Učím češtinu pro cizince. Do mých lekcí chodí lidé různého věku, různých národností, profesí, zájmů, tradic a zvyků. Každý z nich má trochu jinou motivaci, proč se učí česky. Někdo chce studovat na české vysoké škole a potřebuje udělat přijímací zkoušky, jinému stačí dorozumět se v běžných životních situacích, další touží získat české občanství, někteří studenti mají české partnery… Ať už se s nimi setkám v individuální, či skupinové lekci, máme rozhodně co dělat. Všichni se shodují v tom, že čeština je pro ně těžký jazyk. Proto se snažím vymýšlet různé aktivity, které mohou výuku zatraktivnit. Ráda se s vámi podělím o některé z nich.
Jmenuji se Picasso
Na první lekci často hraji se studenty hru Jmenuji se Picasso. Místo jednotlivých písmen svého jména nakreslím jednoduché obrázky začínající daným písmenem. Studenti hádají, co to je, a z prvních písmen obrázků zjistí moje jméno. Pak se stanou malíři oni sami. A hned máme prvních pár českých slov. Studenti si obvykle pamatují to, co se týká jejich osoby. I tato slovíčka už většinou nezapomenou.
Kdo chce být milionářem?
Asi každý zná mezinárodní televizní hru Kdo chce být milionářem? S oblibou ji v lekcích používám pro procvičení čehokoli, hodí se už pro úroveň A1. Připravím si sadu otázek se čtyřmi variantami odpovědí a přidělím jim hodnoty od 1 000 do 10 000 000 Kč. Je-li ve skupině víc studentů, potřebuji více sad. Předem se studenty projdeme modelové situace a reakce na ně. Jednu hru hrají dva studenti: moderátor a hráč, ostatní zosobňují publikum a přítele na telefonu (ve větším množství mohou každou roli obsadit dvojice). Moderátor čte otázky (jeho sada obsahuje i vyznačené správné odpovědi), hráč odpovídá sám nebo s pomocí publika či přítele na telefonu nebo mu moderátor vybere dvě odpovědi jako variantu 50:50. Většina studentů se do hry zapojí po vzoru televizních estrád a jsou to obvykle velmi zábavné lekce, v nichž navíc zopakujeme spoustu užitečných informací. A učitel na lekci téměř nemluví!
Telefonování
Moji studenti mají pro strach uděláno, a tak se nebojí čelit reálným komunikačním situacím. Jednou z nich je telefonování. Už jsme se naučili, jak někoho pozvat telefonicky na schůzku, jak si domluvit návštěvu u lékaře apod. A teď to můžeme vyzkoušet v praxi. Na začátku lekce studentům představím situaci „Chci pozvat své kamarády na party“. Řeknu, kdy a kde se bude party konat a co potřebuji od každého účastníka vědět (jestli může přinést pití, jestli ví, jak se dostane na místo, apod.). Zopakujeme si, jak by takový telefonický rozhovor vypadal, připomeneme základní fráze a obraty. Studenti ještě nic netuší a berou to jako standardní cvičení. A potom vezmu svůj telefon a poprosím studenty, jestli můžou místo mě skutečně pozvat mé kamarády na oslavu a představit se jako „moji asistenti“. Následuje šok a prvotní rázné odmítnutí. Ale v každé skupině se najde minimálně jeden statečný student, který začne. Vytáčím postupně jednotlivá čísla svých přátel, telefonát nastavím na hlasitý odposlech a všichni sledujeme, jak si každý student vede. Poté, co zavěsí, se ozve veliký aplaus. Každý, kdo to dokázal (to znamená všichni!), si užívají velkého respektu ostatních. Pak společně rozhovory zhodnotíme, vyzdvihneme, co se povedlo, a jemně opravíme chyby. Sebevědomí studentů týkající se jejich komunikačních schopností se po této lekci vždycky významně zvýší.
Lekce s hostem
Čas od času pozvu na lekci hosta, který má co vyprávět. Se studenty se na lekci připravíme – zjistíme si něco o tématu, naučíme se nová slova. Já jim hosta předem trochu představím a diskutujeme, co by nás o jeho životě, profesi či hobby zajímalo. Z takové debaty vzniknou také otázky pro hosta. Samotná lekce se pak nese v duchu vyprávění, často prokládaného prohlížením fotografií, a diskuse. Mojí rolí je pouze moderovat lekci a případně ji lehce „usměrňovat“, např. píšu na tabuli frekventovaná slova, která studenti neznají, apod. Pokud se to hodí, spojím lekci i s občerstvením nebo poznáváním reálií. Pokud by vás zajímalo, jak to může vypadat, podívejte se na záznamy z diskusí se sportovním fotografem a s Čechem žijícím už 60 let v Brazílii.
Vaříme a učíme se česky
Moc ráda se studenty na lekci vařím. Nepotřebujeme kuchyni. Stačí třída, v lepším případě kuchyňka pro zaměstnance firmy nebo školy. Vařit lze už se studenty A1. Vyberu jednoduchý recept, domluvíme se, kdo koupí které ingredience, já obvykle přinesu pár pomůcek, pokud je třeba. Vše se vejde do malé tašky a suroviny stojí pár korun. Na začátek lekce připravím několik aktivit, z nichž studenti zjistí recept, naučíme se pojmenovat, co je co a co budeme dělat, a můžeme začít. Rozdělíme si činnosti, společně komentujeme postup, já se ptám, studenti vysvětlují přípravu atd. A co si společně uvaříme, to si taky sníme. Při jídle si znovu povídáme, opakujeme recept, sdělujeme si své zážitky, porovnáváme české a zahraniční recepty, mluvíme o našich zkušenostech s vařením apod. Je to zážitková lekce, která zaručeně oživí celkové studium. Jestli chcete vědět víc, přečtěte si, jak jsme vařili pudink a vajíčkovou pomazánku.
Zaujaly vás některé z představených aktivit? Budu moc ráda, když v komentářích napíšete, jak se vám osvědčily. A můžete se podělit o vaše oblíbené hry. Přeji vám hodně nápadů a ať lekce nepřestávají bavit vás ani studenty.
Jitka Pourová učí cizince česky. Pomáhá jim žít v Česku bez jazykové bariéry a uspět v práci nebo ve studiu. Komunikační metodou učí Slovany i Neslovany, v individuálních i skupinových kurzech, soukromě i ve firmách. Dělá také jazykové korektury. Upravuje texty klientů, aby je mohli bez obav zveřejnit. Více na http://jitkapourova.cz/.