Při návštěvě nové expozice „Okna do pravěku“ v Národním muzeu v Praze, se můžete mimo jiné pokochat téměř dvěma tisíci zkamenělin pocházejícími z území České republiky. Na etiketách pod vystavenými předměty však jména jako metlák, šroub, prdeláč nebo cukrátko od Berouna budete marně hledat.
Jenom několik desítek zasvěcenců do krásy a tajů života dávno vyhynulých organismů rekrutujících se zejména z řad soukromých sběratelů a odborníků, přesně ví, které fosilie mám na mysli. Jedná se totiž o dvě stě let staré lidové názvy zkamenělin. V devatenáctém století zaznamenalo sběratelství obrovský rozmach. Mnozí bohatí aristokraté (hrabě Kašpar Maria Šternberk), církevní hodnostáři (opat premonstrátského kláštera Hieronymus Joseph Zeidler), měšťané (pivovarník, politik Jan Michael Schary, majitel pily a továrník Martin Dusl), soukromí badatelé (francouzský inženýr Joachim Barrande) či první vědci pracující v Národním muzeu (tehdy Muzeu království českého, jako Antonín Frič) začali zakládat sbírky přírodnin, mezi něž patřily i fosilní pozůstatky živočichů a rostlin.
Sami však jezdili sbírat spíše příležitostně, a často se spoléhali na kopání a práci jiných. „Ti jiní“ se rekrutovali zejména z řad dělníků v lomech, skaláků, cestářů, kteří přišli do styku s vápenci, křemenci, železnými rudami anebo uhlím během své každodenní těžké práce. V okolí Prahy a Berouna se nacházela řada lomů, lůmků či drobných důlních děl, kde se těžila tato stavební a průmyslová surovina.
Z geologického hlediska mluvíme o usazených horninách starších prvohor. V té době se část České republiky nacházela na jižní polokouli, kde jako malý kontinent zalitý mořem či součást pobřeží obrovského superkontinentu driftovala během desítek milionů let směrem na sever (českého klasika by to jistě potěšilo), aby zhruba před 400 miliony let překročila rovník a putovala pomalu na dnešní pozici. Z tohoto prvohorního období máme na našem území světově unikátní sled hornin, které většinou obsahují bohatý obsah pozůstatků dávno vyhynulých živočichů a rostlin. A právě na ně často při ruční těžbě kamene a jeho následném umenšování palicemi či kladivy naráželi dělníci. Ti si rádi přivydělali, a tak nabízeli nalezené zkameněliny nejprve výletníkům jako přírodní kuriozity. Brzo zjistili, že bohatí měšťané jsou za ně ochotni připlatit i slušné peníze, a proto se jim vyplatí s větší sbírkou zajít pěšky jednou za několik dní i do Prahy.
Dnes se vědecká jména fauny a flóry řadí v pyramidálního systému, kdy každá vyšší kategorie zahrnuje jednu a více nižších kategorií. Takže rostlinka nebo živočich, dávno vymřelé nevyjímaje, a dokonce i fosilní stopy, má dva názvy, rodový a druhový. Odborníci se snaží své nálezy napasovat do některé z těchto vědeckých „škatulek“. Pro obyčejné skalníky však byla vědecká pojmenování příliš odborná a složitá, proto si vytvořili svůj vlastní slovníček.
Názvy zkamenělin se často odvozovaly podle jejich tvaru, charakteristického rysu či místa výskytu. Není proto k podivu, že se trilobiti běžně nazývali ráčky. Potěšme se nyní lingvistickými jednohubkami jako jsou roztodivná jména českých trilobitů: slepácká hlava od Lochkova, chlupáček skrejský, pavouk od Jarova, měsícový rak, moucha se špicí, široký ráček z Drabova, ráček s umrlčí hlavičkou, metláček, dvorecký rak motýlový, rak s krejcarovou hlavou, obojlam, vějíř nebo vádrle od Lochkova, pokličkový rak z Damile. Tehdejší sběratel či odborník naprosto přesně věděl, když skalník nabízel z ranečku na rameni točenice, šrouby, vajíčka a rybičky, že se nejedná o nabídku smíšeného zboží, ale o různé formy zkamenělých hlavonožců. Cukrátka a mušle zase byly drobné schránky ramenonožců a mlžů. Nabídka prdeláče nevedla nutně ke zrudnutí nakupujícího, ale naopak vyvolala touhu vlastnit zvláštně tvarovanou schránku prvohorního hlavonožce. Koupí zubů, různých nůžek a trnů získal sběratel pěknou kolekci zbytků schránek obrovských, původně až metrových vymřelých dravých členovců. Voštinové lilije a lilijové šťopky jsou zase nálezy ostnokožců – lilijic připomínajících svými kalichy a rameny fantastické rostliny.
Skalníci měli svá osobitá pojmenování i pro různé typy hornin jako třeba vápenec pryskyřný, červený mramor, vápenec stvolnatý.
I přesto, že tito dělníci byli chudí lidé, kteří svůj život mnohdy dožili v chudobinci, díky zápiskům Joachima Barranda, líčení Antonína Friče, staré korespondenci a terénním deníkům dnes známe třeba Tomáše Marka, Františka Marka, Čeňka Marka, Václava Svobodu, Karýzka, Škodu, Srpka. To jsou jména jen některých z nálezců zkamenělin dodnes uložených ve sbírkách českých muzeí.
Ani jejich osobité názvy zkamenělin neupadly v zapomnění. Není sběratele trilobitů, který by nechtěl mít ve vitrínce svého vlastnoručně nalezeného metláčka. A tak běhají s kladívky po lomech, lokalitách, navážkách břidlic s nadějí, že možná dnes se poštěstí a najdou si svého celého.
Trilobit Sao hirsuta, chlupáček skrejský, sbírky Národního muzea:
RNDr. Jana Bruthansová, PhD. pracuje v Paleontologickém oddělení Národního muzea. Zabývá se zejména studiem prvohorních bezobratlých živočichů.