Spojené Království: Simnel Cake

Ovocný koláč pokrytý vrstvou marcipánu a 12 marcipánovými kuličkami, které představují 12 apoštolů. Simnel pochází z latinského simila, označující jemně mletou pšeničnou mouku. V anglických pramenech se tohle slovo začíná objevovat počátkem 11. století ve významu zvláštního druhu chleba. K označení koláče se simnel začalo používat o dvě století později, zprvu se ale jednalo spíše o slanou variantu. Až zhruba v 16. století začal Simnel Cake nabývat specifické podoby – pekaři se při jeho přípravě zásadně vyhýbali použití mléka nebo másla a místo toho přidávali do těsta velké množství rozinek, kandovaného ovoce a šafránu, což z koláče učinilo sladkost vhodnou ke konzumaci během půstu.

Rusko: Творожная пасха (tvorožnaja pascha)

Tento vláčný a zdravý dezert se nazývá stejně jako samotný svátek právě proto, že se tradičně konzumuje pouze jednou ročně, a právě v tento den. Tvarem má připomínat Kristovu rakev s nápisem dvou písmen ХВ, označujících zkratku ruského velikonočního pozdravu/přání Христос Воскрес! (Kristus vstal z mrtvých!). Vzkříšení mají symbolizovat také atributy kříže, kopí, holi, nebo květin, které se rovněž obtiskávají na dezert. Tradičně se пасха připravuje z co nejkvalitnějšího tvarohu, másla, smetany a na ozdobu se používají ořechy, rozinky nebo jiné druhy sušeného ovoce. Do osmnáctého století se пасха připravovala z kyselého mléka, pak jej nahradil tvaroh.

Finsko: Mämmi

Tento finský dezert, připomínající hutný tmavý puding, se připravuje z vody, žitné mouky, práškového sladu, tmavé melasy, soli a pomerančové kůry. Při servírování se několik lžic mämmi smíchá s mlékem nebo smetanou, aby vznikl krásný kontrast černé a bílé. První zmínka o mämmi pochází z kroniky psané v 16. století, která uvádí, že se tento pokrm na jihozápadě finského území konzumuje už od 13. století. Samotný název mämmi může mít ve skandinávských, popřípadě pobaltských jazycích docela široký význam: od nedopečeného chleba všeho druhu až po žitnou sladovou kaši. Kdo by si chtěl mämmi sám připravit, musí začít několik dní předem, neboť před podáváním vyžaduje ještě tři až čtyři dny chlazení.

Itálie: Colomba di pasqua

Sladký chléb ve tvaru holubice s kandovaným ovocem a mandlovou krustou je jakýmsi velikonočním protikladem italského vánočního chleba panettone. Něco jako dvojice vánočka –mazanec. Součástí italských Velikonoc je „teprve“ sto let. Colomba di pasqua se totiž proslavila díky milánské společnosti Motta, která původně vyráběla pouze Panettone, ale posléze se rozhodla vymyslet pečivo, díky němuž by se dalo pekařské náčiní na vánoční chleba využít ještě jednou v roce. A jak je vidět, plán se zdařil! Colomba – v překladu holubice – má symbolizovat klid a mír spojený s velikonočními svátky. Některé legendy však italské holubici přisuzují mnohem delší historii. Nejstarší pověst sahá k roku 572, kdy se lombardský král Alboino údajně rozhodl ušetřit životy obyvatel dobytého města Pavia, protože od nich dostal chleba právě ve tvaru holubic.

Řecko: Tsoureki

Základem řeckého velikonočního stolování je chléb tsoureki, o jehož názvu se dodnes vedou historicko-lingvistické spory. Někteří se domnívají, že pochází z tureckého slova çörek, které označuje velmi podobné pečivo. Jiní mu přisuzují perský nebo možná dokonce arménský původ. Existuje ale také možnost, že tradice péct velikonoční chléb skutečně vznikla v Řecku a poté se rozšířila do dalších kultur, kde toto pečivo získalo různou podobu a svůj vlastní název. Stejně jako např. v Itálii, i řecká kuchyně má vánoční (christopsomo), a dokonce také novoroční (vasilopita) variantu svátečního chleba. Velikonoční tsoureki vyniká svou kořeněnou chutí – přidává se do něj muškátový oříšek, pomerančová kůra nebo skořice, nejtypičtější je ale Mahlab (Mahleb), orientální koření, které se vyrábí z třešňových pecek. Doprostřed chleba se buď zapéká, nebo servíruje červené vajíčko nebo cokoliv, co jej připomíná (třeba rajče).

Německo a Rakousko: Gründonnerstagssuppe

V těchto zemích se na Zelený čtvrtek podává „zelenočtvrtková polévka“, která se často označuje také jako Neun-Kräuter-Suppe, tedy polévka z devíti bylin, jež měly svou symboliku ještě dávno předtím, než se začaly slavit křesťanské Velikonoce. Různé bylinné tradice mají svou oporu v pohanských rituálech na oslavu jarní rovnodennosti, kdy se naši předkové loučili se zimou a vítali jaro. Do zelené devítky na polévku tradičně patří: Brennnessel (kopřiva), Giersch (bršlice kozí noha), Vogelmiere (ptačinec), Gänseblümchen (sedmikráska), Löwenzahn (pampeliška), Wegerich (jitrocel), Sauerampfer (šťovík), Bärlauch (medvědí čenek) a Taubnessel (hluchavka). Dají se ale obměňovat dle regionu, rodinného receptu nebo vlastní preference. Vedle velkého množství vitaminů spočívá životadárná síla této polévky ve dvou dalších atributech: zelené jakožto barvě naděje a devítce, která vzniká vynásobením nábožensky významného čísla tři.

Francie: Le gigot d’agneau Pascal

I když název může znít složitě, tento francouzský velikonoční pokrm je ve skutečnosti poměrně jednoduchý. Jedná se o zapečenou jehněčí kýtu na česneku a bylinkách. Proč zrovna jehněčí? Důvod je poměrně praktický: právě kolem Velikonoc totiž jehňata dosahují plné zralosti, a jejich maso je tak „ideální“ ke konzumaci. Předchůdcem jehněčí kýty byl pascaline à la royale, velmi složitý pokrm zahrnující nádivku z rozmělněného jehněčího masa a žloutků. Ve šlechtických rodinách se podával buď s pistáciovou omáčkou, nebo dušenými lanýži. Na francouzském dvoře zase bylo v 17. století oblíbené velikonoční jehněčí v omáčce z bílého vína, známé jako blanquette de Limoux. Koncem 18. století se však francouzští kuchaři už tolik nezaměřovali na přísady, ale spíš na kvalitu masa, která se zdála být nejlepší právě o Velikonocích.

Španělsko: Roscos de Semana Santa (rosquillas)

Malé sladké donuty, které si svůj název vysloužily pro svůj tvar, připomínající věnec (rosco). Ten má důležitou symboliku i o španělských Vánocích, kdy se ale připravuje ve větším provedení. Pro velikonoční koblížky/donuty je typické dochucení hřebíčkem a někdy také skořicí či anýzem. Podobná pochoutka se připravuje také na Filipínách, kde se však nejedná o donuty, ale sušenky ve tvaru věnečků. Říká se jim rosquillos, nebo častěji přímo Philippine cookies. Začaly se vyrábět v roce 1907 a jejich název jim údajně vymyslel filipínský prezident Sergio Osmeña. Navzdory svému názvu i tvaru však se španělskými velikonočními věnečky příbuzné nejsou.