Jestli patříte mezi milovníky Balkánu, vřele vám doporučuju následující četbu. Nenajdete tam sice aktuální informace typu Lonely Planet, ale porozumíte tomu, co je to opravdový Balkán. Jde o cestopisy z první poloviny dvacátého století, jejichž autoři jsou Češi. Najdete tam opravdové perly jako sólo přechod Šar planiny téměř bez vybavení, záznamy o práci českých lékařů v době meziválečné, zprávy o životě mezi mnichy na Athosu nebo třeba zápisy starých, dnes již mnohdy ztracených písní.
Ludvík Kuba, Čtení o Bosně a Hercegovině, Cesty a studie z roků 1893-1896, vydala Družstevní práce 1937
Tak tohle je nostalgie největší. Autor prošel ty kraje pěšky, zabýval se především sběrem lidových písní, balad, maloval přitom krásné obrázky, z nichž mnohé najdete v knížce (tedy v tom vydání, které mám já, o těch předchozích nic nevím). Hodně výletů do minulosti, pokusů o amatérské etymologie. Vyhledává antické památky, popisuje místní kroje. Taky tu najdete několik písní i s nápěvem a notami. Doporučuji kapitolu o Mostaru, kde se autorovi zvlášť zalíbilo.
Ludvík Kuba, Čtení o Dalmácii, Cesty a studie z roku 1890-1912, vydala Družstevní práce, 1936
Vím, že Dalmácie, není zrovna ten pravý Balkán. Přesto komu by se líbila předešlá knížka, rád si přečte i tohle. Najdete tu ještě víc vyobrazení, hlavně pak kroje, a celkem 18 písní i s nápěvy a překladem.
Ludvík Kuba byl především malíř a tak se lze v antikvariátech také setkat se souborným vydáním jeho obrazů, ale to už je bohužel trochu dražší záležitost.
Jaké pak bylo moje překvapení, když jsme se jednou vydali pěšky z březnického nádraží, a koukám ulice Ludvíka Kuby!
Julius Komárek, Neznámá Makedonie, Příroda, Lovy a studie zoologa v makedonských horách, vydalo Nakladatelství Pražské Akciové tiskárny, 1940
A tady máme zas úplně jiný pohled, a přece jen o něco drsnější kraj. Makedonií tu myslíme území Makedonie v nejširším slova smyslu, za nejcennější lze z dnešního pohledu považovat zprávy o Albánii. Autor nabízí cenné komentáře k fauně a flóře, a všechno opět pěšky, nebo na koni, zvláštní důraz klade na popis Ohridského jezera a jeho okolí. Přechody řek, nocování pod širákem, lov.
Václav Fiala, Věčný epos Balkánu, Slovem i obrazem, vydal František Borový, 1947
Ze všech uvedených knih mi právě tahle vždycky připadala nejméně zajímavá, autor se držel takových těch bezpečnějších míst, projel Jugoslávii, přes Záhřeb, Plitvická, Dubrovník a přes Sofii hajde rovnou do Cařihradu. Nicméně v knize najdete přes dvěstě fotografií, což je samo o sobě malý poklad.
Antonín Fialka, Přes devatery hory (Pěšky Balkánem do Orientu), vydal Jaroslav Salivar, 1946
Tuhle knížku považuju ze všech uvedených za nejdobrodružnější, podobných akcí jako výše uvedený sólo přechod pohoří Šar tu najdete spoustu. Ale nejen takových, autor třeba strávil dva měsíce na Athoském poloostrově, putoval mezi kláštery a přináší tak zajímavé svědectví o životě v autonomním Athosu. Pro mě tím třeba padly některé mýty. Na rozdíl od předchozí knihy, Fialka ten Balkán projde opravdu pečlivě, a to doslova křížem krážem. Najdete tu co nejméně zeměpisně-historických odboček, ale za to hodně zastavení s místními.
Na závěr můj oblíbený citát z téhle knihy:
„Nechoď na Černou Horu“, zrazovali mě Dalmatinci. „Žije tam divoký národ a mnoho komitů v horách, kteří tě o všechno oberou.“
„Nemoj da ideš u Albaniju,“říkali mi později sami Černohorci, „ima tamo lopova, koji ti otrežu glavu.“
A vidíte, na Černé Hoře jsem se cítil velmi dobře a v Albánii vůbec nejlépe. Člověk nesmí vždycky dát na to, co se říká.
Půjčuji tyhle knížky jen hodně nerada, ale kdyby se přesto našel někdo, kdo to v antíku nesehnal a stojí o to si to přečíst, tak to samozřejmě půjčím.
Kdo by věděl o nějakém dalším podobném pokladu české literatury, ať mi o tom určitě neváhá napsat!