo vylisuje) a nechá odkapávat tekutinu.

Zbylé tekutině se říká jintuit ([žintujít], neutrum, původ slova není znám). Hned se přelévá do kotle a za stálého mírného míchání se nad ohněm povaří. Var musí být velice slabý, jen naznačený. Hned poté se v žintuitu srazí kusance tvarohu – právě vznikla žinčice – jintiță ([žíntica], slovo přejaté z rumunštiny do maďarštiny, rusínštiny, polštiny, češtiny a některých dialektů němčiny.) Žinčice se jí z talířů jako polévka.

Když už jsou všichni přepolévkovaní (k čemuž nutně dojde, objem žinčice je značný), přeleje se zbylá žinčice přes plachetku, na které se hroudy tvarohu zachytí a spojí v jedinou – produktu se říká urdă ([úrde], slovo pravděpodobně dáckého původu, příbuzné s albánským urdós – sýr), je to tučný tvaroh. Jeho trvanlivost se počítá na dny, a často vám jej dají dvě kila úplně zadarmo se zaklínadlem urdă nu se platește – za tvaroh se neplatí, přestože se bráníte, protože dvě kila jste dostali už předevčírem. Tvaroh vzniká v množství, které salašníci nedokážou zkonzumovat, leze jim ušima, a proto se přímo nabízí ku uctění cizince. (Když si s sebou vezmete do hor plechovku rybiček a cibuli, máte po smíchání s tvarohem vynikajicí pomazánku.)

Zbylá tekutina po výrobě tvarohu se nazývá zer – lehce žlutě zakalená syrovátka. Je pitelná pouze za tepla, po vychladnutí je pro svou neurčitou, prázdnou chuť obtížně poživatelná. Opravdu nám chutnala jen jednou, a to když nám ji nalili v zimě, když jsme večer přišli úplně zmrzlí, tenkrát mě postavila na nohy. Nezkonzumovaný zbytek syrovátky (po dvou hrncích mají všichni dost) se leje psům, prasatům, koním a kravám, kteří všichni si na ní velmi šmakují. (Pokud se necháte přemluvit a od bačů koupíte pětikilový pecen sýra, budete mít na pastvinách dost možná problém s dotěrným a neodbytným dobytkem, který je vůní sýra přitahován – cítí z něj syrovátku.)

Z kaše (myšlen tedy ten kaš, ne ta kaše) během několika dní odkapala veškerá přebytečná tekutina, sýr se zmenšil, ztvrdnul, a stala se z něj brânză, ([brýnza], femininum velmi pravděpodobně dáckého původu, do češtiny přejatá v podobě bryndza; to vložené d má ale sklon romanisty iritovat). Ani bryndza ale nevyniká velkou trvanlivostí, počítá se na týdny, pročež se mele ve velkém mlýnku na maso a promíchává se solí. Toto se dělá buďto přímo na salaši (na hůře přístupných a odlehlých salaších), nebo častěji po odvozu bryndzy v hospodářstvích ve vesnici. (Převoz neupravené bryndzy letní panonskou výhní z Karpat do české vlasti je na hraně její trvanlivosti.)

Namletá bryndza, promíchaná se solí, se následně napěchuje do vypraných a usušených žaludků (ovčích, kozích, vepřových či buvolích) bășică [(bašíka] femininum latinského původu bessica) a zašije. Zavěšena na bidle u stropu v prostorných venkovských spižírnách, vydrží v chladnějším klimatu takto celou zimu, říká se jí burduf ([burdúf], neutrum). V teplejších oblastech či mimo chladnou spíž ani tato konzervace není dostatečná, a sýr se uchovává ponořený pod hladinou slaného nálevu – takto se mu říká telemea ([telemeá] femininum tureckého původu teleme), čímž jsme se konečně dostali k produktu, který v čechách označujeme jako balkánský sýr. Osobně telemeu považuji za nejchutnější variantu bryndzy, ačkoliv tedy nic proti burdufu. Mimochodem, Rumuni před konzumací vymývají z telemey přebytečnou sůl krátkým ponořením sýra pod hladinu nesolené vody.

…Ale co na to žaludek středoevropana?

V první řadě chci čtenáře povzbudit k ochutnávce. Nikdy se nestalo ani mně ani mým souputníkům, že by někomu bylo z ochutnávky produktů špatně.
Co se účinků na zažívací trakt týče, mají všechny salašnické produkty výrazně stavěcí účinek. Při první ochutnávce tedy buďte opatrní, jinak si způsobíte opravdu úporný problém. (Zajímavý efekt vznikne, pokud se předávkujete brynzou a borůvkami zároveň – pak už by snad stačilo spolknout provázek, a máte vlastnoručně vyrobený náhrdelník z modrých perel. Ačkoliv, slovo vlastnoručně zde není úplně na místě…) Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je smetana smântână ([smyntyna], femininum slovanského původu pravděpodobně přejaté z rusínštiny), která se sbírá z povrchu odstátého mléka – ta má naopak výrazně projímavý účinek. Podle bačů je pro bezpečnou konzumaci smetany nutný pravidelný trénink.

Nezmínil jsem se ještě o vynikajícím másle unt (neutrum latinského původu unctum), které se vyrábí většinou na rodinných salaších stloukáním ze smetany sladké či kyslé (máslo chutná v obou případech stejně) v klasických dřevěných máselnicích.

Jak na to vlastně přišli?

To se úplně neví. Tajemství zpracování mléka zdědili Rumuni od svých praotců Dáků, kteří svou horskou říši postavili na schopnosti proměňovat pusté hory v pastviny, získávat z nich obživu, a pohybovat se v bezcesté členité krajině Karpat. Při valašské kolonizaci ve středověku pak po Karpatském oblouku stovky let putovali, až nakonec přes Podkarpatsou Rus a Slovensko došli na Moravské Valašsko (které se jmenuje Valašsko právě podle Rumunů, Valachů) a všude kam vkročili, šířili a zanechali technologii zpracování mléka. Ta se během tisíciletí prakticky nezměnila. Starověcí Dákové tak mohou za to, že při toulkách Karpaty se věčně neprodíráme kosodřevinou, alébrž chodíme docela pohodlně po pastvinách.

V salašnické terminologii je dobře vidět přejímání výraziva okolních národů do rumunštiny. Vzhledem k relativně malému počtu dáckých slov v současné rumunštině je poměrně velká část terminologie přejata z dáčtiny. Protože se dáčtina nedochovala, hovoří jazykovědci v této souvislosti vždy důsledně o „slovech pravděpodobně dáckého původu“; tato slova mají obvykle svůj protějšek v současné albánštině. Salašnickou terminologii pak prakticky kompletně převzaly dialekty rusínštiny, slovenštiny i moravské češtiny, a pronikla i do dalších jazyků.

Mnohé salaše stály na svých místech po staletí a snad i déle. Bohužel, v poslední době často prošly buďto zásadní obnovou, nebo zanikly. Není výjimkou, že nově přebudované salaše jsou po několika letech užívání opuštěny. Zem, do které se po staletí vpíjí tu a tam ubryndnutá žinčica a zer, intenzivní vůně syřidla, vůně zvířat, dým z ohně, to všechno vytváří nezapomenutelný koktejl vůní, který se vám dokonale vpije pod kůži, nikdy nezapomenete. (Outlocitnějším outdoorovým „dobrodruhům“ to všechno ovšem bez rozdílu smrdí.)

Bojíte se bačů?

Ano, připouštím, že při prvních kontaktech někdy opravdu nahánějí strach. Nemytí a neholení chlapi v roztrhaných kolibách uprostřed bláta, oblečení v otrhaných hadrech, v tom posledním, co se v hospodářství našlo. Špinaví nejsou proto, že by je to bavilo, ale prostě proto, že nemají valnou příležitost se umýt. Staré hadry zase nosí proto, že služba na salaši je poslední štací jakéhokoliv oděvu, vše bere rychle za své.

Děs nahánějící je i jejich dorozumívací řeč – pro rumunštinu je typické pravidelné střídání souhlásek a samohlásek, výrazný přízvuk, hlasitý a emocionálně procítěný projev; celek pak naším uším, přivyklým zvukomalebné slovanštině, připadá jako úderné vojenské rozkazování. Když nevidím dvěma mluvčím do tváře, mám dodnes problém poznat, jestli se strašně hádají, nebo nadšeně baví. Rumunština je také skvělý jazyk na halekání. Zkuste řvát z kopce na kopec česky – dost dobře to nejde, nenese se to, což přikládám pro češtinu typickým „obtížně řvatelným“ shlukům souhlásek. Rumunština prostupuje krajinou mnohem přirozeněji, čehož se na venkově stále hojně využívá. Halekání na velké vzdálenosti je velmi působivé, a podobně jako zpěv, vyžaduje správnou techniku.

Když na vás zpustlý chlap začne zblízka hulákat, najednou nevíte, jestli vás vyhání, nebo přemlouvá, ať zůstanete přes noc. V zarostlé tváři se těžko chytáte nějaké mimiky, tatarsky černé oči planou, mastné uhelně černé vlasy vykukují z pod plstěného kloboučku jako zmijí ocásky. Porozumění také komplikuje jeden obecně rozšířený nešvar – pokud cizinec nerozumí, je potřeba zopakovat to stejné hlasitěji, poté pomaleji a hlasitěji, poté pomaleji a hlasitěji a s dotazem înțelegi? rozumíš? za každým slovem. Hrůzu to nahání leckdy dokonale. Pokud cizinec stále nerozumí, usadí hostitel všechny ke stolu, naleje pálenku a celý pokus o domluvu se opakuje. Když se pak ráno všichni probudí, mají pocit, že si dobře popovídali.

Navštívil jsem během svých putování nepočítaně salaší, jistě desítky, možná stovky.  Žádnou vyloženě negativní zkušenost nemám, zato mě tyto návštěvy zásobovaly sbírkou vtipných historek, dokumentujících skromnost a pohostinnost venkovanů. Děvčata ze skupiny si občas stěžovala, že po nich salašníci mlsně koukají, jednou dokonce že se je snaží osahávat, ale vždycky se to dalo vyřešit. (Ačkoliv česká cestovatelka Viktorie Hlaváčková, cestující osamoceně, o svém přechodu Karpat uvedla, že „takovou míru animozity u bačů nečekala“, a že odmítání nemravných návrhů bylo někdy dokonce potřeba stvrdit ranou pěstí do zubů.)

Salašníky tedy nechci idealizovat. Jsou to lidé jako všichni ostatní, pouze prošli náročnou prověrkou těžké práce za skromnou odměnu. V drtivé většině jsou to pohostinní, veselí a přátelští lidé, ale zažil jsem i salašníky nerudné, nemluvné a dokonce i profesně vyhořelé…

Koliba nad Holatýnem

Salašníci jsou dodnes velice pověrčiví, stále dokola můžete poslouchat pověsti o velikých bílých vlcích kteří jim odnáší ovce, o tajemných místech v lesích odkud se kráva nikdy nevrátí, o čarodějnicích dobrých i zlých, o hadech kteří v noci pijí kravám mléko z vemene, o tom jak uhranuté krávy ztrácí mléko, ale také o dávných válečných vřavách, potocích krve stékajících z horských strání… To vše v kulisách staré roubenice, osvětlené světlem z ohniště, najednou vypadá tak nějak přirozeněji až samozřejmě. Samostatnou kategorií byla vzpomínání pamětníků na události druhé světové války; mnohé události na severní rumunské hranici nejsou dodnes zmapované, a při vyprávěních pamětníků a při pohledu na hrůzu v jejich očích se mráz procházel po zádech opravdu vytrvale. Salašníci také jako jediní v Rumunsku dodnes nosí jedinou součást tradičního kroje, široký bitý kožený opasek s kapsami centură ([čentúra], femininum francouzského původu ceinture). Salašníci na severu Rumunska každý večer v souladu s tradicí vytrubují na dlouhé plechové trumpety trâmbiță [trymbíca], které byly dříve snad ukuté z mosazi, ty dnešní jsou sletované z okapového plechu. Oznamují tím svému okolí, že je vše v pořádku.

Trocha alibismu…

Vše, co jsem vylíčil, má silné odchylky regionální i místní, velmi záleží na místních zvyklostech, poloze a přístupnosti salaše, nadmořské výšce, vydatnosti pastvy, dostupnosti vody, skladbě dobytka, jeho početnosti a tak dále, proto mně nekamenujte, jestliže něco znáte jinak. Výslovnost některých slov značně kolísá, přidržel jsem se spisovné (byť třeba méně časté) výslovnosti, kterou jsem zjednodušil do podoby, jak slova slyšíme my, Češi. Přízvuk, který je velmi důležitý ani ne tak pro dorozumění, jako pro správné ohýbání slov, a který rumunština ve psaném projevu neoznačuje, zde označuji čárkou nad přízvučnou samohláskou.

Veškeré fotky jsem pořídil letos na salaši pod horou Muma na pohoří Lotru. Do té doby jsem neměl foťák, který by dokázal fotit v příšeří salaše, ačkoliv nějaké fotky ze starých dob mám.

Směle do toho, ubývají…

Salaše je škoda obcházet. Byla by škoda nebýt aspoň jednou svědkem proměny mléka v sýr v přesně stejných kulisách, které můžete za drobný poplatek obdivovat v etnografických muzeích v údolích pod horami. Budete-li mít tu odvahu a zůstanete na salaši na výpomoc po dva týdny, sami všemi smysly pocítíte, jak blahodárný vliv má na lidské tělo i duši pravidelný denní režim, dostatek spánku, nepřetržitý pobyt na čerstvém vzduchu, a poctivá a skromná strava, podle moderní medicíny univerzální léky na mnohé naše psychické i fyzické neduhy. Osobně tuto zkušenost řadím k nejšťastnějším okamžikům svého života.

Salašnictví přetrvalo v horách jistě nejméně dvě tisíciletí. I během turbulentního vývoje v Rumunsku dvacátého století platilo salašnické řemeslo za vítanou jistotu obživy, skromného příjmu a určité společenské prestiže. Nově nabytá svoboda na konci osmdesátých let přinesla Rumunsku ponejprv ekonomický kolaps, ze kterého se země jen pomalu zotavovala, což přednosti salašnického řemesla znovu vyzdvihlo – jednodušší život pod horami žádnou úžasnou alternativu neskýtal. Ještě koncem první dekády 21. století jsem na salaších běžně vídal malé kluky, které otcové zaučovali tajům řemesla. Dnes potkávám takřka výlučně staré dědky, kteří svou práci milují, a už nikdy nic jiného dělat nebudou. Rumunům se nejprve otevřely pracovní trhy západní Evropy a nakonec se sebrala i rumunská ekonomika. Jednodušší a výnosnější obživa, pohodlí domova či dělnických ubytoven, vyšší životní standard a míra konzumu a z toho pramenící vyšší sociální status, to vše onu jistotou skromného příjmu nakonec dokonale převálcovalo. Mnohem naléhavější než kdy dřív je tedy otázka, co s horami bude, až ti staří dědkové odejdou. Úbytek ovcí a méně intenzivní pastva je v horách jasně patrná, zvětšuje se rozloha úplně opuštěných ploch, které zarůstají kosodřevinou, jalovcem, kapradinami, náletovými dřevinami. Snižuje se prostupnost krajiny i dostupnost vody, neudržované prameny se mění v bahnitá oka, poutník na své cestě často několik dní míjí opuštěné salaše, než najde jednu obydlenou. Rumunský maloobchod dnes běžně nabízí na svých pultech bryndzu, vyrobenou z německého mléka v Německu, což je v pravdě do nebe volající. Nezbývá nežli doufat, že Rumuni na chuť svého sýra nezapomenou a Evropané rumunský sýr objeví, všichni pak že za něj budou ochotni zaplatit peníz, který poskytne salašníkům výdělek, srovnatelný se standardy dnešního světa, a tak se podaří unikátní dědictví tradičního salašnictví udržet v živoucí podobě alespoň v malém rozsahu. Snad se toho staří dědkové, provázející dnes ovce znovu pustnoucími horami, dožijí, aby mohli svěřit své výrobní postupy, svá tajemství i pověry a legendy příští generaci salašníků.

Hynek Šalplachta, Ing. (narozen 1979)

Nejsem profesionálním romanistou ani se nevěnuji salašnictví či chovu zvířat. Vystudoval jsem stavební fakultu ČVUT, živím se jako tesař, stavím roubenky. Během studií jsem začal jezdit do Rumunska (to byl rok 2000), zamiloval jsem si tamní řeč, krajinu i lidi, a nakonec i dřevěné stavby, které mě dnes živí. Rumunsky se učím sám, navštěvoval jsem i kurzy na Rumunském velvyslanectví v Praze a později v Rumunském kulturním centru v Praze. Jsem ženatý a mám tři děti.

vložil/a | rubrika: ,

Jazykový zpravodaj

Baví vás jazyky stejně jako mě? Líbí se vám články v Jazykovém koutku? Pokud zadáte svoji e-mailovou adresu, můžeme zůstat v kontaktu a já vám vždy jednou týdně pošlu novinky ze světa jazyků – nové články na blogu, jazykové zajímavosti nebo tipy na zábavnější a efektivnější učení. Také se dozvíte o akcích, které nezveřejňuji na webu.