Všichni to známe: Něco řekneme a protistrana nasadí takový ten obličej „Cože, co prosím?“ Nerozumí nám, nechápe, co chceme říct, a nám je trapně. A některým z nás potrvá pěknou chvíli, než znovu seberou odvahu znovu to zkusit. Cílem tohoto článku je ukázat vám, že taková situace vůbec nemusí souviset s vašimi nedostatečnými jazykovými znalostmi.
Místní zvyky
Zkoušeli jste si někdy dát v Itálii cappuccino po obědě? Řekněme jinde než v turistickém letovisku? Divila bych se, kdyby to zůstalo bez odezvy. Italové si totiž zásadně dávají cappuccino jen po ránu. A tak snahy cizinců objednat si tento nápoj po obědě vzbuzují rozpaky, ale často i nevoli. Já si dávám cappuccino během dne často a většinou si to musím „něžně“ vyhádat. Ve smyslu „Podívejte, já jsem cizinka, já můžu“. Onehdy si však vedle mě objednávala v menším italské městě to samé Němka, číšník se snažil s ní diskutovat, ale ona mu nerozuměla, uměla prostě jen objednat. Když číšník odešel, řešila s manželem, že neví, kde udělala chybu, když to přece umí tak pěkně říct…
„Dobrou chuť“ patří mezi top ten frází, které chceme v cizím jazyce umět. Takové to nutné minimum. Ale věděli jste, že Angličané nebo Francouzi si na výraz „dobrou chuť“ moc nepotrpí? A pokud se ve Francii nacházíte v nějaké té high society, může to být dokonce vnímáno jako pěkná neomalenost. Tím však výčet možných přehmatů u francouzského stolu zdaleka nekončí.
(Pokud jde o anglické enjoy your meal, které se opravdu téměř nepoužívá, mrkněte na diskusi na HelpForEnglish.)
Ve Španělsku se zase můžete setkat s nechápavými obličeji, pokud lidem vykáte. Vykání (Usted), které ještě najdeme v mnoha českých učebnicích v první či druhé lekci, totiž ve Španělsku téměř neuslyšíte, a v některých případech tím můžete i urazit nebo dát najevo povýšenost.
A poslední příklad za všechny: V mnoha zemích vzbudíte nechápavé pohledy přezouváním, dotazy na něj nebo neochotou nechat si na sobě boty.
Česká specifika, která matou
Pokud jste zvyklí používat naše hmm jako přitakání, obdiv, vyjádření nejistoty atd., dobře zvažte, jestli je to vašemu protějšku srozumitelné. Často to totiž cizincům srozumitelné není a velmi jemné nuance v tónu, který jsme použili a který určuje právě význam tohoto citoslovce, prostě neslyší. Nejednou se mi podařilo českým hmm konverzačního partnera zmást.
Ne vaše neznalost, ale jejich neznalost
V románských jazycích, tedy v italštině, španělštině nebo francouzštině zase často narazíte na velmi podivnou výslovnost anglických jmen. A tak jako my nerozumíme, když řeknou Mikael Žakson jako Michael Jackson (fj) nebo uuu due (it)/uuu dos (šp) jako U2, nerozumí ani oni nám, když se snažíme o výslovnost anglickou. Španělština vůbec ráda ignoruje anglické zkratky, takže formát jpg je najednou chota-pe-che a známý JR z Dallasu zase chota-ere… Stejně tak bychom za výslovností akadaka asi těžko hledali kapelu AC/DC. I obráceně tedy platí, že pokud vyslovíte slovo správně (nebo aspoň s českou výslovností, která se víc blíží té anglické), můžete leckde narazit na nepochopení a neporozumění.
Co z toho plyne?
Že když se někdo tváří nechápavě nebo dává najevo, že nerozumí, vůbec to nemusí souviset s vašimi jazykovými znalostmi. Může jít o naši nebo jeho neznalost kontextu, mezinárodních slov a názvů, zkratek, ale taky místních zvyků a specifik. Takže:
NENECHTE SE ODRADIT, KDYŽ SE PROTIHRÁČ TVÁŘÍ NECHÁPAVĚ!