Mléko a Hromnice

Jedna z prvních jarních květin se objevuje již v literatuře Antického Řecka. Její botanické jméno zní Galanthus Nivalis – Galanthus je složeninou dvou řeckých slov: gála (mléko) a ánthos (květina), Nivalis pochází z latinského označení pro sníh. Oficiální název sněženky se v různých jazycích skoro vždy pojí se sněhem a bílou barvou. Anglicky se řekne snowdrop (sněhová kapka), německy Schneeglöckchen (sněhový zvoneček), španělsky campanilla de invierno (zimní zvoneček), francouzsky perce–neige, italsky bucaneve (v obou jazycích něco jako „sněhový průbojník“). Existuje ale i řada lidových pojmenování, která často odkazují k Hromnicím a neposkvrněnosti – např. ve francouzštině violette de la chandeleur, italsky  fiore della purificazione a německy zase Lichtmess-Glöckchen nebo Weiße Jungfrau. Tato spojitost se zrodila ve staré Anglii, kdy 2. února dívky vždy nosily svazky sněženek jako symbol čistoty.

Nymfa, nebo lilie?

Botanicky Nymphaea alba, odvozené od řecké víly Nýmfaia, která se po smrti proměnila v tento květ. Částečně botanický název přebrala i francouzština (nymphéa) a italština (ninfea). Španělský výraz nenúfar zase pochází z arabského označení té samé rostliny. Ve většině jazyků se název leknínu nějakém způsobem pojí s vodní lilií. Finsky se řekne vesililja, islandsky vatnalilja, nizozemsky Waterlelie, anglicky water lilly, polsky lilia wodna… Rusky se leknínu také občas říká водяная лилия, ale časteji se používá кувшинка od slova кувшин (džbán), jehož tvar připomíná semenná „makovička“ této rostliny. V němčině leknín překvapivě není vodní lilie, ale Seerose, tedy jezerní růže. Kdežto jako Teichrose (rybničná růže) se označuje stulík žlutý, který je často k vidění na těch samých místech jako leknín. 

Májová květina

Český název této až jedovatě voňavé květiny je odvozen od latinského Lillium convallium, popřípadě Convallaria majalis.  Convallis znamená údolí, a proto se do angličtiny konvalinka dostala pod názvem lily of the valley (údolní lilie), lidově May lily, neboť majalis se logicky pojí k May (květen). Májová květina se používá i v němčině (Maiblume), avšak její oficiální název zní Maiglöckchen, tedy májový zvoneček. Rusky se konvalinka řekne ландыш [landyš]. Proč zrovna tak se dodnes přesně neví, existují pouze předpoklady. Jedním z nich je původ od slova гладыш [gladyš], které má svůj základ v přídavném jméně гладкий (hladký). Tuto přezdívku si konvalinka údajně vysloužila díky svým dlouhým lesklým listům. Jiná teorie říká, že by její ruský název mohl mít spojitost s kadidlem (rusky ладан), a to pro nezaměnitelnou vůni. Do třetice měl možná ландыш znamenat ucho lani, jejž konvalinka může s trochou fantazie připomínat tvarem listů. V románských jazycích je konvalinka odvozena od základu mugue – francousky muguet, španělsky muguete, italsky mughetto.

Vousatá svíce

Jedna z nejvyšších květin je v botanice známa pod názvem Verbascum, které vzniklo z latinského barbascum, tedy „s plnovousem“. Toto označení si divizna vysloužila díky jednomu na první pohled nenápadnému detailu – chlupatému povrchu stonku a listů. Vedle oficiálního označení má v češtině opravdu hodně přezdívek, nichž některé odkazují k chlupatým listům – psí ocas, fousáč, volový chvost, jiné naopak k jejímu majestátnímu vzhledu – císařská svíce, svíce královská či Petrova hůl. Angličané diviznu přirovnávají k flanelu – Adam’s flannel, Our Lady’s flannel, nebo k přikrývce – Blanket leaf, Beggar’s blanket. Královská svíce se do češtiny dostala z německé Königskerze, jež je známa také jako Kerzenblume, Wetterkerze, Donnerkerze, Johanniskerze, Fackelblume, nebo Frauenkerze, které se překrývá s francouzským cierge de Notre Dame (svíce Panny Marie). Českému psímu ocasu zase v němčině odpovídá ocas kočičí, tedy Katzenschwanz. Italské označení divizny je podobné tomu latinskému – verbasco, kromě toho ale narazíme na spoustu lidových výrazů, z nichž nejkurioznější je pravděpodobně abbro d’asino, v překladu oslí pysk.

Corona, nebo maso?

Dianthus caryophyllus je doslova Diova květina, neboť její pěstování bylo oblíbené právě v antickém Řecku a Římě. Český název karafiát však pochází italského označení garofano, které bylo dle některých lingvistů odvozeno od korunovace (italsky incoronazione), popř. královské koruny či květinového věnce (corona). Právě karafiát se totiž často v antických dobách často používal k obřadním korunovacím. Zajímavé je ale i druhé vysvětlení, která italský název karafiátu přisuzuje masu (carnis), protože původně byl karafiát pěstován pouze v rudé barvě. Daleko není ani domněnka, že garofano pochází z incarnatio, tedy vtělení Dia do této květiny. Když jde o karafiát, nelze nezmínit jeho ruský název – гвоздика. Stejně jako u českého hvozdíku se jeho základem stal гвоздь (hřebík), kterému se podobají krátké a úzké listy této rostliny. Německy se karafiát řekne Nelke, které se ve střední dolní němčině (mittelniederdeutsch) psalo takto negelke, mající původ v Nagel, tedy nehet. Takže zatímco listy karafiátu připomínají hřebíky, okvětní lístky jsou podobné nehtům.