Fonetika letem světem Evropou

Snad každý jazyk má ve výslovnosti nějakou tu „specialitu místní kuchyně“ – prostě něco, co v jiných jazycích nenajdeme. My, Češi, jsme si dobře vědomi svého /ř/, které je jedinečné. (Ačkoliv relativně podobnou hlásku najdeme například v polštině nebo v severonorských dialektech.) Pojďme se teď podívat na některé zvláštnosti dalších evropských jazyků.

čeština ještě jednou

Málo se ví, že méně obvyklou hláskou je také /h/, které dělá velké potíže mluvčím mnoha jazyků – v jazycích jako italština, španělština, francouzština, řečtina, polština tahle znělá glottální frikativa chybí. Možná namítnete, že angličtina nebo němčina tuhle hlásku mají, ale pozor, v obou jazycích je tato hláska neznělá a naše silné, znělé /h/ patří k rysům, které nás snadno prozradí jako cizince.

španělština (evropská)

Nepíšu o tom poprvé, já mám prostě strašnou slabost pro apikoalveolární /s/ – tedy takové to šišlavé /s/, pozor, nejedná se o /š/. Dobře je slyšet například tady. Pokud vím, tak z evropských jazyků najdeme tuto hlásku ještě v nizozemštině (zkuste porovnat například výslovnost přímořského letoviska Scheveningen) a v novořečtině (zde k porovnání výslovnost Θεσσαλονίκη – Thesaloniki/ Soluň). 

nizozemština 

Nizozemské /g/, které čteme jako znělé zadopatrové [ɣ] nebo jako [x] (tedy obyčejné české /ch/), zase až takovou zvláštností není, čeština přece zná tuhle hlásku také. Zvláštností je ale četnost téhle hlásky. Ne nadarmo hodně lidí popisuje nizozemštinu jako chrochtání nebo chrčení. Tady si můžete poslechnout několik fonetických realizací jména známého malíře (aneb jak se vlastně čte Vincent van Gogh). A tady zase delší promluvu z holandské televize. No, řekněte sami, nepřebývá jim trochu tahle hláska?

italština

Italská výslovnost je obecně považována za velmi jednoduchou, takže si teď možná říkáte, co že tu chci řešit. Doppie, přátelé, doppie! Neboli gemináty, tedy zdvojené souhlásky. Italštinou nepolíbení si mohou příklad gemináty pustit zde ve slově notte „noc“. Čeští studenti tyto hlásky s oblibou ignorují – a to přesto, že mají distinktivní funkci, to znamená, že v určitých případech mohou rozlišovat význam. 

Každopádně pokud se učíte italsky, dejte si na geminátách záležet. Je to právě melodické střídání délky přízvučné slabiky a kratičké pauzy v doppiích, co dělá italštinu italštinou.

Nicméně při bližším zkoumání jsem byla překvapená, v kolika jazycích jsem objevila zdvojené souhlásky.

norština 

Pokud jde o norštinu, dalo by se mluvit například o tónech (jsou dva), o tlustém /L/ nebo o tom, že Oslo není Oslo, ale spíš [uslu] či dokonce [ušlu]. Já jsem se ale zamilovala do měkkého /kj/, které vyslovujeme podobně jako české /š/, ale jazyk nedoputuje až na patro. Tuto hlásku najdeme například ve slově kjærlighet „láska“, jehož výslovnost si můžete poslechnout zde.

portugalština

Když se řekne „nosovka“, většinou si každý vybaví nosovku francouzskou. Portugalština má však také svoje nosovky – na rozdíl od těch francouzských, které jsou otevřené, jsou ty portugalské zavřené. Rozdíl lze dobře vidět na některých dvojicích typu João a Jean (to první znamená „Jan“ v portugalštině, to druhé pak to samé ve francouzštině) nebo pão a pain „chléb“. Tyhle zavřené nosovky mi daly kdysi na kurzu portugalštiny pěkně zabrat a vlastně se na ně doteď musím opravdu hodně soustředit, když mluvím. Znáte to, existují zvuky, které prostě vaše artikulační orgány ne a ne přijmout 🙂

dánština

Nejtypičtějším rysem dánštiny je ráz, něco jako krátká, ale rázná pauza ve slově. Hrtanová okluze, chcete-li. Pokud jste někdy slyšeli dánštinu, museli jste si všimnout, že ten jazyk jakoby „skáče“, možná ještě lépe: poskakuje. Pokud jste dánštinu nikdy neslyšeli, tak zde je opět více méně náhodná ukázka souvislého mluveného projevu.

Takže: Ráz dánštiny je dán rázem 🙂

angličtina

A naše stará známá: tedy angličtina. Tento jazyk se dnes učí miliarda lidí na světě a i u nás byste dlouho hledali někoho, kdo se anglicky nikdy neučil. Téměř každý to alespoň zkusil. Téměř každý má tedy nějakou představu o výslovnosti tohoto jazyka. A když jsem přemýšlela, co by tedy bylo dobré zmínit v tomto článku a co se „jakoby méně ví“, uvědomila jsem si, že je to střídání přízvučných a nepřízvučných prvků. Mnohdy i pokročilejší studenti totiž moc nechápou, že v angličtině většinou není for me [for mí], ale něco jako [f mí], stejně tak není your name [jór neim], ale spíš něco jako [j neim]. Britská učitelka, která diktuje dětem ve třetí třídě možná řekne I have done jako [ai hev dan], ale všichni ostatní řeknou [aif dan] nebo dokonce [af dan]. Příklady teď zcela záměrně neuvádím v API (tedy ve znacích Mezinárodní fonetické abecedy). Předložka, pomocné sloveso, zájmeno – to jsou všechno prvky, které angličtina ráda krátí do podoby, ve které je student často neidentifikuje.

Tohle pak zcela zásadním způsobem ovlivňuje naši schopnost porozumět mluvené angličtině.

Závěrem o /r/

Aniž bychom si to uvědomovali, pro netrénované ucho je zásadní hláskou, která pomáhá rozlišovat mezi světovými jazyky, hláska /r/. Je to hláska nesmírně bohatá na způsoby realizace.

Anglické /r/ si každý vybaví, výslovnost této hlásky také zřejmě stojí za dříve rozšířenou, poněkud absurdní radou pedagogů, aby si čeští studenti představili, že mají v puse horký brambor. Fonetický popis anglického /r/ zní: znělá frikativní kakuminála tvořená plochou štěrbinou.

Německé /r/ je spíše uvulární (tvoří se tedy vzadu na čípku), i když norma doporučuje předojazyčné /r/, kterého jste si mohli všimnout třeba během lyžování v rakouských Alpách. Ačkoliv i v Rakousku převažuje uvulární výslovnost nad alveolární (předojazyčnou)… Může být znělé i neznělé.

Francouzské /r/ je pak znělá uvulární frikativa, v dialektech se setkáme i s jinými realizacemi.