Slovo vysvědčení se do češtiny dostalo doslovným překladem německého Zeugnis (zeugen = svědčit), jež se kromě označení listiny se známkami používá ve významu svědectví a velmi zřídka také jako vznešené synonymum ke slovu symbol, znak.
Do dvacátého století se vysvědčení žákům nevydávala každý půlrok, ale až ve 14 letech, kdy splnili celou školní docházku. Existovaly proto tři typy dokumentů: propouštěcí vysvědčení pro ty, kdo školu úspěšně dokončili, vysvědčení na odchodnou pro žáky, kteří navzdory věku patřičných vědomostí nedosáhli, a frekventační vysvědčení, určené žákům pokračujícím v dalším vzdělávání. A co známky? Na třístupňové škále velmi pilná, pilná a řídká se hodnotila docházka, prospěch mohl být velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý a chování velmi dobré, dobré, prostřední či školnímu řádu nepřiměřené. Během Protektorátu Čechy a Morava dle německého systému přibyla ještě šestá známka.
Německá šestka
V jednotlivých německých zemích se školní docházka zaváděla postupně a případ od případu se měnil i známkovací systém – začínalo se na třech až čtyřech stupních: 1 = sehr gut (velmi dobře; 2 = gut (dobře); 3 = genügend (dostatečně); 4 = ungenügend (nedostatečně). K začátku 20. století již bylo známek pět, neboť přibyl předposlední stupeň mangelhaft, tedy chybný, vadný. Roku 1938 se z ungenügend stala šestá známka, ze čtyřky se udělala dostatečná, tedy ausreichend, a pro trojku se vymyslelo označení befriedigend (uspokojivě). Důvodem k zavedení šesti známek se stala čistá statistika – hodně učitelů totiž inklinovalo k tomu jít zlatou střední cestou a dávali žákům trojku. V NDR sice šestka z vysvědčení zmizela, po znovusjednocení se ale znovu vrátila, neboť ve východním Německu se prý pěti známkami žáci přeceňovali.
Rusko naruby
Pětistupňová hodnotící škála byla v Rusku zavedena v polovině devatenáctého století a už tehdy si získaly některé známky obrazná pojmenování – nejhorší jednička si vysloužila přezdívku кол (kůl) a jen o trochu lepší dvojce se začalo říkat пара (pár). V osudovém roce 1918 však bylo přijato usnesení, které pět dosavadních známek zredukovalo na dvě: удовлетворительно (dostatečně), nebo неудовлетворительно (nedostatečně). Protože se tohle „buď, anebo“ v praxi ukázalo jako příliš přísné a nic neříkající, začaly některé školy doplňovat známku třetí – вполне удовлетворительно (zcela dostatečně). Někde se přidal i další stupeň – едва удовлетворительно (sotva dostatečně). Známka удовлетворительно si mezi studenty postupně vysloužila přezdívku удочка (v překladu rybářský prut). Roku 1935 bylo znovu zavedeno pět známek: 1 = очень плохо (velmi špatně); 2 = плохо (špatně), 3 = посредственно (tuctově); 4 = хорошо (dobře) a 5 = отлично (výborně). Netrvalo dlouho, než se посредственно začalo zkracovat na пес či песик (pes, pejsek).
Angloamerický abecední chaos
Kdo by neznal hodnotící systém složený z pěti písmen od nejlepší A po nejhorší F, jejíž první písmeno se shoduje s anglickým slovesem fail, tedy propadnout, selhat. Místo obávaného F se v některých školách vyskytuje N odvozené od nocredit (nezapočteno), anebo U jako unsatisfactory (neuspokojivě). Kromě USA, Velké Británie a Kanady se abecední systém známkování používá v řadě asijských i afrických zemí, kde má svá specifika. Např. v Singapuru se k písmenům přidávají čísla, a tak známkovací škála pak připomíná multivitamin: A1, A2, B3, B4, C5, C6, D7, E8, F9. V Irsku jsou hned dva nejhorší stupně – kromě klasického F se rozdává NG, tedy no grade (žádná známka), a to v případech, pokud dotyčný do testu či domácího úkolu nenapsal ani čárku.
Španělská čísla, písmena a slova
Ve Španělsku a některých dalších hispanofonních zemích platí desetibodové známkování, jehož slovní ekvivalenty se liší dle jednotlivých vzdělávacích stupňů. Na prvním stupni základní školy se cokoliv mezi 10 a 9 označuje jako sobresaliente (vynikající), 7 a 8 jsou známky, kterým se říká notable (výrazný, chvalitebný), 6 znamená bien (dobře), 5 suficiente (dostatečně) a cokoliv pod 5 už je insufficiente (nedostatečně). Kdežto na druhém stupni už má své slovní označení každá z deseti známek. V Panamě je rozdíl o poznání markantnější: zatímco na základce je stupňů pouze pět, na vysoké škole jich používají celou stovku. Zvláštní pozornost si však zaslouží Uruguay, kde vládne přímo děsivá a na první pohled nelogická škála: S-SMB-MBS-MB-MBB-BMB-B-BR-RB-R-D. Jejím základem jsou kombinace zkratek slov sobresaliente, muy, bueno, regular a deficiente. A pozor! SMB (výborně moc dobře) není to samé jako MBS (moc dobře výborně).
Záhadné Dánsko
Poslední vzdělávací reforma z roku 2006 v Dánsku nahradila původní 13stupňový známkovací systém 7stupňovou škálou, dánsky 7-trins-skalaen. Jak se to stalo? Prostě se vyhodily „zbytečné“ stupně, aniž by se však změnila číselná hodnota těch původních. Zajímavý je ale celý historický vývoj dánských známek. Úplně na začátku, v 18. století se pět stupňů označovalo latinsky. Devatenácté století přineslo šest dánských názvů: nejlepší 8 se označovala jako udmærket godt (nadmíru dobře), 7 meget godt (velmi dobře), 5 godt (dobře), 1 temmelig godt (docela dobře), -7 mådeligt (docela dobře) a nejhorší -23 slet (špatně). Ze slov se postupně staly zkratky, k nimž se přidávaly hodnoty + a -, čímž se hodnotící stupnice pořádně znásobila. Až nakonec zbyla jen čísla, která po nejnovější reformě vypadají následovně: 12, 10, 7, 4, 02, 00, -3, přičemž poslední dvě hodnoty jsou již nedostatečné.