O namibijské němčině (Líza Getta)

Jak se jazykově i kulturně dorozumět v Namibii

Někoho z vás určitě taky někdy zajímalo, kde všude na světě se mluví jazykem, jejž umíte, studujete, nebo se učíte jen tak ve volném čase. Já jsem si tuto otázku položila ještě před nástupem do bakalářského studia němčiny na Ústavu translatologie. Kromě hloučku tradičních německy mluvících zemí na mapě svítilo ještě jedno místo. Namibie – země na jihu Afriky, přes osm tisíc kilometrů vzdálená evropské klasice. V roce 1884 se stala německou kolonií s názvem Jihozápadní Afrika a přesto, že po první světové válce přešla pod správu Jihoafrické unie (dnešní Jihoafrické republiky), němčina si tu status úředního jazyka spolu s angličtinou a afrikánštinou udržela až do vyhlášení nezávislosti v roce 1990.
Velmi mě lákalo se na namibijskou němčinu podívat blíže, a tak jsem se toto léto v rámci výzkumného stipendia Grantové agentury UK do Namibie vydala. Ačkoliv můj badatelský záměr spočívá v tlumočení mezi německými kolonialisty a místním obyvatelstvem, během pobytu jsem se dozvěděla řadu dalších jazykových i kulturních zajímavostí. Do diplomky sice přímo nepatří, ale nepodělit se o ně by byla také škoda.
Pokud jde o dorozumění čistě lingvistické, statut lingua franca má v Namibii afrikánština. Jediným oficiálním jazykem Namibie je teď sice angličtina, v každodenní komunikaci ale afrikánština nemá konkurenci. Když jsem občas slyšela Namibijce, jak se mezi sebou baví anglicky, připadalo mi, jako kdyby spolu mluvili dva cizinci. Asi nejvýraznější gramatická kuriozita namibijské angličtiny tkví v nerozlišování mezi jednotným a množným číslem při používání slovesa být v přítomném a minulém čase. Přesněji řečeno, za celou dobu pobytu jsem nezaznamenala, aby někdo vůbec použil „are“, nebo „were“. Naopak věty typu: „Where is the lions, ne?“ uslyšíte každou chvíli, konkrétně tuto pak od personálu národního parku Etosha.
Na výše uvedeném příkladu vidíme i další zvláštnost, vyplývající zřejmě z německého vlivu, a to je přidávání za některé oznamovací věty jakéhosi interogativního „Ne?“. Namibijci jej používají, když si vyřčeným tvrzením nejsou jisti nebo jen chtějí, aby se nad ním posluchač zamyslel. Namibijci se prostě nezdržují výběrem správného tázacího dovětku dle času či osoby a jejich zjednodušená forma je pak v rozhovoru velice nakažlivá – zvlášť když to v češtině funguje hodně podobně. Mezi angličtinou a afrikánštinou je většina Namibijců schopna bleskurychle přepínat, děti se ve školách učí oba jazyky paralelně, přičemž s rodiči mluví afrikánsky. Dobrá znalost angličtiny je pro ně ale jakýmsi trendem, k němuž se snaží přiblížit. Někteří školáci dokonce na otázku „V jakém jazyce se ti mluví lépe?“ bez rozmýšlení, avšak ne vždy zcela pravdivě, odpoví „V angličtině.“
Nehledě na to, že němčina ještě před skoro třiceti lety měla stejný statut jako dva výše zmíněné jazyky, její dnešní role je ve srovnání a angličtinou a afrikánštinou poněkud menší. Žije tu ale dost výrazná německy mluvící menšina, reprezentovaná především potomky kolonialistů. Většina z nich ovládá angličtinu i afrikánštinu a německy komunikuje pouze v osobním styku. Ve Windhoeku, hlavním městě Namibie, se nachází vědecká společnost (Wissenschaftliche Gesellschaft), jejímiž členy jsou převážně zdejší Němci, specializující se na německou i namibijskou kulturu. V archivu najdeme mnoho německy psaných dokumentů z koloniální doby, můžeme také zavítat do Goethe Institutu, koupit si německé noviny či navštívit místní univerzitu UNAM, kde se němčina vyučuje jako jeden z cizích jazyků. Ještě výrazněji než ve Windhoeku se německý aspekt projevuje v přístavním městečku Swakopmund na pobřeží Atlantického oceánu. Tady jakmile běloch vejde do restaurace či obchodu, personál na něj automaticky spustí německy, neboť je tu pravděpodobnost německy mluvících turistů i namibijských občanů nadmíru vysoká. Pozůstatky koloniální doby se promítají i do architektury a typicky německých pokrmů v jídelních lístcích. Většina ulic je pojmenována anglicky, většinou podle diktátorů, ale najdeme i názvy německé čí kombinované jako například „Bahnhof Street“.
Jazyková domluva však zdaleka není všechno! V mnoha cestopisech se sice o Namibii píše jako o zemi, která je na africké poměry velmi „evropská“, úplná pravda to dle mého názoru ale není. Letadlem se sem dostanete přes noc, ráno si ale musí člověk rychle uvědomit, že nehledě na vysoký životní standard, jímž se Namibie od jiných afrických států liší, tu řada věcí funguje zcela jinak. Je důležité si například velmi rychle uvědomit, že v Namibii se nikam nespěchá, což bylo pro mě jakožto studentku němčiny dost problematické. Daná odlišnost se projeví už na letišti, kde na pasovou kontrolu čekáte několik hodin, protože personál má na všechno dost času.
Brzo jsem rovněž pochopila, že není slušné při žádosti o jakoukoliv informaci, radu, pomoc, nebo dokonce při placení v supermarketu ihned přejít k „tomu nejdůležitějšímu“. Místní nejprve očekávají otázku „Jak se máte?“ a až poté, co se na totéž zeptají vás, můžete přejít k zamýšlenému tématu rozhovoru. Platí to vždy a bez výjimky, nehledě na časové možnosti obou komunikačních partnerů, dostatek či nedostatek kreditu na telefonu nebo momentální náladu. S pozdravem a první interakcí logicky souvisí i podání ruky, které se může napříč Namibií značně lišit. Při rozhovorech s místními jsem se, stejně jako většinou v Evropě, sice setkala s pevným stiskem, kdybych se prý ale ocitla na severu země, moc bych se svým evropským zvykem nezabodovala. Na farmách tu žijí původní obyvatele Namibie, kteří ruku naopak podávají co nejjemněji, aby to údajně pro hosta nebylo nepříjemné, aby jej, jinými slovy, nepoškodili.
Ještě před odjezdem jsem si v průvodci přečetla, že je v Namibii nadprůměrně vysoká úmrtnost na silnicích nehledě na jejich kvalitu a malý provoz mezi městy. A není divu. Sice jsem sama naštěstí svědkem žádné dopravní nehody nebyla, zkušenosti s přecházením silnic ve Windhoeku mám však bohaté. Jediné, čím se vyplatí při zdolávání místních silnic řídit, není ani semafor, ani zebra, ale selský rozum a vlastní intuice, kterou Namibijci mají opravdu výbornou. Věřte nevěřte, ale více méně daný systém funguje a dá se na něj časem zvyknout. Pravidla se sice nerespektují, ale respektuje se přání člověka, ať už chodce, nebo řidiče. Ve městě můžete přejít kdekoliv a auto je (většinou) připraveno zastavit, na druhou stranu vás ale nepustí na přechodu, pokud zrovna nestojíte ve vozovce. Budovy policie tu sice vidíte na každém rohu, ale v praxi to s dodržováním pravidel obzvlášť přísné nebude. Spousta věcí je dovolena na vlastní nebezpečí – například jízda v korbě džípu, kam se vejde i deset lidí jedoucích někam na výlet.
O jazykové situaci i kulturních zajímavostech Namibie se dá napsat velmi mnoho. Je až překvapivé z archiválií zjišťovat, jak se Němci snažili učit domorodé jazyky a jak misionáři vyučovali němčinu pro místní obyvatelstvo. Nezanedbatelnou roli tehdy rovněž hrál jak lingvistický, tak kulturní výzkum, jemuž se němečtí misionáři věnovali a přinesli tak do své domoviny rozličné etnografické i lingvistické poznatky, které pak shrnuli v řadě výzkumných prací. Zkuste schválně někdy to, co jsem popisovala v úvodu. Stačí pár kliknutí na internetu, ze kterých se ve finále může stát velký výzkumný projekt, který bude nejen plný dobrodružství, inspirativních setkání a obohacujících zážitků, ale také přispěje k rozvoji mezinárodní akademické spolupráce a popularizaci vybraného jazyka.

 
Upozornění na nádraží v afrikánštině a angličtině
 
Uniformy německých kolonialistů (z muzea ve Swakopmundu)
 
Německý kostel ve městě Swakopmund
 
Anglicko-německý název ulice
 
Vývěska z koloniální doby

Líza Getta je studentkou oboru překladaelství a tlumočnictví, čeština – němčina. Spoluorganizuje germanistickou konferenci Pragestt, působí na akcích DAAD, Goethe institutu a německého velvyslanectví. Získala stipendium Grantové agentury UK na výzkum tlumočení v Namibii v době, kdy byla německou kolonií. 

V případě zájmu můžete Lízu kontaktovat na getta1994@seznam.cz.