Rozhodla jsem se přesně po půl roce resuscitovat svoji finštinu. Ušetřím vás důvodů, proč jsem z ní v listopadu úplně vypadla a nedokázala už do toho vlaku naskočit. Počítám, že je to něco, co jste taky minimálně jednou zažili 🙂 Postupně bylo čím dál, tím těžší se do toho vrátit nejen kvůli výčitkám svědomí, ale taky proto, že člověk jednoduše vůbec neví „jak na to“. A já fakt nejsem typ, který by vydržel procházet učebnici od první lekce. Takže jaké kroky jsem podnikla? 

1. Vzala jsem si sešit a snažila jsem se vzpomenout si na co nejvíc slov. Koneckonců fotku tohohle seznamu jste možná viděli v naší skupině Zavináče a piškoty. Upozorňuju, že v mém okolí se tahle metoda nesetkala úplně s pochopením. Tak nevím, jestli vám to radit nebo ne. Na první zátah jsem napsala asi 230 slov a pak už mě prostě nic nenapadalo. Sešit jsem nechala dva dny otevřený v kuchyni na stole a kdykoliv jsem si vzpomněla na další slovo, tak jsem si ho poznamenala. Dostala jsem se na nějakých 270 slov.
2. Pak mi došla trpělivost a rozhodla jsem se, že budu trochu podvádět. Pustila jsem si finský film, který už znám a o kterém vím, že obsahuje relativně dost použitelných slovíček (takže žádný Aki Kaurismäki, ale pořádná romantická komedie). Během filmu jsem si psát zakázala, no a když film skončil, tak zase hurá do sešitu. Vyždímala jsem ze sebe 380 slov. A věděla jsem, že tady končím a dál vlak nejede.
3. A pak jsem konečně absolvovala dlouho odkládanou lekci finštiny. Domluvila jsem se s Michalem Švecem ze Skandinávského domu, možná si Michala vybavíte z našeho rozhovoru o finštině. Jen jsme si povídali a tahali z paměti, co tam ještě zůstalo (mně, ne Michalovi). Po lekci se dostavil super pocit, že ještě něco dokážu finsky říct. I když upřímně, kdyby s námi u stolu seděl Fin, dost pochybuju, že by vůbec poznal, že se jedná o finštinu.
4. No a pokud jde o učebnici… Hádejte, jak to dopadlo. Žádné opakování se nekoná a domluvili jsme se, že zkusíme navázat, kde jsme v listopadu skončili.