Čtyři důvody, proč si zvolit němčinu (Ladislav Vorel)

Už dávno (naštěstí) je pryč doba, kdy na základních školách se povinně vyučoval jen ruský jazyk a možnost dostat se k jazyku dalšímu byla až na školách středních, a to zdaleka ne na všech. V těchto dobách minulých byla velmi častou volbou němčina nebo angličtina (mnohé školy ani jiné další jazyky po ruštině nenabízely), a jazyky jako francouzština nebo španělština tvořily ve středním školství víceméně vzácné výjimky. A tak tehdejší jazyková nabídka ve výuce a také omezené možnosti cestování (směrem na západ byla možnost svobodně cestovat pouze do tehdejšího východního Německa) vedly přirozeně k tomu, že němčina jako cizí jazyk byla poměrně žádoucí volbou, byla po ruštině nejvíce vyučována a troufám si tvrdit, že tento jazyk měl tehdy mnohem více žáků než angličtina. Jak to ale vypadá s němčinou dnes? Je pravdou, že němčina si na mnohých školách udržuje pozici č.2 hned po angličtině, nicméně čím dál více se v nabídkách škol na druhé místo tlačí jazyky jako např. francouzština nebo španělština, zájem bývá i o italštinu a svůj comeback do jisté míry zažívá i ruština. A mimoškolní nabídka jazykových kurzů, lektorů nebo výuky po internetu je prakticky neomezená a tak vzniká otázka, jak se němčině a opravdového zájmu o ni v takové konkurenci daří. Já osobně jsem se mnohokrát setkal s někým, pro koho školní léta s němčinou jako kdyby neexistovala, dokonce umí jiné jazyky nebo se je učí, ale o němčině např. prohlásí:,,Němčinu jsem se učil 4 roky, ale neumím nic´´. A o nějakém návratu k němčině nebo oživení tohoto jazyka není ani řeči. Němčina jakoby vyšla z módy a i přestože její místo ve školní výuce je stále velmi pevné (a určitě tomu tak bude i nadále), tak ochota se tento jazyk učit nebo se mu dokonce i po ukončení školy nadále intenzivně věnovat není velká. A pominu-li nadšence do němčiny (kterých jistě není málo), pak se obecně k němčině vrací nebo se ji začínají učit lidé nikoliv na základě přirozeného zájmu o tento jazyk, nýbrž z nutnosti jako např. možnost práce přímo v Německu nebo práce v Čechách pro německé firmy nebo německé obchodní partnery. Má tedy dnes smysl věnovat se němčině, aniž by to bylo vynuceno nějakou aktuální nutností? Vždyť přece také platí, že obchodním a pracovním jazykem bývá často angličtina a v německy mluvících zemích se angličtina povinně vyučuje jako cizí jazyk číslo 1, takže se mnou se holt Němci budou muset přepnou na angličtinu….a navíc, němčina přece ani zdaleka není světově rozšířený jazyk, mimo Evropu je prakticky nepoužitelná a v samotné Evropě zdaleka ne každý němčinu umí nebo je ochoten německy komunikovat. Všechny výše uvedené námitky mají jistě svou logiku a opodstatnění. Znamená to snad, že němčinu nemá smysl zařadit do svého repertoáru cizích jazyků? Připomeňme si tedy jeden základní fakt, a to ten, že pouhá znalost angličtiny dnes není vůbec ničím zvláštním. Uvést v životopise znalost angličtiny začíná být pomalu stejně samozřejmé jako uvést znalost práce na PC nebo flexibilitu a odolnost vůči stresu. V nabídkách práce se dnes běžně dočítáme něco ve smyslu ,,angličtina samozřejmostí, další jazyk nutný ten nebo ten´´. Dávat dnes na odiv znalost angličtiny může působit stejně jako dávat na odiv, že nejsem negramotný a umím psát. A tak řešit otázku jaký jazyk si přiberu k angličtině (nebo k angličtině a dalšímu jazyku) řeší dnes vesměs každý student a také mnohý dospělý. Co tedy mluví ve prospěch němčiny? Např. tyto 4 důvody:

1) Geografická poloha německy mluvících zemí

Budeme-li chtít jmenovat 2 základní země , kde je úředním jazykem němčina a kde je možno po celém území komunikovat německy s rodilými mluvčími, bude to jistě Německo a Rakousko. Málokdo si však uvědomuje, že Česká republika je jediná země, kde němčina není úředním jazykem a která přitom má s oběma zeměmi společnou hranici. Jiný stát, ve kterém se nemluví německy a přitom sousedí jak s Německem, tak s Rakouskem, neexistuje. Tato specifická geografická poloha České republiky poskytuje studentům němčiny obrovskou výhodu v tom, že mohou mít poměrně snadno pravidelný styk s autentickým prostředím němčiny. Učíte se v hodinách němčiny ptát se na cestu, nakupovat  nebo si objednávat jídlo? Tak proč si nově nabyté znalosti nevyzkoušet přímo v praxi a zajet si na otočku třeba do Drážďan nebo do Vídně? To přece není až tak nedosažitelné a pokud ano, pak se stačí nějak dopravit blízko k hranici, hranici poté pěšky přejít do nejbližšího městečka nebo vesnice (v případě cestování autem dojet pohodlně až tam) a můžeme začít konverzovat. Jen musíte občas počítat s tím, že vás obsluha možná překvapí slovy:,, Já jsem z Čech, můžete mluvit česky.´´ To sice zamrzí, ale najít jinou hospodu s německou obsluhou je velmi snadné řešení takovéto situace. Mně osobně se stalo jen jedinkrát v životě, že jsem narazil na dvě české obsluhy po sobě …. a že mi to řádně zkazilo prožitek z cizojazyčného prostředí snad nemusím podrobněji popisovat. Má snad takovouto výhodu český student angličtiny, francouzštiny nebo španělštiny? A co takový chudák třeba student korejštiny? Pro toho je možná dlouholetým snem se jednou do Koreje podívat a stále ne a ne to uskutečnit. No a takový student němčiny třeba v Brazílii? Ten se možná toužebně dívá na mapu Evropy a závidí českým studentům němčiny, kteří možnost být v kontaktu se studovaným jazykem mají hned za rohem.

2) Společná historie Čechů, Němců a Rakušanů

Ať se nám to líbí nebo ne, geografická blízkost Čech s německy mluvícími zeměmi nevyhnutelně tvoří společnou historii, ve které soužití Čechů s Němci a Rakušany tvoří nemálo kapitol. Pro lepší pochopení ,,ducha minulé doby´´ je znalost němčiny obrovskou výhodou, ne li podstatnou a nenahraditelnou výbavou. Kdokoliv, kdo se zajímá o českou historii nutně narazí na třecí plochy čeština versus němčina, které se prolínají staletími. Přesné pochopení mnohých detailů z této historie stojí na českých a německých písemných projevech, prohlášeních i dobových slovních hříčkách, jejichž účel nelze bez znalosti němčiny dost dobře vnímat a chápat. Alespoň základní znalost němčiny je v takovém případě nezbytná. Je to srovnatelné s nezbytností základních znalostí latiny pro někoho, kdo se zabývá historií Říma nebo užitečností znalosti španělštiny pro toho, kdo se odborněji zabývá folklórem Latinské Ameriky. Jistě, jde to i bez němčiny nebo latiny i jiných jazyků, ale člověk se pak zbytečně ochuzuje a některé souvislosti a detaily prostě nemůže plně chápat, pokud vůbec. Když např. čteme ,Dobrého vojáka Švejka´, je přece také rozdíl číst toto dílo se znalostí němčiny a bez ní. Se znalostí němčiny chápeme mnohem lépe smysl a vtip textu tam, kde autor používá a vkládá pro autentičnost německé obraty, které dokreslují ducha tehdejší doby. Oč více je nám pak užitečná němčina při poznávání české historie, kde se s otázkami soužití Čechů s Němci (nebo Rakušany) a tím také s problematikou existence češtiny vedle němčiny setkáváme téměř na každém kroku.

3) Podobnost češtiny a němčiny

Co je to za nesmysl? Copak němčina a čeština jsou podobné jazyky? Je jasné, že takovéto námitky nutně musí zaznít, pokud někdo zmíní troufalý názor, že němčina a čeština mají určitou podobu. Ano, němčina jako germánský jazyk a čeština jako slovanský jazyk samozřejmě nejsou vzájemně srozumitelné, nicméně určitá podobnost tu je. Jaká? Vzhledem k výše uvedené společné historii se nutně dostáváme k faktu, že němčina  a čeština se musely vzájemně ovlivňovat. Naprosto většinový vliv byl samozřejmě vliv němčiny na češtinu, a to zejména ve slovní zásobě, nicméně uvádí se i vliv češtiny na němčinu. Příkladů je celá řada, tak si alespoň pro zajímavost uveďme  obrat, který se dodnes považuje za typicky vídeňský, a to:,, Ohne Arbeit gibt’s keine Kolatschen´´. Ano, je to překlad českého:

,, Bez práce nejsou koláče“ , což by se však v Německu muselo převést jako:,,Ohne Fleiß kein Preis.“ No a německý původ slov běžně užívaných v češtině je všeobecně znám, tak jen pro příklad: šutr (Schutter – štěrk), ksicht (Gesicht – obličej) šichta (Schicht – směna) cimra (Zimmer – pokoj) kumšt (Kunst – umění) kvér (Gewehr – zbraň) kýbl (Kübel – vědro) štempl (Stempel – razítko) ….a desítky a stovky dalších příkladů. Podobnosti češtiny a němčiny se ovšem objevují i v případech, o kterých při srovnání češtiny a jiných jazyků nemůže být ani řeči. Např. lákavá možnost umístit pod vlivem češtiny i v němčině předmět před sloveso je gramaticky zcela v pořádku. Můžeme tedy podobně v obou jazycích říci např:,,Mám ty knihy – Ich habe die Bücher.“ nebo v obou jazycích, jak v češtině, tak i v němčině, můžeme předmět (ty knihy) převést pro zdůraznění před sloveso: ,,Ty knihy mám – Die Bücher habe ich.“ Takovéto prosté přehození slov např. v takové angličtině nebo francouzštině není vůbec myslitelné. Podobně můžeme na otázku:,, Koupil jsi ty boty? – Hast du die Schuhe gekauft?´´ odpovědět v češtině i němčině podobně dvěma způsoby: ,,Ano, koupil jsem ty boty – Ja, ich habe die Schuhe gekauft.“ nebo ,, Ano, ty boty jsem koupil – Ja, die Schuhe habe ich gekauft.“ Převést však tuto podobnost např. do angličtiny a říci:,, The shoes I have bought“  je hrubá gramatická chyba. Přestože němčina a čeština jsou jazyky odlišné a vzájemně nesrozumitelné, je dalším překvapujícím faktem podobnost mnohých slovesných vazeb. Ačkoliv o míře vlivu němčiny na češtinu a konkrétních podobách jeho působení se dodnes mezi jazykovědci diskutuje a ne vždy dochází k názorové shodě, tak přesto je důsledek vzájemného soužití češtiny a němčiny právě na slovesných vazbách jasně patrný.

Příklady: čekat na něco / auf etwas warten……těšit se na něco / sich auf etwas freuen ……připravit se na něco / sich auf etwas vorbereiten……někoho o něco poprosit / jemanden um etwas bitten……hrát o něco / um etwas spielen (atd. atd.). Pokud tyto a mnohé další shodné české a německé slovesné vazby porovnáme s odpovídajícími vazbami anglickými nebo francouzskými, tak zjistíme, že podoba je nenávratně pryč. Dokonce i správný překlad těchto vazeb do ruštiny ukáže, že čeština má v této oblasti mnohem blíže k němčině jako germánskému jazyku než k ruštině jako k příbuznému slovanskému jazyku. Při překladu vět do němčiny se něco může zdát jako čechismus, nicméně můžete se i tak trefit do správné němčiny.

Představmě si, že začínající student němčiny se pokouší přeložit větu: ,,Čekám na Karla už 2 hodiny „. Pokud má byť jen drobné základy němčiny a bez hlubšího přemýšlení větu otrocky přeloží  ,, Ich warte auf Karl schon 2 Stunden“, tak překlad je správný. Zkuste ale stejnou větu stejně otrocky převést do angličtiny a bude to průšvih. Soužití češtiny a němčiny vedle sebe tedy zanechalo určitou stopu v podobnostech různého typu, při studiu němčiny bývají příjemným překvapením a usnadňují zvládnutí němčiny.

4) Výslovnost

Výslovnost německého jazyka má jistě svá specifika a obtížnější místa, nicméně pravidla výslovnosti jsou poměrně snadno naučitelná a při praktickém používání je lze poměrně brzy zvládnout. Odlišnost pravopisu a výslovnosti (jako je tomu např. v angličtině) v němčině prakticky neexistuje (až na pár v zásadě jen ,,drobných“ výjimek), výslovnost a pravopis mají svá jasná pravidla a jejich poměrně rychle dosažitelné zvládnutí umožňuje přečíst jakékoliv (i neznámé německé slovo) správně. Postavíme-li vedle němčiny pro srovnání  takový anglický pravopis a mnohé jeho nevyzpytatelnosti nebo francouzský pravopis a jeho zvláštnosti jako jsou třeba pravidla psaní é, è, ê, je německý pravopis a německá výslovnost poměrně snadno uchopitelnou záležitostí. A co se týká připomínek, které říkají, že němčina je ošklivá, poslechově nezajímavá, tvrdá, tak to nejsou objektivní fakta, nýbrž jen subjektivní připomínky. Němčina je totiž velmi zajímavý jazyk se strukturovanou a přehlednou gramatikou a umí-li se podat, pak se i krásně poslouchá, jen je třeba si k ní najít cestu. V našich geografických podmínkách to jistě stojí za to.

láďa vorel

Ladislav Vorel je bývalý dlouholetý jazykový lektor s hlavní specializací na francouzský jazyk. Také mluví anglicky, německy, rusky a zajímá se o další jazyky.