Nebudu nic lakovat na růžovo, nervozita z prvních online skupin byla veliká. Dneska už jsem v online skupinových kurzech jako ryba ve vodě a opravdu jsou něčím, na co se každý večer těším. A čím to je?

Několik pravidel pro hladký průběh skupinového kurzu:

• V mých kurzech je webkamera povinná. Když jsem tohle pravidlo zvažovala, cítila jsem se jako úplný diktátor. Nejeden účastník si ji musel opatřit, aby se do kurzu mohl přihlásit. Ale skutečnost, že na sebe všichni vidíme, je hrozně důležitá. Navíc motivuju svoje studenty, aby si nás dali na gallery view (a ne defaultně nastavené speaker view). Všichni se vidíme vedle sebe a je to jako bychom vedle sebe opravdu seděli na hodině. S webkamerou ale souvisí další velké téma. Díváte se do kamery nebo na studenty? Pokud se dívám do kamery, studenti mají pocit, že se jim dívám „do očí“. Jenže já zase nevidím jejich výraz a nemohu na něj reagovat. Když se dívám na ně, oni mě vidí jako bych koukala trochu šejdrem. Jednoznačně řešení nemám, ale většinou z toho vychází, že pokud mám nějaký kratší monolog (například popisuju, co bude za domácí úkol), dívám se do kamery. Pokud konverzujeme a procvičujeme, je nezbytné dívat se na studenty. 
• Mikrofony nemutujeme, respektive neztišujeme. Pouze úplně výjimečně, když má někdo návštěvu vedle v místnosti nebo hlučného papouška, požádáme ho, aby mikrofon vypnul, když zrovna nemluví. Většinou ale máme mikrofon zapnutý všichni a občasné zakašlání nebo šoupání podložkou myši naopak dotváří ten dojem, že jsme všichni spolu. Takže drobnému provoznímu hluku se nebráníme. Studenty to naopak motivuje najít si v bytě klidnější místo, kde nebudou rušeni.
• Ostatně, v mých kurzech ani není možné pracovat systémem „domluvím a mutnu se“.  Hodně totiž vyvolám, hodně cvičíme výslovnost problematických slov společně (chci, aby je všichni zopakovali) a hodně se ujišťuju, jestli všichni rozumí, někdy i jmenovitě. Každý student tak promluví zhruba třicetkrát, i více. Mutování by bylo nekomfortní. 
• Pokud jde o vyvolávání, existuje také jedno důležité pravidlo, které jistě znáte z offline výuky: Nejdřív se zeptám, pak chvíli čekám a pak teprve řeknu jméno vyvolaného. Důvod je nasnadě, chci, aby všichni dávali pozor.
• Proč hodně vyvolám jménem, je zřejmé. Chci, aby byl čas využit pro všechny spravedlivě, a chci, aby se všichni zapojili. Také hraje roli to, že promluvit spontánně ve třídě offline je přece jen jednodušší. Proč se ale pořád ujišťuju, jestli studenti dané látce rozumí, jestli pochopili, oč se jedná? Protože online se ztrácí dobrá polovina z neverbálního chování studentů. Ve třídě poznáte spoustu věcí z výrazu, ale třeba i z toho, jak student sedí, jestli se mele nebo nemele, jestli si píše nebo ne. Online vidíte mnohem méně. Takže se prostě relativně často ptám.
• Z toho samého důvodu studentům také někdy říkám, ať na mě mávají tužkou, pokud třeba něčemu nerozumí – zejména když děláme opakovací cvičení, kde vím bezpečně, že už jsme všechna slova brali. Je to kupodivu mnohem pohodlnější než chat nebo symbol hlásící se ručičky. Minimálně já to zaznamenám mnohem dřív 🙂
• Jak už jsem zmínila, často po studentech chci, aby problematická slova opakovali nahlas. Nácvik výslovnosti online má svoje specifika. Studenti mě nevidí „3D“, takže to řeším tak, že někdy se dost neesteticky nalepím na obrazovku, aby bylo dobře vidět zuby, jazyk apod. Po svých studentech to samé nevyžaduju, tedy alespoň většinou ne, ale poslechově musím mít stoprocentní jistotu, že jsou na dobré cestě. Ne všechny mikrofony jsou kvalitní, navíc může zrovna trochu zaškobrtnout připojení.  Takže leckdy je prosím, aby mi slovo zopakovat znovu. 
• Online lekce je náročná na pozornost, šedesátka online je pocitově delší než šedesátka offline. Dřív jsem měla pocit, že musím jet jako fretka, aby ani minutka nepřišla nazmar. Dělám především konverzační kurzy, takže mým cílem je, aby to odsýpalo a studenti odcházeli s pocitem, že toho dnes mohli „hodně říct“. Časem se mi ale osvědčilo dělat pauzy – dát minutku na omrknutí cvičení, dvě tři minuty psací pauzu nebo udělat společně poslech, který jsem dřív zadávala zejména na doma. Udělat prostě několik takových mezníků, které nás všechny zklidní a umožní nám se nadechnout.
• Mailem posílám jen minimum informací. Ruku na srdce, mailovou schránku máme všichni tak zahlcenou, tak proč to ještě zhoršovat? Spamuju studenty vlastně jen tehdy, pokud se mi nahromadí odkazy, které považuju za užitečné a chci, aby je měli na jednom místě. Takže jak probíhá přenos informací mezi mnou a mými studenty? Materiály máme zásadně sdílené (GoogleDocs a videa, která jim nahrávám, najdou na Google Drive). Úkoly mi studenti posílají vyfocené na WhatsApp. Učím řečtinu, takže je velmi důležité sledovat pravidelně, jak píšou a předejít tak některým špatným návykům (jako je třeba tečka nad i). WhatsApp mám prakticky jen na úkoly, takže tím je to pro mě taky přehlednější.
• Pravidelné revize spokojenosti jsou samozřejmostí i v offline kurzech. Jenže online jsou o tolik důležitější! A důvod? Už jsem to zmínila výš, ztrácí se část neverbálního projevu. Když jste s někým v místnosti, poznáte hned, jestli je spokojený, nespokojený, klidný, nervózní. Online se část toho všeho ztratí. Snažím se zhruba jednou měsíčně dělat inventuru. Někdy se třeba z legrace ptám na aktuální stupeň přetížení řečtinou od 0 do 10, jindy si prostě jen povídáme, kdo jak se stíhá učit a já je utěšuju, že jako lektorka možná vypadám dynamicky, ale jako studentka jsem úplně příšerná. Nestíhám a chodím nenaučená, domácí úkoly ztrácím a vůbec to se mnou není jednoduché.
• A možná stojí za zmínku ještě pár věcí, které by mohly kolegy zajímat. Nikdy nepoužívám breakout rooms a v podstatě ani jiné Zoom vychytávky, stejně tak jako Miro, Wordwall apod. I když mě tyhle věci baví, studenti hodně stojí o to mít vše na jednom místě a „printable“. Ano, zjistila jsem, že 90 % studentů si každou hodinu tiskne… Samostatnou kapitolou je rušení skupinových kurzů a způsob náhrady. Také mohla být řeč i o nahrávání, které využíváme pro trénink konverzace (nahrávám otázky), ale třeba taky v případě absence někoho ze studentů, je nahraná hodina samozřejmostí. A samozřejmě informace, která by taky leckoho mohla zajímat, v mých kurzech je šest až osm studentů.
• Více také v článku: Co dělám se svými studenty na Zoomu a Pomoooc!!! Zoom a skupiny!