Možná patříte k těm, kdo si jen při pomyšlení na pilování správné výslovnosti v cizím jazyce myslí něco o…

…nadbytečnosti 🙂

Ano, je lákavé se výslovností vůbec nezabývat, protože na začátku studia jazyka je plno jiných věcí: zvládnout slovní zásobu, zafixovat si ji tak, aby vůbec naskočila na jazyk v potřebné chvíli, pochopit gramatiku, aby vůbec šlo smysluplně složit větu, vědět, co je v dané kultuře zvykem, aby člověk nebyl za blbce… takže výslovnost… to nějak trefíme vždycky… Nebo ne?

Bohužel, někdy to „jen trefit“ nestačí.

Pokud z vlastní situace neznáte následující schéma, můžu vám gratulovat. Řeknu v cizím jazyce super větu, snažím se, mám to fakt dobře poskládaný… A ten, na koho mluvím mě zjevně nechápe. Tak opakuju, někde zkusím zpomalit, někde něco uberu. … Sakra, zas ne. A tak jedu potřetí. Znovu, lépe a pomaleji. A rodilák se plácne do čela. Načež vysloví to stejné, co já. No, dobře, tak možná s úúplně nesmyslně minimálním rozdílem.

Jenže právě tyhle minimální rozdíly občas vedou k naprostému nepochopení, nebo v lepším případě hurónskému smíchu. (Ale v obou případech si připadám jako blbec.) Pro lepší pochopení se podívejme do rodného jazyka. Následující situaci jsem osobně zažila (já jsem byla v roli rodilého mluvčího češtiny a kamarád z Polska mluvil tehdy už opravdu skvěle česky, snad jen s trochu ostravskou manýrou).

Jacek: „Já nemám rád syrový párky.“

Já: (Koukám a přemýšlím, hm… to je divný a nahlas říkám): „Hele a u Vás se jí syrové párky?

Jacek: „Ne, ale tady se prodávají.“ (aby toho nebylo málo, jsme v Anglii, takže nemám páru, zda se fakt nejvíc prodávají syrové párky).

„Aha, ale tak, co s nima, tak se musí uvařit, ne?“

… (nechápavý pohled Jacka)…

Ušetřím Vás zbytku nesmyslného rozhovoru, protože asi už tušíte, oč šlo. Vyslovil krátce „syrový“, ale myslel dlouhé „sýrový“. Můj kamarád nemá rád „sýrové párky“! A právě tenhle (pro většinu cizinců naprosto nepodstatný rozdíl jedné malé české čárky a minimálního rozdílu v délce samohlásky) znamenal totální nepochopení a zbytečný rozhovor na mnoho minut.

V každém jazyce najdete podobná výslovnostní specifika, která se navíc liší. Je rozdíl, jestli se učíte česky jako rodilý Rus, Angličan, Ind nebo Vietnamec. Abyste se v ruštině vyhnuli výslovnostním nedorozuměním, mám pro Vás tři tipy. Prvním z nich je přízvuk.

Přízvuk neboli „ударение“

Všechny učebnice ruštiny shodně hlásají: Přízvuk je v ruštině dynamický, volný a pohyblivý.

Pamatuji si, že když jsem s ruštinou začínala, tak mi toto konstatování přišlo hrozně vtipné – proč by neměl být volný, když je pohyblivý… Průšvih je, že v ruštině to vtipné vůbec není.

Volnost přízvuku znamená, že může být ve slovech opravdu kdekoli. Na rozdíl od češtiny, kde ho máme vždy na první slabice. Stačí si vzít pár sloves

я читаю, знаю, понимаю… začne vám to dávat smysl a chcete pokračovat v důrazu na „a“. A najednou tu máte přízvuk na konci:

я позвоню, пойду, говорю…

a do toho vám skočí přízvuk na začátek:

я выйду, выеду, завтракаю, ужинаю…

Tak jo, to je tedy přízvuk volný. Může být na kterékoli slabice. Ale proč ještě musíme zdůrazňovat tu pohyblivost? Přízvuk se totiž může pohybovat i v rámci tvarů jednoho slova. Srovnejte infinitiv psát a první osobu (přízvuk na konci): писать, я пишу

ale! ты пишешь (přízvuk se přesouvá na začátek, aby tam vydržel ve všech zbývajících osobách).

смотреть – я смотрю

ale! ты смотришь

Podobně se můžete naučit podstatné jméno voda – вода (přízvuk na konci). Jenže když si jdete koupit vodu, tak už jdete купить воду (přízvuk na O).

Podobně zákeřné je, když naposloucháte v ruštině jen muže, kteří říkají я понял (rozumím, chápu). Jakmile to však jako žena chcete zopakovat, narazíte. Pro ženy je totiž vyhrazené я поняла…

Klasické je také ruské „Platím nebo pláču“ (плачу – плачу)

Я плачу и при этом горько плачу.

Na závěr ještě zmíním, že dynamika ruského přízvuku se s naším českým skutečně nedá srovnat. Ten ruský je natolik silný, že změní i okolostojící samohlásky. Doporučuji proto začít studium vlastními jmény:

neexistuje žádný písničkář „Okudžava“ (vysloveno s O) – rusky je to Окуджава, podobně je to s jmény jako Толстой, Достоевский atd.

Pro studium ruštiny z toho vyplývají zásadní věci:

• Nová slovíčka se vždy učte s přízvukem a nikdy ne osamoceně.
• Ideálně mějte vždy zvukový vzor, který se pokoušíte napodobit (a ujistěte se, že u mužského/ ženského tvaru není přízvuk jinak).
• Učte se konkrétní slovní spojení, u sloves se učte nejen infinitiv, ale i první a druhou osobu (já, ty).

Eva Kudrjavceva Malenová vystudovala ruštinu a němčinu, ovšem ruština je jednoznačně její srdcovka a stala se součástí jejího života. Doma mluví s moskevským manželem převážně rusky a vychovávají bilingvního syna. Eva je online lektorka ruštiny a češtiny pro cizince, funguje na volné noze a obzvláště si užívá jazykové výlety z ruštiny do češtiny (s Rusy, co se učí česky) a z češtiny do ruštiny (s českými studenty).

Pro ty, co ruština láká, ale mají respekt z azbuky, natočila originální videokurz Jak na azbuku. Tvrdí, že azbuku s pomocí jejího kurzu zvládne každý doslova za pár hodin, a přitom ještě s vrchovatou porcí základních konverzačních obratů a nezbytných slovíček v novém e-booku. Více o Evě na jejích stránkách.