Pokud jde o jižní národy Evropy, setkávám se u našich lidí s určitou mírou stereotypizace. Prostě nám obě kultury tak nějak splývají. Lidé na jihu jsou hluční, chodí později spát, za volantem víc troubí. A pak samozřejmě moře, sluníčko, pohoda. Je to pochopitelné, když to nahlédnete z druhé strany. Pro Itala také není velký rozdíl mezi Čechem, Polákem a Srbem.
Jenže… Já se oběma jazyky zabývám profesně, oba je miluju a oba je dobře znám. A přestože vám samozřejmě podepíšu, že určitá podobnost v národní povaze tu je, tak těch rozdílů je taky poměrně dost.
První a zásadní rozdíl je vnímání času. Ano, jak ve Španělsku, tak v Itálii začíná škola později než u nás (většinou v devět), také se později obědvá a později se chodí spát. Nicméně i v rámci slova „později“ existují poměrně velké rozdíly. Docela hezky to je vidět třeba na čase, kdy otvírají menzy nebo závodní jídelny. Zatímco u nás už většina hospod a dalších gastro zařízení otevírá už kolem 11 pro ty opravdu hladové, tak v Itálii, hlad nehlad, musíte čekat do 12 nebo 12:30 a ve Španělsku minimálně do jedné. A stejně tam v tu dobu bude prázdno. Ital jí většinou mezi 13 a 14, Španěl ideálně až kolem třetí. Zmíněné menzy například v Salamance, kde jsem byla na Erasmu, vydávají obědy až do čtyř. Španělský prime time (tedy ten nejžádanější čas) je v televizi od deseti hodin a většinou se v tuto dobu i večeří. A to už je vážně pozdě i na Italy!
Naše pojmy ráno – dopoledne – odpoledne – večer – noc se někdy trochu obtížně vtěsnávají do italského mattina – pomeriggio – sera – notte a to vše napasovat na systém španělský (mañana – tarde – noche) už je téměř nemožné. Jako lektorka se často setkávám s tím, že český student prostě POTŘEBUJE termín „dopoledne“ a tyhle jazyky pro něj žádné řešení nemají. Lidem chvíli trvá, než si zvyknou v daném kontextu používat mañana nebo mattina. Osobně však jako nejproblematičtější vidím koncept mañana, kdy se běžně setkáte s časovým určením a la una de la mañana, a las siete de la mañana, ale také a las once de la mañana (ve stejném pořadí: v jednu, v sedm a v jedenáct ráno). A aby toho nebylo málo, slovo mañana znamená také „zítra“!
Španělé taky dost vedou, pokud jde o konzumaci alkoholu. Možná někteří z vás slyšeli o staré známé Ruta del Bakalao, kdy byl v devadesátých letech směr Valencie pravidelně každý pátek zcela neprůjezdný a tisíce lidí z celého poloostrova se řítily „odreagovat se“ do Valencie. Stejně tak stačí projít se večer po Madridu nebo Římě, abyste došli k podobnému závěru. Španělé pijí víc. A protože je alkohol v barech relativně drahý, tak se často koupí předem láhev něčeho tvrdšího, kterou doma nabídneme účastníkům akce ještě před tím, než vyrazíme (a teď si nemyslete, že se jedná o nějakou jednotlivost, kterou autorka zažila při studiu, to je národní zvyk).
Ve španělštině pro onu zmíněnou aktivitu (obrážení barů) také existuje celá řada frazeologismů, jen namátkou ir de cortos, ir de cañas, ir de copas, ir a la ruta, ir de marcha, ir de botellón….
Naopak pokud jde o konzumaci kávy, vedou jednoznačně Italové, kteří spánkový deficit dorovnávají pravidelnou konzumací kávy a s blížícím se večerem jsou klidně na šesti či sedmi. Španělé spánkový deficit dorovnávají odpoledne spíš pivkem (una caña je v Madridu levnější než káva) nebo nápoji typu tinto de verano, zatímco počet káv udržují na počtu jedna či dvě. Navíc Italové pijí kávu černou a silnou, Španělé do ní mnohem častěji přidávají mléko. Když jsem v Itálii, udržet s kolegy tempo v pití kávy je náročné, kafíčka se zdají malinká, ale někde kolem čtvrté odpoledne už mám mžitky před očima. Jeden můj italský kolega v Madridu vtipkoval, že právě odlišná reakce na poobědové klimbání (pivečko versus kafíčko) způsobuje to, že Italové jsou trochu neurotičtí, zatímco Španělé jsou mnohem uvolněnější.
Španělsko prostě působí celkově mnohem ospaleji, což je dáno tím, že se a) skutečně o poznání MÉNĚ spí (chodí se spát opravdu hodně pozdě a vstává se relativně normálně jako jinde v Evropě), b) o něco víc se popíjí, c) je tam prostě větší horko a sucho (vědecky prokázaný fakt). V Itálii jsou samozřejmě také velmi suché a horké oblasti, ale vezměte je, vynásobte jejich rozlohu číslem sto a dostanete Španělsko. Navíc asi nebylo úplně rozumné umístit do té horké a vyprahlé pustiny hlavní město.
A co móda na jihu Evropy? Na jednu stranu tu máme mimořádně upravenou starší generaci – zejména v neděli je třeba věnovat zevnějšku mimořádnou pozornost, ať už jdete do kostela nebo na rodinný oběd – na druhou stranu, každý, kdo potkal v Praze skupinu mladých Italů v nevzhledných, prošívaných bundách, se musí nutně ptát, jak na tom ta italská móda vlastně je. Ve Španělsku to není o moc lepší, mladá generace dost rezignovala na styl a šmrnc svých rodičů a na menších městech klidně potkáte mládence, který jde na rande v teplákovce (světle šedé). Nicméně i tito mladí lidé v huňatých bundách a teplákovkách, když nastoupí po škole do zaměstnání, většinou přijmou nějaká základní pravidla, která se od těch českých do značné míry liší, a to zejména pokud jde o mužskou módu. Muži se více voní a celkově víc dbají o svůj zevnějšek. Košile a sako jsou standard. Nicméně i ženské móda je trochu jiná. Cizinci v Praze se například nepřestávají podivovat nad množstvím batohů v metru. Praktickému batůžku dá nejednou přednost i žena pracující, která jinak o svůj zevnějšek evidentně pečuje. To je v Říme nebo v Madridu zcela nepřijatelné, ženy nad třicet prostě nosí kabelku a tečka.
Existují tedy nějaké rozdíly mezi Italy a Španěly? Pokud jde o módu a jídlo celkově, do jisté míry to pořád je tak, že v Itálii se prostě točí víc peněz. Italové si potrpí na módní značky a mimořádně dobře se v nich orientují -v Itálii mám vždycky pocit, že tohle už nedoženu, my Češi v tom prostě nemáme tu letitou praxi. Navíc spousta značek do Prahy ještě ani nedoputovala. Za oblečení (a za rodinné obědy) se utrácejí horentní sumy i v rodinách, kde pak třeba zjistíte, že tolik peněz zase nemají.
Se svými italskými klienty nebo kolegy se vždycky cítím trochu méněcenně, pokud jde o to, jak se oblékám a co nakupuju. Ve Španělsku je atmosféra mnohem uvolněnější a také je tam například mnohem víc v kurzu „alternativa“ – teď myslím nakupování po bazarech, handmade výrobky nebo prostě nákupy v sekáčích. A ještě mě napadá jeden příklad, na kterém to lze dobře vidět, a to je IKEA. Nevím, jak vy, ale já mám celou domácnost i učebnu vybavenou z IKEA a v českém prostředí to (aspoň podle mého názoru) není nic divného, většina z nás považuje IKEA styl za cenově dostupný a přitom vkusný. Ale dobře vím, že v Itálii se trochu shodím, když půjdu s pravdou ven. Oni v IKEA nakupují opravdu jen spotřební zboží (nádobí na oslavu nebo vybavení, kterého se za rok, za dva zbavíte), většina lidí by si tam nikdy nekoupila postel nebo skříň. Trošku snobárna? Možná ano, ale člověk jim to rád odpustí 🙂
Na čem se určitě oba národy shodnou? Oproti naší kultuře piva jsou španělská i italská kultura skutečně kulturami vína. Dále si potrpí na dobré jídlo (například čerstvé mořské plody a čerstvé ryby) a stejně tak organizace jídla je hodně podobná: dodržují první chod a druhý chod, ten první je většinou něco bezmasého (hlavně těstoviny), naopak druhý chod většinou obsahuje plátek masa.