Je španělština opravdu tak snadná? (Ladislav Vorel)

Pojďme se spolu podívat na několik důvodů, proč si lidé myslí, že španělština je snadná:

1) Výslovnost

Porovnáme-li španělskou výslovnost s výslovností anglickou nebo francouzskou, pak za účelem základní konverzace je španělská výslovnost ve srovnání s těmito jazyky opravdu mnohem rychleji naučitelná… Koneckonců možná i ve srovnání s němčinou. Zkuste někomu, kdo nezná žádný cizí jazyk, dát přečíst výraz Jak se máš? ve španělštině, angličtině, francouzštině a němčině.

(pozn. ve španělštině se v otázkách píše otazník i na začátku věty, kde je dokonce obrácený, z důvodu zjednodušení v tomto článků tento španělský jev vynechávám)

Neboli:

Cómo estás?

How are you?

Comment vas-tu?

Wie geht es dir?

Pravděpodobnost, že odhadne správnou výslovnost v angličtině, francouzštině a němčině je prakticky nulová, ale u španělštiny se trefí s pravděpodobností značně vysokou (samozřejmě nepřečte-li ,,c“ jako ve slově cihla). No a pro čtení španělských nápisů a vět z konverzační příručky stačí ujasnit si základní pravidla výslovnosti ( j se čte jako ch apod.) a lze se pustit do ,,rozhovoru“ s velkou nadějí, že mi budou i rozumět. Porovnejme např. španělský a francouzský výraz ,,Nemám peníze“.

No tengo dinero (šp) – Je n´ai pas d´argent (fr)

Lze přečíst španělskou verzi (celkem) správně bez přípravy i bez sebemenší znalosti pravidel výslovnosti? Jistě. A lze totéž udělat u verze francouzské? Ani náhodou. Podobně při čtení ,,I have no money“ nebo ,,Ich habe kein Geld“ určitě nebude taková ,,legrace“  jako u španělštiny. Španělština, chceme li ji vyslovovat opravdu správně a kvalitně, má samozřejmě také svá ,,temná zákoutí“ a své ,,chuťovky“, nicméně mnohé její výslovnostní rysy, zvláště v porovnání s jinými jazyky, mohou vést k počátečnímu (a mylnému) dojmu, že španělština je snadná.

2) Důvody učení se španělštině

Kdo se dnes učí španělsky? Tak jsou to především ti (samozřejmě nejen), co mají o tento jazyk upřímný zájem neboli mají osobní motivaci. Ať už je touto motivací dovolená ve Španělsku nebo kladný vztah ke španělské kultuře nebo cokoliv jiného, španělštinu si prostě mnohdy lidé vybírají z upřímného zájmu, protože tento jazyk chtějí umět (srovnatelné s italštinou, portugalštinou, řečtinou apod.). Pokud fungující silná motivace přetrvává, učení se španělštině je něčím obohacujícím a tudíž tím, co se hned tak nestane jakýmsi břemenem a úmorem, se kterým se člověk z povinnosti trápí. A pokud euforie ze španělštiny vyprchá, dá se s ní přece kdykoliv ,,seknout“, ne? Tím zůstane jen milá vzpomínka a k těm náročným částem španělštiny se takový student mnohdy buď ani nedostane nebo se právě na jejich základě se španělštinou rozloučí, ovšem ještě ,,nepoznamenán“ a patřičně ,,nefrustrován“. A nejsou-li ze španělštiny povinné písemky, zkoušky, no prostě pokud se to včas zabalí (a hlavně může se zabalit), pak asi málokdo řekne, že se učil španělsky, ale musel toho nechat protože mu to prostě nešlo a španělská gramatika mu připravila pár nepříjemných chvil.

3) Malý rozsah povinné výuky španělštiny

Pokud se podíváme na filmy z první republiky ze studentského prostředí, tak téměř ve všech se setkáváme s případy, jak studenti bojují s latinou, francouzštinou nebo němčinou. Je to snad proto, že to jsou jediné náročné jazyky? Ne, je to z důvodu, že tyto jazyky byly tehdy ve velkém měřítku povinně vyučovány a tak se realita studia těchto jazyků dostala do běžného povědomí… Navíc nebylo žádnou výjimkou, kdy někdo prostě z těchto jazyků ,,rupnul“. Pokud někdo v té době řekl, že taková angličtina je primitivní, protože ,,nečasuje“ a jen ve třetí osobě připisuje ,,s“ a že kdyby se třeba na reálných gymnáziích vyučovala angličtina místo latiny nebo francouzštiny, určitě by se studentům značně ulevilo, tak by se takové tvrzení s velkou pravděpodobností také setkalo s pozitivním ohlasem jako dnes názor, že španělština je lehká, protože se např. celkem snadno vyslovuje. Dnes je angličtina povinným vyučovaným jazykem č. 1 a v zásadě se jí nelze vyhnout. Cítí ale žáci a studenti úlevu při cizojazyčném vzdělávání ve školách? Jistě ne,  mnozí by mohli o svých bojích s angličtinou vyprávět a příběhy ze studentského prostředí  ,,o angličtině“  by jistě v mnohém snesly srovnání s realitou výuky latiny a francouzštiny v dobách první republiky. Dnes by už jen málokdo uvěřil tomu, že angličtina je v podstatě snadná a že její učení a kvalitní zvládnutí je věcí lehkou a jde to jako ,,po másle“.


→→→ Rádi se vrtáte v jazycích? Podívejte se na nabídku knih z nakladatelství Jazykový koutek.


A jak je tomu se španělštinou? Vzhledem k tomu, že španělština není v Čechách až tak rozšířeným povinně vyučovaným jazykem, tak si tento jazyk ještě nestačil vybudovat všeobecně sdílené povědomí o své osobité náročnosti. Hlasy těch, kteří se se španělštinou ve škole trápí nebo i hlasy těch, kteří španělštinou úspěšně procházejí, avšak měli (díky povinné výuce) možnost se nejen dostat k náročnějším pasážím gramatiky, ale i jimi projít bez možnosti to ,,vzdát“, nejsou ještě natolik početné a silné, aby je bylo dostatečně slyšet. Příběhů o ,,hrůzách“ španělštiny a zkušeností s náročností tohoto jazyka tedy zdaleka není k dispozici tolik, aby pronikly do všeobecného povědomí. Pokud by se však španělština jako povinný cizí jazyk dostala na stejný rozsah jako je tomu např. u angličtiny nebo němčiny, pak by s raketovým nástupem stejných studentských zkušeností (jako tomu bylo s latinou a francouzštinou za první republiky nebo jako je tomu s angličtinou a němčinou dnes) velmi brzy padl mýtus o tom, že španělština je snadná a kdo se ji učí, nebude ze sebe muset vydat ani zdaleka tolik jako u jiných jazyků. Ano, španělština je určitě v NĚČEM snadná, ale to přece každý jazyk. Pokud porovnáme např. češtinu a NĚKTERÉ její jevy se západoevropskými jazyky, pak zjistíme, že čeština na rozdíl od nich

– aktivně užívá pouze jeden minulý čas 

– nemá člen určitý a neurčitý

– nemá v zásadě rozdíl mezi psanou formou a výslovností

– nemá časovou souslednost

– nemá konjunktiv  atd. atd. atd.

Není tedy čeština např. oproti takové angličtině nebo francouzštině vlastně primitivní a učit se ji tedy musí být pro Angličany a Francouze legrace? Odpověď jistě nemusím uvádět. Takže …. v čem je tedy španělština složitá? Na co náročného se tedy musí připravit ten, kdo chce španělštinu opravdu kvalitně zvládnout a co ho tedy může v tomto jazyce potrápit? Je toho samozřejmě více, ale v tomto článku se zaměřím zejména na slovesné tvary, které jsou takovým ,,prubířským kamenem“ i u jiných u nás běžně vyučovaných jazyků.

Téměř ihned poté, co se kdokoliv začne učit španělštinu, setká se s raritou dvou tvarů slovesa být, a to s tvary ser  a estar, kdy každý z nich má jiný význam a nelze je libovolně zaměňovat. Chceme li tedy přeložit např. prosté ,,já jsem“, tak musíme přemýšlet, v jakém kontextu je onen výraz uveden. Sděluji něco trvalého, stále platného, třeba fakt, že jsem z Prahy? Pak musím říci – Soy de Praga, ovšem pokud oznamuji, že jsem v Praze (ve smyslu právě se nacházím v Praze), pak je nutno říci – Estoy en Praga. Logicky tedy ptám li se někoho – Odkud jsi?, pak musím říci – De dónde eres? Ale ptám li se někoho – Kde jsi?, potom musím použít – Dónde estás?

Záměna sloves  ser a estar může nejen působit směšně a komicky (asi jako rádoby české ,,ten pán povídala“), ale může dokonce vést i k případným nedorozuměním. Tak tedy, až někdy příště budete v angličtině, francouzštině nebo němčině říkat ,,já jsem“ (I am, je suis, ich bin), važte si toho, že oproti španělštině je to naprostá pohoda.

Opustíme teď výjimečně slovesa a podíváme se na čtvrtý pád podstatných jmen neboli akuzativ (koho, co). Co na něm může být zas až tak složitého? No, pro rodilé mluvčí španělštiny celkem nic, ale co my ostatní? No, my ostatní si musíme dát pozor na to, že španělština ve 4. pádě rozlišuje životné a neživotné podstatné jméno. A rozlišuje to tím, že u životných podstatných jmen používá předložku a, kdežto u neživotných nikoliv. A tak sděluji li, že hledám svou knihu, řeknu prostě – Busco mi libro, ovšem hledám li svou matku, pak nesmím opomenout říci – Busco a mi madre. Podobně nesmím na předložku ,,a“ zapomenout, je li místo životného podstatného jména uvedeno konkrétní jméno – Busco a Pablo.

Taková pověstně náročná francouzština něco takového vůbec neřeší:                                         

Je cherche mon livre……Je cherche ma mère……Je cherche Paul

Ale vraťme se opět ke španělským slovesům. Takovou chuťovkou, se kterou se setkáme hned u časování v přítomném čase, je změna kmenové samohlásky, která se kromě 1. a 2. osoby množného čísla týká všech tvarů……. A uznejte, proti tomu je takové německé  ,,geben => du gibst, er gibt“, naprostá trivialita.

U španělštiny se samozřejmě změna kmenové samohlásky netýká všech sloves, ale těch s takovou změnou rozhodně není ani zdaleka málo. Jak to tedy vypadá v praxi?

Tak např:

změna e na ie

querer (chtít) 

časujeme=> quiero  quieres  quiere  queremos  queréis  quieren

perder (ztratit)

časujeme=> pierdo  pierdes  pierde  perdemos  perdéis  pierden

 

změna o na ue

poder (moci)

časujeme=> puedo  puedes  puede  podemos  podéis  pueden

dormir (spát)

časujeme=> duermo  duermes  duerme  dormimos  dormís  duermen

A to jsme doposud byli stále v přítomném čase. Když se posuneme do minulosti, čeká nás zajímavý objev. O co jde tentokrát?

Abychom to zjednodušili, půjde nám o časy, které se běžně používají a nejsou to časy např. jen knižní a též nezmíníme ani plusquamperfektum, které v této úvaze nehraje žádnou roli.

Vyjdeme ze základních aktivně užívaných minulých časů jako jsou perfektum a imperfektum v angličtině, francouzštině, němčině, kdy perfektem budeme rozumět čas složený (pomocné sloveso + příčestí minulé) a imperfektem čas jednoduchý (jednoslovný).

Angličtina => I have spoken / I spoke

Francouzština => j´ai parlé / je parlais

Němčina => ich habe gesprochen / ich sprach

 

A jak to vypadá ve španělštině?

Perfektum: (Yo) he hablado

Imperfektum: (Yo) hablaba

 

A v čem je tedy ten očekávaný objev? Je v tom, že španělština disponuje ještě jedním jednoduchým minulým časem, který v 1. os. č. j. zní (Yo) hablé, z čehož tedy vyplývá, že španělština běžně užívá 2 jednoduché neboli jednoslovné minulé časy. Má tedy o jeden  v běžné řeči používaný  čas navíc.

Pokud tedy doplníme výše uvedené srovnání, pak

Angličtina => I have spoken / I spoke

Francouzština => j´ai parlé / je parlais

Němčina => ich habe gesprochen / ich sprach

Španělština => He hablado / hablaba / hablé

(pozn: pro zjednodušení cíleně neuvádím názvy, které jednotlivé jazyky pro své minulé časy používají)

A rozlišit kdy se který čas ve španělštině používá není vůbec nic lehkého a snadného. Trápí li tedy někoho naučit se správně rozlišovat mezi používanými časy v angličtině, francouzštině a němčině, bude mít pak ve španělštině trápení o jeden čas navíc.

Jistě, např. francouzština má třeba také ještě tzv. ,,passé simple“ (je parlai), který je také dalším jednoslovným minulým časem, ovšem s tímto časem se v běžné mluvě prakticky nesetkáte takže se bez něj klidně v konverzaci obejdete ani ho nebudete slyšet z úst rodilého mluvčího, kdežto ve španělštině se se všemi výše uvedenými časy setkáte naprosto běžně.

Je pravděpodobné, že nyní někdo možná namítne: ,,Ale taková angličtina má přece ještě průběhové časy.“ To má, samozřejmě, ale nenechme se mýlit, španělština je má také.

I am speaking = Estoy hablando

I was speaking = Estaba hablando

I will be speaking = Estaré hablando

(pozn: srovnávám z hlediska tvorby, nikoliv použití průběhových časů)

A takové španělské subjunktivy (neboli konjunktivy neboli způsob spojovací)? Velmi zajímavé a náročné téma, a pokud se v nějaké gramatice španělštiny dočtete (a to se určitě stane), že třeba takový subjunktiv imperfekta má dokonce dva tvary, a to (yo) hablara nebo (yo) hablase (a to přitom francouzský ,,subjonctif imparfait“ má tvar jen jeden), pak představa o lehké španělštině může zaznamenat další citelnou ránu.

Ano, pro běžnou základní konverzaci, kdy nám je navíc třeba i celkem jedno, zda mluvíme správně (hlavně že se nějak domluvíme), se španělština může opravdu jevit jako lehká a vzhledem k jiným jazykům snadněji uchopitelná. Ale je to klam. Pustíme li se do španělštiny s cílem kvalitně ji zvládnout a mluvit gramaticky správně, pak nám připraví nejednu náročnou zkoušku k překonání.

A máte li pocit, že jsem na španělštinu odborník, tak nejsem. Vše, o čem jsem psal, pouze vím, ale aktivně a správně to z velké části vůbec  nejsem schopen pohotově použít. Můžete tedy mým informacím věřit? Ano, pokud tento článek vyšel, musel nutně projít přes Lucku Gramelovou, a ta by mi nějaké odborné ,,bludy“ určitě vrátila.

Takže  …..  MUCHA SUERTE

 

 
vložil/a | rubrika:

Jazykový zpravodaj

Baví vás jazyky stejně jako mě? Líbí se vám články v Jazykovém koutku? Pokud zadáte svoji e-mailovou adresu, můžeme zůstat v kontaktu a já vám vždy jednou týdně pošlu novinky ze světa jazyků – nové články na blogu, jazykové zajímavosti nebo tipy na zábavnější a efektivnější učení. Také se dozvíte o akcích, které nezveřejňuji na webu.