1.1.   Úvod do studia kontaktu jazyků

Jazykový kontakt je situace, kdy dochází k interakci dvou jazyků. Spektrum otázek a témat, které podobná situace vyvolává, je však tak široké, že dnes již teorii kontaktu jazyků považujeme za samostatnou lingvistickou disciplínu.[1] Téměř všechna témata, jimiž se tato práce zabývá, jsou ve svém teoretickém rámci popsána právě v kontaktní lingvistice.

Tento obor stále ještě považujeme svým způsobem za nový (Földes, 2010). Je to pochopitelné, moderní lingvistika jako obor se odráží od historicko-srovnávací jazykovědy 19. století a  konstituuje se v době, kdy v mnoha evropských státech proběhl proces národního uvědomění a probíhají nebo mají v krátké době začít státotvorné procesy po rozpadu velkých říší. Mnohé evropské jazyky procházejí obdobím očišťování od cizích vlivů, odstraňování výpůjček. Vznikají spisovné varianty jazyků. Tyto okolnosti do jisté míry odrážejí témata lingvistiky před 1. světovou válkou. Každopádně tu mluvíme o době, kdy vzniká z dějinného pohledu rekordní počet homogenních jednojazyčných společenství. Jinými slovy bychom také mohli říci, že do určitého odbobí lingvistika výrazně upřednostňovala otázky jazykové divergence před otázkami jazykové konvergence. Mnohem obvyklejší je v historii zcela jiná sociolingvistická situace, především pak některá z forem multilingvismu (bilingvismus, trilingvismus)[2]. Multilingvismus je jedno ze stěžejních témat jazykového kontaktu.

Koncepce oboru je dnes co nejširší a postihuje interakci dvou jazyků téměř v jakékoliv její formě. Na jedné straně se věnuje aspektům psycholingvistickým, kdy týž člověk používá střídavě dva jazyky (což bývá označováno jako code-switching), a s tím spojeným otázkám od bilingvismu po interference při studiu druhého jazyka (Weinreich, 1963). Na druhé straně popisuje takový fenomén ze sociolingvistického hlediska, to znamená, když jsou tyto dva jazyky používány v jednom společenství (Thomason, Kaufman, 1988; Riehl, 2004).  Je tedy zřejmé, že centrálním pojmem je zde bilingvismus jak u jednotlivce, tak u jazykových společenství, a je zřejmé, že nás bude zajímat především druhé hledisko, přestože oba úhly pohledu spolu úzce souvisí.

Bilingvní jedinci i bilingvní společenství vytvářejí především prostřednictvím přepínání kódů (code-switching) prostor pro transfery mezi oběma jazyky, které jsou zásadní příčinou jazykových interferencí. Tyto interference mohou být fonetické, gramatické a lexikální (Weinreich, 1963), v novější terminologii fonologické, morfosyntaktické a lexikální (Thomason, Kaufman, 1991). Takový prvek, který je přejat z dárcovského jazyka do jazyka přijímajícího a je plně integrován, nazýváme výpůjčkou, příp. prvkem vypůjčeným.[3] Většina odborníků, kteří se jazykovým kontaktem na této úrovni zabývali, se také snažila postihnout určitá omezení, příp. kritéria pro to, co může být přeneseno z jednoho jazyka do druhého. Existují určité rysy, které jsou mezi dvěma jazyky nepřenosné? Meillet například tvrdí, že gramatické (dnes bychom spíš řekli morfosyntaktické) interference se omezují na rysy, které typologicky odpovídají povaze příjímajícího jazyka (1921, s. 84), podobně také Jakobson (1931) nebo Sapir (1921). To je názor, který je ještě dnes poměrně populární, přestože byly doloženy mnohé tomu neodpovídající případy (Thomason, 2001, s. 63). Velmi rozšířený je také mylný názor, že slovní zásoba jazyka obsahuje určitý rezistentní, vůči vnějším vlivům odolný základ (Weinreich, 1963, s. 48) zahrnující slovní zásobu typu osobní zájmena, částice, ze sémantického hlediska pak rodinní příslušníci nebo části těla. V tomto případě nemusíme chodit pro příklad daleko – v albánštině prochází latinské výpůjčky napříč všemi sémantickými okruhy. Nakonec je tedy odpovědí na otázku, co všechno může být importováno či přeneseno z jednoho jazyka do druhého, lapidární konstatování: Cokoliv (Thomason, 2001, s. 63).

Je zřejmé, že jednotlivé podsystémy jsou však různou měrou otevřeny vnějším vlivům. Změnám nejpřístupnější je podsystém lexikální, následuje podsystém fonetický, a nejméně přístupný je pak plán morfosyntaktický. Přestože někteří lingvisté zastávají názor, že ovlivnění struktury jazyka (tedy plánu morfosyntaktického) předpokládá rozsáhlý (předcházející) vliv na lexikum (Moravcsik, 1978, s. 110 „…no non-lexical property can be borrowed unless the borrowing language already includes borrowed lexical items from the same source language“; s určitými omezeními také Comrie, 1981; Hoijer, 1948 a další), je zřejmé, že toto neplatí pro substráty. Deeters (1939, s. 53) udává: „substrata influence vocabulary only very slightly but exercise great influence on sound-changes, simplifications in morphology, and on the changes of the innere Form (syntax)“, (podrobněji Vildomec, 1971 a Thomason, Kaufman 1988, s. 21: „substratum influence will not necessarily simplify the morphology“). V nedávné době byl tento model celkově poopraven podle odlišných kritérií. Zdá se, že tam, kde mluvčí příjímajícího jazyka ovládají dárcovský jazyk na vysoké úrovni nebo dokonce plynně, prosazují se výpůjčky lexikální na prvním místě. Naopak, jak klesá úroveň znalosti, vzniká větší prostor pro výpůjčky strukturální (Thomason, 2001, s. 61).

Kontakt obou jazyků pak může mít různou intenzitu a podle toho můžeme odstupňovat míru pronikání jednoho jazyka do druhého. Thomas a Kaufman (1988, s. 74) zavádějí tzv. borrowing scale „výpůjční škálu“:

1. slabá intenzita kontaktu – nahodilý kontakt: pouze výpůjčky lexikální
2. slabý kontakt trvalejšího charakteru – některé funkční lexikální výpůjčky (spojky, částice); menší fonologické a morfosyntaktické prvky, například přijetí nových fonémů, ale pouze ve výpůjčkách
3. intenzivnější kontakt – z lexikálních výpůjček například nižší číslovky, předložky, ukazovací zájmena; ze slov mohou být abstrahovány derivační afixy; dále fonemizace původně alofonních alternací (včetně slov původní slovní zásoby); dále některé prosodické a fonotaktické rysy (stavba slabiky); v této fázi například může vstoupit postpozice do jinak preponujícího jazyka
4. silný kulturní tlak – vyrovnání fonetických systémů, zánik některých opozic, možný vznik nových; pronikání celých paradigmat a kategorií
5. velmi silný kulturní tlak – významné typologické proměny příjímajícího jazyka (například přechod od flektivního jazyka k aglutinačnímu).

Tím se dostáváme k tradiční otázce, a tou je povaha (či vůbec existence) smíšeného jazyka. Definice tohoto pojmu není zcela jednotná. Někteří autoři zcela popírají status smíšeného jazyka (Müller, 1871, s. 86 nebo Oksaar, 1972, s. 492). Přestože se pojem používá celá desetiletí, byl monograficky zpracován až v roce 1994 (Bakker, 1994). S rostoucím zájmem o jazykový kontakt vzniká potřeba očistit teorii smíšeného jazyka od určitého despektu, který jej po dlouhou dobu provázel.

Vrcholem této pyramidy by pak byly jazyky kreolské, případně tzv. pidginy, které mají některé specifické rysy (zjednodušení morfologie, omezená slovní zásoba apod.).

Z teorie kontaktu jazyků do značné míry vycházejí některé velmi nové směry jako jsou areálová lingvistika nebo eurolingvistika, inspirují se zejména v jejím pojmovém aparátu.

V poslední době se témata jazykového kontaktu, možná i díky těmto „novým“ disciplínám, dále rozšiřují. Je možné zabývat se v rámci tohoto oboru skutečně jakýmkoliv případem, kde se objeví vliv jednoho jazyka na druhý (viz například články v časopisech Journal of Language Contact nebo Languages in Contact) – od otázky, proč a za jakých podmínek volí anglosaská akademická literatura některé německé intelektuální či filozofické termíny (míněno například Zeitgeist nebo Gestalt), po otázku, proč se na řeckých ostrovech či jiných turisticky exponovaných místech v Řecku uvádějí názvy toponym v přepisu do latinky. Můžeme se tak domnívat, že koncepce oboru bude vyžadovat určitou revizi. Jisté pokusy o pevnější teoretický rámec oboru však již byly uskutečněny (Thomason, Kaufman, 1988; Winford, 2002 a zejména Riehl, 2004).

Oblast Balkánu je pro teorii jazykového kontaktu svým způsobem modelová. I proto je často uváděna jako typický příklad mnohých jevů (působení substrátu, multilingvismus, balkanismy jako vzájemné morfosyntaktické inteference apod.).

1.2.   Jazykový svaz

Balkanisté tradičně hledali vznik Balkánského jazykového svazu ve společném substrátu, vlivu jiného jazyka (turečtina, řečtina), v extrémním případě se vykládaly rysy tohoto svazu jako na sobě nezávislé výsledky vlastního vnitřního vývoje. Nakonec se balkanisté dopracovali k dnes obecně přijímané tezi, že Balkánský jazykový svaz je výsledkem staletí trvajícího kontaktu balkánských jazyků za specifických migračních, demografických a sociolingvistických podmínek, zejména pak v situaci rozsáhlého multilingvismu (Hinrichs, 1999, s. 15). Bude užitečné tyto závěry porovnat s moderními lingvistickými teoriemi, zejména s poznatky kontaktní lingvistiky, která obohatila teorii jazykového svazu analýzou mnoha dalších příkladů, ze kterých lze vysledovat některé obecně platné rysy a procesy formování takových svazů.

V době, kdy Trubeckoj definuje jazykový svaz, byl Balkánský jazykový svaz více méně jediným dobře probádaným příkladem toho druhu, a proto obecné závěry vyvozené z jednoho příkladu nebyly příliš přesvědčivé. Od té doby se však výčet oblastí, kde se setkávají geneticky nespřízněné jazyky a přesto vykazují mezi sebou velmi nápadné strukturální – typologické paralely, vyšplhal na více než deset dobře popsaných jazykových svazů – je to zejména tichomořský severozápadní svaz, australský arnhemský svaz, etiopský náhorní svaz, mezoamerický a novoguinejský svaz.

To, co však zajímá kontaktní lingvistiku nejvíce, tedy přesnější popis procesu vzniku takového svazu s konkrétními daty, zůstává stále poměrně nejisté. Ve všech případech tu totiž  mluvíme o jazycích, jež byly poměrně pozdě dokumentovány a o jejichž kontaktu v historii, případně o cestách, jakými do tohoto kontaktu vstupovaly, nejsme, a zřejmě ani v budoucnu nebudeme schopni říct nic (Riehl, 2004, s. 76). Nezbývá nám, než nadále dedukovat jisté principy z jiných získaných dat a zejména držet se předpokladu, že principy platné pro jednotlivce mohou být aplikovány také na společenství, a to i v diachronní perspektivě (Thomason, 2000, s. 125).

V případě Balkánského jazykového svazu můžeme tyto principy pojmenovat takto: „In the Balkans, the long period of wide-spread back-and-forth migrations of small groups, caused by the Turkish invasions, resulted in mutual bilingualism and multilingualism rather than one-way bilingualism that is common, though not universal, in two-language situations.“ (Thomason, Kaufman, 1988, s. 95). Winford (2002, s. 71) předpokládá, že „invasions by different groups led to a long period of migration across language boundaries, leading to the emergence of multilingual communities“. Vzhledem k tomu, že některé studované jevy jsou přítomny také v jazyce italských Arbëreshů a řeckých Arvanitů (kteří odcházeli s příchodem Turků), můžeme se domnívat, že Balkánský jazykový svaz se začíná formovat dříve, a to již v 7. či 8. století za podobné situace, kterou popisují Thomason a Kaufman, ale místo slova Turkish si můžeme dosadit slovo Slavic. Chceme-li konkrétněji popsat jazykové situace, které v podobných případech nastávají, můžeme hledat odpovědi především v obecných rysech bilingvismu jednotlivců. Zdá se velmi pravděpodobné, že ke konvergenci v multilaterálním svazu dochází za velmi podobných okolností, jako je tomu v případě bilingvních a multilingvních mluvčích, kteří při tzv. přepínání kódu podvědomě volí a preferují struktury společné některým nebo všem užívaným jazykům. Dále preferují analytické struktury na úkor syntentických (více ke code-switchingu bilingvních jednotlivců například Pfaff, 1979). Tyto úvahy podporuje například Josephova analýza infinitivu v Balkánském jazykovém svazu (Joseph, 1983). V takové situaci by všechny balkánské jazyky přispěly k podobě svazu rovnoměrně.[4]

Tento isomorfismus se může projevit v kterémkoliv strukturálním rysu, v libovolném množství rysů a v rámci jednotlivých rysů v různém stupni intenzity. Nicméně absolutní paralely v gramatické struktuře, tedy dva zcela shodné gramatické systémy, nebyly zjištěny u žádného případu jazykového svazu (Thomason, 2000, s. 125). Balkánský jazykový svaz vykazuje ve srovnání s ostatními jazykovými svazy poměrně vysoký stupeň konvergence. Některé svazy jsou totiž charakterizovány pouze několika málo rysy – například jihovýchodoasijský svaz (Winford, 2002, s. 70). Obecně je jakékoliv srovnávání mezi jednotlivými svazy velmi obtížné – nestačí pochopitelně porovnat počet paralelních rysů. Jak bylo řečeno, tyto rysy se projevují s různou intenzitou a ne všechny mají stejnou výpovědní hodnotu (některé se blíží jazykovým univerzáliím). Ale můžeme konstatovat, že míra konvergence je například v Arnhemském jazykovém svazu (který bývá považován za typ velmi konvergentního svazu) a v Balkánském jazykovém svazu srovnatelná.

Kontakt jazyků v rámci svazu mívá zpravidla dobrovolný, takřka sousedský charakter, založený na častých vzájemných stycích, obchodní výměně, nutnosti spolupráce za identických geografických a klimatických podmínek, sdílení dopravních a migračních tras, případně také společných manželských svazcích. Nenacházíme žádný příklad, kdy by jazykový svaz vznikl za silné kulturní dominance jednoho z partnerů nebo za nucené asimilace (Thomason, 2000, s. 125). Thomason k tomu dále říká: „…speakers may tend to reduce the degree of separation between their two or more repertoires, but they also tend to maintain cultural and linguistic boundaries“ (Thomason, 2000, s. 126).

Závěry:

1. Jazykový svaz vzniká v situaci multilaterálního multilingvismu, který je příčinou volby určitého typu struktury (preference společných rysů, preference analytických rysů).

2. V případě Balkánského jazykového svazu je příčinou takového multilingvismu zřejmě častá migrace malých skupin obyvatelstva.

3. Je zřejmé, že balkanismy nemají jeden či dva hlavní zdroje, ale že budou s největší pravděpodobností zdrojem všechny balkánské jazyky. Mluvčí podvědomě volili z každého jazyka „to nejekonomičtější, nejanalytičtější apod.“.

4. Z řečeného také nesporně vyplývá, že původní předpoklad pro vznik jazykového svazu při kontaktu dvou a více jazyků můžeme poopravit na tři a více jazyků. Je zřejmé, že kontakt dvou jazyků navozuje odlišnou situaci a výsledky tohoto procesu jsou úplně jiné.

1.3.   Problematika lexikálních výpůjček

Zásadním a zřejmě nejrozšířenějším výsledkem jazykového kontaktu je lexikální výpůjčka, respektive transfer slova, slovního spojení nebo celé fráze s různou mírou zachování formy i obsahu. Někdy dokonce dojde k vytvoření výrazu, který nemá oporu v dárcovském jazyce, ale je výsledkem vlastní jazykové invence a kreativity, a řekněme, že je jednou ze složek forma-význam pouze inspirován (Winford, 2002, s. 42). Lexikální plán je změnám velmi otevřen, a lexikální výpůjčky tak nacházíme od nejslabšího stupně kontaktu dvou jazyků (nahodilý, slabý kontakt) až po velmi intenzivní kontakt, kdy může dojít až k tzv. relexifikaci, kdy je veškerá slovní zásoba jazyka nahrazena slovní zásobou jiného jazyka.

Klasickou prací klasifikace výpůjček je Haugen (1953, na základě studií Wernera Betze, 1949; později s mírnými úpravami Duckworth, 1977). Na základě rozdělení importation – substitution rozlišuje tři základní typy lexikálních výpůjček a několik podtypů.[5] Pracovně můžeme používat názvy importace a substituce. Tyto pojmy obsahově navazují na první podobnou klasifikaci: vypůjčení externí formy slova (borrowing of external form) a vypůjčení interní struktury slova (borrowing of internal structure) (Paul, 1920, s. 392). Hock a Joseph (1996, s. 12) později použili analogické adoption a adaptation. Přesto v odborné literatuře stále převažuje používání pojmů importation a substitution, kterých se budeme držet také my, ovšem v jejich české podobě.

Importací myslí Haugen (1953, s. 214) plnou integraci výpůjčky, která se projeví například v ustáleném zdomácnělém pravopisném zápisu slova v přejímajícím jazyce, v češtině si musíme vystačit s termínem výpůjčka nebo lexikální výpůjčka (ang. loanword). Substituce je pak nahrazení cizího výrazu slovem domácím, přejat je určitý pojmenovávací model a do něj jsou vkládány plně domácí morfematické a lexikální základy (ang. loanshifts, v češtině se používá výraz kalk). Na pomezí obou stojí tzv. loanblends. Haugenovo dělení je pak samozřejmě podstatně propracovanější – například rozlišuje loan meaning (doslovný překlad frází či kolokací) a loan translation (doslovný překlad jednoho slova, například „(počítačová) myš“ z ang. mouse). Jeho pojetí bychom mohli zjednodušeně schematicky představit následovně:

1. importace: A cizí slovo (neintegrovaný neologismus, obvykle v původní pravopisné podobě, nepodléhá morfologii domácího jazyka), B výpůjčka (plně integrovaná, pravopisně, morfologicky, fonologicky)

2.  substituce A kalk (vypůjčený doslovný překlad víceslovného spojení), B částečně vypůjčený překlad, v češtině někdy označovaný jako hybrid; setkávají se v něm dva různorodé prvky, například tele-vize (řec.+ lat.) nebo odvozování slov od výpůjčky pomocí domácích slovotvorných prostředku laser-ový (ang.+ češ.), C vypůjčený význam – sem řadí Haugen případy, kdy je domácímu slovu přidán význam, v jakém je používán v dárcovském jazyce

(k české terminologii například Čermák, 2001, s. 145).

Stranou stojí tzv. pseudo-výpůjčky. Do uvedené klasifikace se obvykle nezahrnují, přesto úzce souvisí s jazykovým kontaktem, a především podávají zajímavý obrázek o vztahu dvou jazyků. Dochází k nim zejména tam, kde jsou dva jazyky v intenzivním kontaktu a jednomu se dostává větší prestiže. Mluvčí pak tíhnou k určitému napodobování. Použijí slovo dárcovského jazyka v původně neznámém významu, případně dokonce vytvoří podle morfologických pravidel dárcovského jazyka derivát či kompozitum, které v dárcovském jazyce neexistuje (Grzega, 2003, s. 30). Svou roli hraje také určitý přehnaný důraz na výslovnost, snaha o zdůraznění pseudo-výpůjčky jakožto slova  cizího, prestižního  (Hock, Joseph, 1996, s. 270).[6]

Hock a Joseph (1996, s. 275) se pokusili určit faktory, které vedou mluvčí k tomu, že volí jeden z výše uvedených způsobů vypůjčení, tj. importaci nebo substituci. K upřednostňování importací vedou podle nich nadprůměrné paralely ve sktruktuře dárcovského a přijímajícího jazyka a také politická dominance a prestiž dárcovského jazyka. Naopak jazyky se spíše odlišnou strukturou volí substituce. Svou roli také hraje purismus a národní uvědomění v přijímajícím jazyce, pak jsou mluvčí vedeni, aby výpůjčky překládali.

Mluvčí, který se setkává s nějakým novým denotátem, hledá nové slovo, případně chce dát známé skutečnosti určitý nový rozměr (word-finding process), má vpodstatě pouze tři možnosti: 1) použije slovo domácího jazyka v jeho formálně nezměněné podobě (sémantický posun), 2) použije kořen domácího slova a pomocí prefixů či sufixů vytvoří slovo nové (derivace) nebo použije více kořenů a vytvoří kompozitum a 3) použije slovo nebo slova jiného jemu známého jazyka (Murphy, 2010, s. 16). V rámci těchto případů pak můžeme také jmenovat některé specifické případy, jako jsou slova typu portmanteau (vytvoření slova složením slabik několika slov) nebo akronyma (vytvoření slova vpodstatě typu zkratky, tj. použitím prvních písmen několikaslovního spojení nebo také věty). Použití výrazu zcela nového, dosud neznámého jak v domácím jazyce, tak v jemu kontaktních jazycích, se vyskytuje zcela výjimečně a příležitostně bývá zpochybňováno (Zgusta 1990).[7]

Motivů, které pak vedou mluvčí k volbě použít výraz cizí a postupně k importování původně cizího výrazu do vlastního jazyka, je celá škála:

• potřeba pojmenovat nové, například také importované věci[8]
• prestiž vyššího jazyka (k oběma případům Weinreich, 1953, s. 56; Hock, 1986, s. 408, 409; Trask, 1996, s. 19 a řada dalších autorů),
• potřeba odlišit určité nuance výrazu a stylistické variace (Öhmann, 1924, s. 284; Fritz, 1998, s.1622),
• kreativita a potřeba hrát si se slovy (Öhmann, 1924, s. 284),
• snaha vyhnout se homonymům[9] (Weinreich, 1953, s. 57),
• potřeba větší diferenciace v rámci určitého pojmového pole (Weinreich, 1953, s. 57),
• potřeba synonym a potřeba mluvčích stylisticky ozvláštnit promluvu, dodat jí na afektovanosti, emocionalitě apod.[10] (Weinreich, 1953, s. 58; Grzega, 2002, 1030),
• politická či kulturní dominance jednoho společenství nad druhým (Fritz, 1998, s. 1622),
• bilingvní charakter celého společenství (Fritz, 1998, s. 1622),
• potřeba hodnotit negativně či pozitivně určitou skutečnost a z ní vyplývající vznik eufemismů (Campbell, 1998, s. 60).

Přejímání výpůjček motivované nízkou frekvencí některých domácích slov (Weinreich, 1953, s. 57) zpochybňuje Grzega (2003, s. 24).

Nahodilé použití nového výrazu samozřejmě ještě nelze označit jako lexikální výpůjčku. K tomu, aby se z neologismu (cizího slova) stala lexikální výpůjčka, je třeba, aby započal složitý proces integrace.  Obecnou příčinou změn fonetických jsou u lexikálních výpůjček odlišné artikulační návyky mluvčích, kteří výpůjčku přijímají. Každý jazyk má svou specifickou artikulační bázi, která se projevuje jednak způsobem artikulace jednotlivých hlásek, ale také odlišnými suprasegmentálními prvky (zejména přízvuk zde hraje roli), stavbou slabiky, preferencí určitých opozic apod. (Hock, 1986, 390-392; Campbell, 1998, s. 60-62; Deroy, 1956). Přesto je otázka, kdy přesně se cizí slovo stává integrovanou výpůjčkou, velmi problematická. Většina autorů považuje za rozhodující stupeň integrace. Weinreich (1953, s. 54) uvádí fonetickou, morfologickou a stylistickou intergraci. Gusmani (1973, s. 23) navrhuje rozdělení těchto fází na integraci (formy slova) a aklimatizaci (kdy se slovo stylisticky sžívá s domácím jazykem a z parasystému vstoupí do systému). Je zřejmé, že příklady, které se obvykle uvádějí, jsou prototypické, jsou to příklady ideální a takových je poměrně malý počet. Většina slov se nachází někde na cestě mezi cizím slovem a výpůjčkou, integrace je kontinuální proces o mnoha fázích (Deroy, 1956, s. 224). Svou roli hraje také vnímání mluvčích, za konečnou fázi integrace můžeme považovat stav, kdy si mluvčí není vědom užití výrazu původně cizojazyčného a identifikuje takový výraz jako domácí. Joachim Grzega (2003, s. 28) pak dokonce význam dělení cizí slovo/ výpůjčka pro onomasiologický proces zcela relativizuje.

Z nedávné doby také pocházejí některé práce, které se snaží zasadit lexikální výpůjčky do celé škály onomasiologických procesů a změn probíhajících ve slovní zásobě (Koch, 2002; Grzega, 2003). V blízké době se tak zřejmě těžiště historické onomasiologie přesune „from an approach which is just word-oriented…to one that is word-and-mind oriented“ (Grzega, 2003, s. 22). Koch (2001, s. 18) přichází s trojdimensionálním modelem, který systematizuje postoj mluvčího k přijetí nového výrazu pro určitý koncept.[11] Na základě Kochova (a některých dalších) konceptu pak Grzega (2003, s. 36) navrhuje dělení phonetic loans, true loans, incomplete loans, misloans, loan renderings, loan meanings a loan translations. Některé zvolené termíny nás sice vedou zpět k Betzovi (1949) či Haugenovi (1953), ale je to podobnost spíše náhodná, Grzega ve své klasifikaci vychází především ze stanovení několika percepčních fází, kterými mluvčí při hledání nového slova pro určitý nový koncept prochází (percepční fáze, onomasiologická fáze, onomatologická fáze a morfonologická fáze). Velmi zkráceně řečeno, mluvčí pozoruje určitou skutečnost a vyhodnocuje ji (zda se jedná o látku, činnost, určitý stav) a „filtruje“ znaky, rysy (je známo, že například tvar a barva mají v tomto psycholingvistickém procesu přednost). Během onomasiologické fáze pak vyhodnocuje všechny tyto znaky, ale bere v úvahu také situační kontext, asociace s něčím známým apod. Hledá odpovídají materiál (onomatologická fáze), aby nakonec v rámci svých možností toto slovo vyslovil (morfonologická fáze). Přestože se jedná o zajímavý a inovativní přístup, týká se podstatně více obecné onomasiologie než výpůjček v rámci jazykového kontaktu. Pro účely této práce se můžeme držet zavedené terminologie klasických prací (zejména Haugen, 1953; Deroy, 1956 a Hock, Joseph, 1996) tak, jak byla popsána na přecházejících stranách.

1.3.1.      Některé charakteristické prvky lexikálního působení substrátu

Některé vypůjčené lexikální prvky jsou pro studium kontaktu jazyků v diachronní perspektivě, zejména pak pro studium substrátového působení, významnější než jiné.

Tradičně mají nezastupitelnou roli při zkoumání různých vrstev jazyka

• toponyma (místní názvy, názvy sídel),
• hydronyma (názvy vodních ploch a především řek)
• oronyma (názvy pohoří a hor).

Dalšími lexikálními jednotkami, které jsou dokladem o historii jazyka, o dalších jazycích, se kterými byl v kontaktu, a eventuelně vypovídají o migračních trasách, případně pomáhají při hledání původní vlasti daného jazyka, jsou:

• etnonyma (označení národa), která se dělí na exonyma (jména, která dají národu okolní národy) a autonyma/ endonyma (označení, které pro sebe používá národ),
• antroponyma (označení lidí, především vlastní jména, patronyma – příjmení otcovské linie a matronyma – příjmení mateřské linie),
• fytonyma (názvy rostlin),
• zoonyma (názvy zvířat),
• hodonyma (názvy cest).

(V oblasti etymologií těchto slov existuje bohatá literatura, viz. například Malkiel 1993, Back et al. 1996, Back 1996, také Trask 1996, Campbell 1998, Hock, 1986, Hock/Joseph 1996 a další.)

---

[1] V češtině dosud nemáme ekvivalent anglického či německého názvu  této disciplíny (contact linguistics, resp. Kontaktlinguistik). Například v příručce Františka Čermáka najdeme kapitolu Kontakt jazyků (2001). Termín kontaktní lingvistika se dosud neujal.

[2] Ukázkovým příkladem je právě oblast Balkánu. Současná snaha některých (stále vlastně ještě mladých) balkánských států prezentovat se jako jazykově homogenní úzce souvisí s hledáním vlastní kulturní identity, respektive určitým komplexem minulosti, a především snahou o udržení a obhájení hranic v jejich současné podobě. Paradoxně je národní identita jednotlivých etnik v rámci multietnického Balkánu 19. století podstatně zřetelněji patrná než dnes – svou roli hrály například kroje nebo řemeslná specializace.

[3] Čeština nerozlišuje dobře mezi tím, co označuje anglické borrowing „vypůjčení“ (pro jakýkoliv prvek, ať už strukturální nebo lexikální) a loanword „výpůjčka“ (označuje pouze lexikální výpůjčky).

[4] Winfordovo nejasné tvrzení (2002, s. 71): „Hence Greek seems to have been the source of, or the vehicle for, many of the diffused features. However, Greek was also the recipient in some cases, so the picture is not that clear.“ je pak zřejmým krokem zpět.

[5] Česká terminologie zde naráží na určité nedostatky, především absenci zavedených termínů (borrowing vs. loanword), ale také některé obtížně přeložitelné pojmy jako je například importation – substitution. Haugen na základě této distinkce rozlišuje tzv. loanwords, loanblends, loanshifts.

[6] Nejlépe popsané jsou zřejmě anglické pseudo-výpůjčky v němčině. Slova jako Handy „mobilní telefon“, Oldtimer „veterán“, Musicbox „juke-box“ apod. v angličtině neexistují a rodilý mluvčí angličtiny není často schopen jejich význam dedukovat (Grzega, 2003, s. 30). Některá taková slova se ostatně dostala i do češtiny, a i my je vnímáme jako anglicismy, přestože pro nás jsou vlastně germanismy.

[7] Uživatel je totiž většinou inspirován nějakým prokazatelným zdrojem (který třeba není na první pohled patrný). Ukázkovými příklady jsou: „nové“ české slovo „robot“, které však má jasnou souvislost se slovanským kořenem robota/ práce (a patří tudíž do druhé jmenované skupiny), nebo název amerického státu Idaho, který byl původně prezentován jako slovo jednoho z místních indiánských jazyků, a později se ukázalo, že se jedná o slovo smyšlené, lze označit za pseudo-výpůjčku.

[8] Tato příčina je podstatně méně častá, než jak bychom se mohli domnívat. Vybavíme-li si několik libovolných příkladů německých výpůjček v češtině, je zřejmé, že se většinou nejedná o nové předměty či jevy. Také nahlédneme-li do výčtu latinských výpůjček v albánštině (viz 7.2.), jedná se většinou o skutečnosti, které museli Albánci znát ještě před setkání s Římany. Při hledání nového výrazu označujícího novou skutečnost má navíc mluvčí kromě přijetí výpůjček ještě další dva hojně využívané prostředky, a to je použití již existujícího slova (dochází k sémantickému posunu) nebo vytvoření nového slova vlastními jazykovými prostředky, tj. odvozením (Zgusta, 1990, s. 390).

[9] Přes některé klasické příklady – například volba výrazu aceite z arabského az-zait „olej“ při nežádoucí homonymii odpovídajících lat. výrazů oleum a oculus ve španělštině (Zavadil, 1998, s. 27) – máme však mnoho protipříkladů, kde homonymie není ničemu na překážku (Weinreich, 1953, s. 58). Zjevně jde o souhru více faktorů.

[10] Přestože se to netýká všech jazyků, používání emocionálně zabarvených slov ve většině jazyků těmto slovům na emocionalitě ubírá a z parasystému se pomalu dostávají do systému. Vytvoří se tak poptávka po nových „silnějších“ výrazech. Autorem této myšlenky je Charles Bally (1913). Mluvčí podle něj při řeči zaujímají ke sdělované skutečnosti emocionální postoje a podvědomě usilují o novost výrazu. Do jazyka se tak dostávají expresivní neologismy, které časem tuto svoji expresivní povahu ztrácejí, to znamená neutralizují se.

[11] Koch (2001, s. 19) uvádí tzv. lexikologický diachronní model. Horizontální osa představuje kognitivně-asociativní vztahy (například kontakt jazyků, podobnost), vertikální osa představuje formální vztahy (sufixaci, prefixaci, kompozici), třetí osa pak rozlišuje mezi vlastní jazykovým materiálem domácího jazyka a vypůjčenými prvky, autor ji nazývá stratifikační osou. Každé kategorii je pak přisouzena určitá škála.