Asi by mě nemělo překvapit, že reakce na poslední článek o polštině obnášely především jedno: další a další vtipy o polštině. Ke vtipům zmíněným v článku tak přibyly například baba przebyteczna jako tchyně nebo gangster koszulowy jako blecha. A nepřišly vtipy jen o polštině. Maďarsky je prý hřbitov tuhoskempink a včela zase seremeď, vosa neseremeď a sršeň neseremeď turbo.
A samozřejmě přišlo i několik naprosto nepublikovatelných vtipů….
No a já teď budu úplně strašně, ale opravdu strašně nudná. Já jsem začala zkoumat, co tyhle vtipy vlastně dělá vtipnými. Dokonce jsem zjistila, že existují odborné články o vtipech parodující cizí jazyky. (viz například článek Anekdoty parodující cizí jazyky)
Tyhle vtipy vycházejí samozřejmě ze snahy mluvčích napodobit daný jazyk především foneticky – použitím nějakých typických fonémů, ale také hraním se slabičnou stavbou (to je dobře vidět na vtipech o japonštině, například zemětřesení: sama jama domy fuč). Mnohdy jsou tyto vtipy doprovázeny i snahou o napodobení přízvuku. Nějak podvědomě prostě víme, že polština ho má na druhé slabice od konce, japonská slova je třeba vyslovovat krátce a jakoby sekaně a v maďarských vyslovujeme přízvuk tak trochu na každé slabice zvlášť, snad jako kdyby byla mezi každou slabikou krátká pauza.
Polské vtipy jsou ale přece jen něčím zvláštní, jsou založené na 1) použití slova, které čeština zná, ale v úplně jiném kontextu, 2) na neotřelých složeninách, které možná trochu připomínají obrozenecké výrazy, 3) na postavení přídavného jména za podstatným jménem, které je v polštině typické pro kolokace a ustálená slovní spojení.
Pokud jde o formu, vtipy jsou většinou koncipované vlastně jako hádanky – začínáme totiž starým známým (Víš,) jak se řekne polsky/ maďarsky/ japonsky…? Přičemž samozřejmě počítáme s tím, že dotázaný řekne ne/ nevím.
Co mi ale přijde zvlášť zajímavé, je, že tyto vtipy se týkají v podstatě jen polštiny, maďarštiny a japonštiny. Výjimečně pak slovenštiny (drevokocúr), španělštiny, italštiny a ruštiny. Oblíbenost maďarštiny a japonštiny je zřejmě dána tím, že jsou oba jazyky vnímány jako extrémně nesrozumitelné, svým způsobem exotické, možná také obtížné. Nabízí se otázka, proč máme jen minimum vtipů na němčinu – slovní hříčky těžící z podobnosti obou jazyků není tak těžké vymyslet a určitě nejsme Němcům zavázáni nějakou politickou korektností.
A tím už končím, protože dost možná si někteří z vás říkají, že když se to moc analyzuje, už to není vůbec žádná legrace.
Baví vás jazykové zajímavosti v češtině i v cizích jazycích?
Nahlédněte do nového titulu z nakladatelství Jazykový koutek:
