Občas (ne-li často) jsem se setkal s názorem, že po angličtině je rozumné vzít si němčinu, protože oba jazyky se řadí mezi germánské, tudíž si musí být podobné, a tak němčina se po angličtině nebude zdát tak těžká. Ano, je to zdánlivě logický názor, který ovšem nebere v úvahu např. to, že angličtina byla silně ovlivněna francouzštinou a podobností mezi angličtinou a francouzštinou je neporovnatelně více než mezi angličtinou a němčinou. A tak přechod z angličtiny na němčinu bývá mnohdy ,,nečekaným překvapením“, které je navíc umocněno poměrně zásadním faktem, že němčina je natolik sama o sobě specifická, že její mnohé vlastnosti jsou v jiných běžně vyučovaných jazycích zcela neopakovatelné. Najdeme snad v angličtině, francouzštině, španělštině nebo italštině skloňovaný člen ve čtyřech pádech, infinitiv na konci věty, značný rozdíl mezi slovosledem v souvětí souřadném a podřadném nebo různé tvary přídavných jmen podle toho, zda následují po členu určitém nebo neurčitém, navíc s nutností přihlédnout, v jakém se nacházejí pádě? Nikoliv, toto vše najdeme jen a jen v němčině. Prostě a jasně, s německou originalitou se člověk musí poprat až v němčině a nelze ji odvodit nebo alespoň přibližně se naučit v předchozím jazyce (myšleno v předchozím běžně vyučovaném jazyce).
Dnes se pokusím poukázat na jeden fenomén německé gramatiky, a to na německé předpony, jejichž ,,zákonitosti“ prostě ani v angličtině, ani ve francouzštině ani jinde nenajdete (neučíte li se zrovna třeba holandsky).Pokud se člověk německé předpony nenaučí a hlavně, pokud jim neporozumí, budou se mu zdát jako zbytečná až záhadná gramatická komplikace…….ovšem nemylme se, u německých předpon (a samozřejmě nejen u nich) je ,,v pozadí“ logická a dobře pochopitelná struktura, která jen čeká na to, až ji správně uchopíme, tak do toho.
Německé předpony se dělí na
1) Odlučitelné předpony
(Trennbare Präfixe)
Např. ab-, aus-, vor-, hin-, her-
2) Neodlučitelné předpony
(Untrennbare Präfixe popř. Nicht trennbare Präfixe )
Např. be-, ent-, er-, ver-, zer-
U německých předpon je důležité znát dvě základní pravidla, bez kterých by použití těchto předpon vypadalo mnohdy komicky až nesrozumitelně, a to:
- a) Kde ve větě se správně nacházejí
- b) Kde je přízvuk
Těmto dvěma pravidlům se budeme věnovat v následujících základních gramatických jevech:
– v přítomném čase ve způsobu oznamovacím
– v přítomném čase ve způsobu tázacím
– v infinitivu
– v préteritu
– v perfektu
Pochopení a správné používání ve výše uvedených tvarech povede s jistotou ke správnému používání kdekoliv jinde.
1) Odlučitelné předpony
(Trennbare Präfixe)
Než se podíváme přímo na odlučitelné předpony, pohrajme si s výrazem ,,jet domů“ (nach Hause fahren), což by nemělo dělat velké potíže.
– přítomný čas, způsob oznamovací => Jedu domů.
Ich fahre nach Hause.
– přítomný čas, způsob tázací => Jedeš domů?
Fährst du nach Hause?
– infinitiv => Musím jet domů.
Ich muss nach Hause fahren.
– préteritum => Jel jsem domů.
Ich fuhr nach Hause.
– perfektum => Jel jsem domů.
Ich bin nach Hause gefahren.
Napadlo by vás umístit výraz ,,nach Hause“ někam jinam? Řekli byste třeba ,,Ich nach Hause fahre“ nebo ,,Ich bin gefahren nach Hause“ nebo jiné zkomoleniny? Velmi pravděpodobně ne.
A SE STEJNOU LOGIKOU JAKO UMISŤUJETE VÝRAZ ,,NACH HAUSE“ UMISŤUJTE I ODLUČITELNÉ PŘEDPONY.
PROČ?
Protože odlučitelná předpona (podobně jako výraz ,,nach Hause“) v podstatě upřesňuje děj vyjádřený slovesem (fahren), přičemž toto sloveso v zásadě neztrácí svůj původní význam.
Srovnejme
nach Hause fahren (jet domů)
abfahren (odjet ….neboli jet někam pryč => AB-fahren)
A teď převeďme přeložené varianty obratu ,,nach Hause fahren“ do jim odpovídajících variant slovesa ,,abfahren“ (odjet).
Ich fahre nach Hause…………Ich fahre ab.
Fährst du nach Hause?…………Fährst du ab?
Ich muss nach Hause fahren…………Ich muss abfahren.
Ich fuhr nach Hause…………Ich fuhr ab.
Ich bin nach Hause gefahren…………Ich bin abgefahren.
Co jsme provedli? Jen jsme místo ,,nach Hause“ použili odlučitelnou předponu ,,ab“ a nacházela li se přímo před slovesem, napsali jsme ji s ním dohromady.
A dohromady se slovesem se v hlavních větách odlučitelná předpona píše
v infinitivu (abfahren) a v příčestí minulém (abgefahren). V hlavních větách totiž infinitiv a příčestí minulé jsou prioritně na konci věty a tudíž musí zaznít pořadí ,,napřed předpona a až po ní infinitiv nebo příčestí minulé“.
(POZN. Ve vedlejších větách je to ,,trochu komplikovanější“, ale to je zase jiná kapitola)
Pamatujme tedy, že odlučitelná předpona se odděluje neboli umí si žít svým, na slovese nezávislým životem. Původní sloveso pouze upřesňuje, ale jeho původní význam v zásadě nezkresluje.
Př.
denken/ausdenken – myslet/vymyslet
fallen/ausfallen – padat/vypadnout
kommen/herkommen – přijít/přijít sem
stellen/vorstellen – stavět(něco někam)/představit
Někdy se může zdát, že původní sloveso ztratilo svůj význam, ale bývá to obvykle jen vlivem českého překladu, v němčině je původní sloveso vnímáno ,,původně“.
Př. sehen (vidět) / aussehen (vypadat)
Řekneme li česky ,,vidět“ a ,,vypadat“, tak nemáme dojem ,,příbuzných“ sloves a můžeme pod tímto dojmem nabýt přesvědčení, že ani ,,sehen“ a ,,aussehen“ nemají významově nic společného.
Jenomže výraz ,,sehen“ lze chápat i jako ,,hledět“…. a to už je jen krok k výrazu ,,aussehen“ jako ,,vyhlížet“, kdy výraz ,,vyhlížet“ chápeme ve smyslu ,,vypadat“
Větu ,,Jak to bude vypadat?“ vlastně do němčiny přeložíme doslovně jako ,,Jak to bude vyhlížet?“, což zní:,,Wie wird das aussehen?“ Pro německé ucho má v sobě výraz ,,aussehen“ původní význam slovesa ,,sehen“.
A jak je to s přízvukem?
Je to snadné, odlučitelná předpona je VŽDY PŘÍZVUČNÁ.
A je to logické….je přece odlučitelná neboli odděluje se, je tedy samostatná, vlastního ,,pohybu“ schopná, a jako taková přece nemůže zůstat bez přízvuku.
ODLUČITELNÁ PŘEDPONA MÁ SÍLU ODDĚLIT SE OD SLOVESA…..A MÁ LI SÍLU, MUSÍ MÍT LOGICKY I PŘÍZVUK.
Takže čteme následovně (přízvuk označen podtržením):
ich muss abfahren……. ich bin abgefahren.
2) Neodlučitelné předpony
(Untrennbare Präfixe popř. Nicht trennbare Präfixe )
Neodlučitelná předpona, jak už název vypovídá, se neodděluje neboli žije zcela na slovese závislým životem. Kam se hne sloveso, tam se hne i neodlučitelná předpona spolu s ním, poctivě před ním (a dohromady) napsaná.
Ukažme si to na příkladu ,, die Frage verstehen“ – rozumět otázce
– přítomný čas, způsob oznamovací => Rozumím otázce.
Ich verstehe die Frage.
– přítomný čas, způsob tázací => Rozumíš otázce?
Verstehst du die Frage?
– infinitiv => Chci té otázce rozumět.
Ich will die Frage verstehen.
– préteritum => Rozuměl jsem otázce.
Ich verstand die Frage.
– perfektum => Rozuměl jsem otázce.
Ich habe die Frage verstanden.
Jak je zjevné, neodlučitelná předpona ,,ver“ u slovesa ,,verstehen“ se zkrátka nikdy neodloučila a vždy stála hned před slovesem ,,stehen“. A to je vždy platný rys neodlučitelných předpon…..tam, kam byly postaveny, tam jsou pořád, tj. v pořadí ,,neodlučitelná předpona + sloveso“, které též navíc často ztrácí svůj původní význam. Ten význam je tam sice ,,asociačně“ zakódovaný, ale spolu s neodlučitelnou předponou vytváří sloveso často nový přenesený význam, kdy onen původní význam slovesa je buď málo patrný nebo zcela neznatelný.
Př.
kommen / bekommen (přijít / dostat)
fahren / erfahren (jet / dozvědět se)
suchen / ersuchen (hledat / požádat)
Ovšem i u neodlučitelných předpon existují případy, kdy původní význam slovesa je ,,takřka“ neposunutý, není to ale častý jev.
finden / erfinden (najít / vynalézt)
denken / bedenken (myslet / uvážit)
Co se týče umístění neodlučitelných předpon, je to docela jednoduché, že? Ale co přízvuk?….Tak tady se STRAŠLIVĚ A ČASTO chybuje.
Neodlučitelná předpona je totiž VŽDY NEPŘÍZVUČNÁ…..a opět je to logické, vždyť je přece ,,přisátá ke slovesu“, nemá šanci se odtrhnout, prostě na to nemá gramatické možnosti…a takové závislé ,,přísavce“ má být dán přízvuk? No jistěže ne.
A tak se mnozí třeba v tak základní otázce jako ,,Verstehen Sie, bitte?“ dopouští té časté chyby, kdy kladou přízvuk na začátek slova ,,verstehen“, to znamená na neodlučitelnou předponu….a tato chyba každého okamžitě prozradí, že není rodilý mluvčí.
(je to takové to typické ,,Frštén zí?“, kde je přízvuk (důraz) chybně položen na ono ,,Fr“)
A tak VŽDY A VŽDY pamatujme, že přízvuk se nachází až na slabice, která následuje po neodlučitelné předponě, takže čteme takto (přízvuky podtrhávám):
Verstehen Sie, bitte? …….Ich verstand……….. Ich habe verstanden…..apod.
Zastavme se nyní trochu déle u ,,příčestí minulého“, protože při jeho tvorbě hraje důležitou roli, zda sloveso obsahuje odlučitelnou nebo neodlučitelnou předponu.
Má li sloveso ODLUČITELNOU předponu,
pak příčestí minulé vypadá následovně:
ODLUČITELNÁ PŘEDPONA + GE + SLOVESNÝ KMEN (psáno dohromady)
ausgesehen …..vorgestellt ……abgefahren…..aufgenommen
Prostě….odlučitelná předpona si počká, až původní sloveso vytvoří příčestí minulé samo sobě (sehen => gesehen) a pak se prostě jako obvykle ,,utáboří“ před něj (gesehen => ausgesehen)
A zopakujme si: PŘÍZVUK JE NA ODLUČITELNÉ PŘEDPONĚ, takže čteme takto:
ausgesehen …..vorgestellt ……abgefahren…..aufgenommen
Má li sloveso NEODLUČITELNOU předponu,
pak příčestí minulé vypadá následovně:
NEODLUČITELNÁ PŘEDPONA + SLOVESNÝ KMEN (psáno dohromady)
ersucht…..verstanden….. betrunken ….. zerrissen
Zkrátka a dobře….neodlučitelná předpona je ke slovesu tak přisátá, že ono pro příčestí tak charakteristické ,,ge“ prostě nepronikne, takže chybí.
A zase je v tom logika, protože kdyby ono ,,ge“ proniklo, tak by se vedle sebe rázem objevily dvě neodlučitelné předpony (,ge“ je totiž také neodlučitelnou předponou), čímž by se nutně ta první chtě nechtě stala odlučitelnou a celá konstrukce by se nám zhroutila.
A uměli byste si to vůbec představit? Vždyť takové ,,vergestanden“ nebo ,,ergesucht“ nebo dokonce ,,geverstanden“ by byla učiněná gramatická ,,hrůza“, nemyslíte? To by bylo hned cítit, že tady něco zjevně nehraje.
Takže nezapomeňme, že MÁME LI V PŘÍČESTÍ MINULÉM NEODLUČITELNOU PŘEDPONU, TAK TAM NENÍ ANI NEMŮŽE BÝT ,,ge“.
A také nikdy nezapomeňme , že NEODLUČITELNÁ PŘEDPONA NEMÁ PŘÍZVUK, ten se totiž objeví až ve slabice následující, takže čteme takto:
ersucht…..verstanden….. betrunken ….. zerrissen
Samozřejmě, že vše výše uvedené je takovým základem a nevystihuje celou problematiku německých předpon. Je to ale základ pevný, na kterém lze vše další již poměrně snadno postavit a pochopit….a hlavně správně používat.
A tak stavění na tomto základu (pokud ještě dál nejste) bude už jen napínavou ,,detektivkou“, ve které se budete s dychtivým zájmem dozvídat např:
– jak se předpony chovají ve vedlejších větách
– jak pracovat s předponami, které jsou částečně odlučitelné
a částečně neodlučitelné
– jak to vyřešit, když se vedle sebe dostane předpona odlučitelná
a neodlučitelná
– jak postupovat, když sloveso s předponou vyžaduje v infinitivu
předložku ,,zu“
A užívejte si to, protože tyto specifické gramatické jevy najdete u ,,velkých jazyků“ opravdu jen v němčině…….a němčina je díky nim (nejen) jazykem velmi osobitým a zajímavým.
ALSO….VIEL ERFOLG
Ladislav Vorel je bývalý dlouholetý jazykový lektor s hlavní specializací na francouzský jazyk. Také mluví anglicky, německy, rusky a zajímá se o další jazyky.